#14 Tvůrcovské noviny ~ k čaji o páté

Odpolední haiku, nákupy, carpe diem z Oxfordshiru, nedostatkové zboží, dušičkové zastavení, úskalí sociální podpory, říjnový akronym a vědmino moudro na závěr

Vážené a milé čtenářstvo,

virtuální pošťák vám přináší odpolední vydání Tvůrcovských novin, tak se pohodlně usaďte a ponořte se do našich písmenek.

Příjemné čtení!

Listopadové číslo novin vám přiletí do schránek v sobotu 16. listopadu.

Děkuji, že Tvůrcovské noviny čtete.

Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje

Bára Belandy Dvořáková

NOVÝ BRAK

Nákupy ~ Tereza Kowolowská

Vždycky jsme si říkala, že bych byla ráda v tom pokusném vzorku potenciálních zákazníků, na kterých se testují reklamy. Nechci se tu vychloubat tím, že na mě reklama účinně nefunguje, pravděpodobně ano, ale když před sebou vidím leták, zajímá mě v primárně jakost papíru a v náhodné televizní reklamě automaticky zaostřuju na pozadí za radostně poskakujícími postavami kterým se pravděpodobně právě otevřela cesta k věčné nirváně prostřednictvím 120 gramů žervé. 

Mám nákupní návyky autistického hraboše. Jsem schopná koupit si 4x po sobě ty stejné boty, když předešlé dosloužily, pokud se chci rozšoupnout, rozmařile investuji do nového struhátka na tužky a moje duše může v klidu spočinout teprve tehdy, pokud mám doma zásobu toaletního papíru na třetí i čtvrtou světovou válku, provázenou akutní úplavicí. Taky předpokládám, že by se teoreticky na haldách toaleťáku daly pěstovat nějaké jedlé houby, takže ho prohlašuji za strategickou komoditu pro případy apokalypsy. (Sice houby nejím, ale tady jde o princip!)

Co se obecně hromadění týče, mám každý podzim instinktivní nutkání zásobit se na zimu, abych jí přežila. Ano. Sice žiju v centrální Evropě, v hlavním městě a pro jistotu ještě v centru města (abych mohla každé léto brečet jak proklatě daleko je moře), ale non-stop přístup do šesti různých potravinových řetězců, asi dvaceti vietnamských večerek a jedné arabské mě dostatečně nesaturuje. Nutně potřebuji očesat u silnice planá jablka s jemným dehtovým odérem a minimálně třemi červíky na centimetr krychlový, nasbírat bednu ořechů, zpaběrkovat na poli několik klasů kukuřice (kteréžto mimochodem pražští holubi nežerou — experimentálně ověřeno opakovanými pokusy), narvat pár květů slunečnic (kdybych se doma rozhodla vyrábět olej asi, protože v obchodě stojí strašlivých  šedesát kaček bratru za litr) a z nějakého neznámého důvodu potřebuji i několik kilo kaštanů, které jsou pro člověka jedovaté (o čemž jsme se jako dítě  dokonale přesvědčila, stejně jako mí rodiče a potahy našeho auta). V hloubi duše naprosto přesně vím, že bych se nedočkala ani půlky února, pokud by doma nesedělo alespoň pět kilo kaštanů. Nevím, nemohla bych mít nějaké užitečnější instinkty? Třeba orientační smysl a jasné puzení přesunout se na jih, když se objeví první přízemní mrazíky a utichne hlahol podnapilých turistů v centru Prahy ve tři ráno? Ne, já mám přesně ten instinkt srnky, která sice uteče po jemném zapraskání dvoucentrimetrové větvičky, ale která ztuhne na místě, když se blíží pětitunový náklaďák. Přesně, jak to příroda chtěla.

Ale zpátky k nákupům. Pokud jsem v něčem opravdu mistr, tak jsou to bizarní nákupy. Rozumějte, předměty samotné nejsou až tak mimo mísu, jinak by je neměl běžný obchodní řetězec, ale já zvládám načasování a kombinace, které zvedly nejednou obočí prodavačky znavené třicetihodinovou směnou. Právě teď jedu ve vlaku na výlet směr Bílé Karpaty a na nádraží jsem si koupila toaletní kartáč aka hajzlštětku. A nic jiného. Takže tento požehnaný kus plastu čeká týdenní cestování v krosně po  našich luzích a hájích, mezi mechem, kapradím a srnkami s vlahým pohledem, než se zase vrátí zpátky do civilizace na místo učení, k hajzlíku. Ovšem cena, design a vědomí, že po návratu bude proklatě potřeba, mě donutily učinit tento pochybně strategický nákup. Za legendární považuji taky nákup dvou pytlíků dýňových semínek k výsadbě a všech pytlíku na instantní želé (odhad cca 40 litrů želé), které měli na prodejně, někdy okolo půlnoci. Želé bylo určeno na koulovačku během hudebního festivalu o dva dny později. Dřív jsem bydlela hned vedle obřího non-stop Tesca a tak jsem si byla například koupit v jednu hodinu ráno, v červnu, dva bílé jogurty a dvoje zimní sáňky (byly v akci!), které se posléze využily s přimontovanými kolečky k interesantním závodům družstev na čas. Pomyslný nákupní svatý grál drží jistý páteční večer a nákup v lékárně spočívající v krabičce léku proti bolesti hlavy, dvou baleních vyšetřovacích rukavic a pětikilového kýblu vazelíny. Tradiční výbava na hezký víkend.

Mimochodem, zadání letošního podzimu je jasné (krom nákupu mnoha vánočních dárků, pro lidi, které jsem náhodou potkala před dvanácti lety ve výtahu… nebo tak něco) — tominambury , jinak také lidově „židovské brambory“. Tyhlety žluté kytky každoročně zvěstují neoblomný příchod podzimu, stejně jako ruské beranice v suvenýrshopech v centru Prahy. A jak už název napovídá, pravděpodobně jsou i poživatelné. V tento okamžik prozření, přechází můj operační systém plně pod kontrolu základních instinktů, zapíná se červená kontrolka a křičí : „pokud před zimou nepřiberem alespoň 30 kilo chcípneme tu kámo !!!“

PRINCEZNA BOJOVNICE ZE ZEMĚ POD VLNAMI

Podzimní Memento Mori et Carpe diem z Oxfordského hrabství ~ Tanya St-Lawson

Dny se krátí, večery prodlužují. Začíná foukat ostřejší vítr ze severních kopců a polí a barevné listí tančí ve spirálách vzduchem. Je tu podzimní super úplněk, napětí se kumuluje a roste uvnitř systému. Večer se těsně nad západním obzorem zjevuje kometa, která odsud ze země byla pouhým okem viditelná naposledy, když po zemi chodil Homo sapiens neanderthalensis. 

Zvláštní to časy, napjaté. Jak venku v krajině přibývá stínů a k tomu přidává své světlo úplněk měsíce v ohnivém Beranovi, tak se i naše stíny vynořují v nás, aby si od nás vyžádali svou pozornost. A aby toho nebylo málo, Samhainové, dušičkové, proudy se rozlévají ve sdíleném poli, aby k procesům už probíhajícím ještě přidali ty od předků. Uff! Docela slušná nálož obzvláště pro křehčí či senstivinější systémy (ať už individuální osobní, tak ty rodinné či komunitní).

Jedním okem se díváme na karmu a druhým na dharmu a oběma na změny, které se musí udát, protože už to nejde jinak, a do toho bahýnko ještě starých nánosů v báglu života, co si ho vláčíme na zádech.

Dnes bylo u nás v zemích Oxfordshirských konečně po týdnu deště a syrového šediva opět krásně. Přes sedmero polí a lesů a dvě přespolní farnosti, jsem si šla do další vesnice na farmu pro čerstvě upečené bochníky chleba. Farma je velká a dýchá z ní historie. Je několik set let stará a předává se z generace na generaci. Procházela jsem kolem malebných domků s doškovými střechami a také malého zděného domečku z roku cca 1800 s nápisem „Čítárna pro pracující muže“ hned vedle malého domku s nápisem „Rok 1905. Dívčí škola z Nadačního fondu rektora.“

Všude, absolutně všude, bylo vidět a cítit Samhainové proudy – proudy životů minulých i současných, proudy času, historie, příchody a odchody, přítomnost smrti a obnovy života, a příběhy i dary předků.

Nakonec jsem i s vonícími bochníky chleba (které ať už víte či nevíte v mnoha starých kulturách představovali výživu života a dávaly se také jako dary na oltáře pro uctívání předků) a s hrnečkem čaje skončila na lavičce s úžasným výhledem do malebné laskavé anglické krajiny zalité teplým poledním sluncem, s vysokou širou jasně modrou oblohou pomalovanou oblaky všech odstínů a tvarů. 

Ta lavička stojí pod obrovskou starou borovicí, hned vedle starého původně normanského kostelíku z desátého století obklopeného hřbitůvkem starým a malebným, prostým a přesto vznešeným a naprosto naplněným míru-plnou shovívavou láskyplností. Ráda si sem chodívám do samoty sednout a rozjímat. Dnes jsem přemýšlela více o životě a smrti, o karmě a dharmě, změně a obnově. Tato Samhainová doba i s úplňkovým časem přímo vyzývá a podporuje propouštění, odpouštění, smiřování a odkládání. A samozřejmě také ke konverzaci s předky, ať už ve vašem srdci, potichu ve vlastní hlavě nebo jako já „na blázna“ nahlas.

Pro mě je tento proces v současné době obzvláště silný a signifikantní, protože vstupuji do etapy života kdy se učím jak se stávat tzv. „Elder“. Ve kmenových společnostech by to byl počátek učednictví jak se stát „Starším“ nebo „Moudrým“ rodu. Baba Jaga time! Znamená to znovu a znovu nechat odcházet své minulé identity, minulé verze sebe. Nechat je spadnout ze svého Stromu života, tak jako podzimní barevné listí je nyní všude kolem pouštěno moudrými bytostmi stromů. Oni je ale pouští s lehkostí a grácií, mě se některé části sebe pouští mnohem hůře.

Cítím se ale naštěstí v tomto procesu podporována proudem životů a zkušeností všech těch, kteří tu byli přede mnou a v jejichž šlépějích teď nejistě, ale s vděčností, jdu i já. Jdu. Zastavuji. Zakopávám. Padám. Zvedám se. Jdu. Tančím. Zastavuji. A tak pořád dál a dál. Není to lehké, ale nedá se tomu vyhnout, stejně tak jako všem procesům změny a pouštění v podzimním cyklu v jakýchokoliv etapách našich životů a evolučního procesu systémů.

A tak jsem dnes seděla na hřbitově zalitém podzimním sluncem, kolem létali motýli a čmeláci, jaro a podzim, zářivé slunce a někde ve skrytu za tím ve 12:47 hodin britského času měsíc dosahoval své maximální plnosti, kolem náhrobky zarostlé zeleným mechem a pokryté břečťanem, svými nápisy jdoucími hluboko a daleko v čase a historii a já v plnosti života uprostřed toho popíjející čaj a v konverzaci s předky, s životem a smrtí — to vše obsaženo v jednom dni, v jednom místě a momentu. Koloběh proudů bytí a existence, vše propojené. 

Slunce na tváři, ještě trochu reziduální nervozity a strachů v těle, s vděčností v srdci a s důvěrou k procesu a Zdroji. 

Memento Mori et Carpe Diem. Posílám pozdravy z podzimní krajiny pod Bílým koněm Oxfordshirským a přeji všem dobrý podzim a láskyplný Samhain.

KOŘENY BYTÍ

Nejvíc nedostatkový zboží ~ Markéta Odvárková

Jasně. Všem něco chybí. Když jedu tramvají, pozoruji lidi kolem sebe. Málokdo vypadá šťastně. Spíš ze všech tak nějak křičí nedostatek. Nespokojenost. Naštvanost. Nároky na život a možná i spolucestující v tramvaji. Jak by se měli chovat. Co by měli a neměli dělat.

Ve snaze zahnat tenhle nedostatek lidi hledají spásu, uklidnění a odezvu většinou v mobilu, na sítích, rychlým scrollováním se odvede pozornost od toho, co je tady a teď. Co je kolem. Co je třeba uvnitř. A možná je to důležitý.

Nechci tady moralizovat, na to je dost jiných povolanějších. ☺ Sama často poslouchám hudbu nebo se inspiruji u jiných tvůrců a také se koukám do mobilu. Ale ne pořád. Když jsem mezi lidmi, hledám očima spojení s lidskou bytostí. S očima, které jsou živé, mají jiskru, je z nich cítit radost, energie nebo vášeň pro život. Zájem. Většinou marně.

Sama jsem velký hledač. Umírnila jsem se, ale stále nemám hotovo. Tak jsem pořád „na lovu“ nových zážitků, rozhovorů nebo očních propojení se s druhými. A díky tomu, že mám oči dokořán, jsem přišla na to, co je nejvíc nedostatkový zboží dnešní doby a nad čím spousta lidí mávne rukou, že to není důležitý. 

Je to obyčejný lidský zájem. Otevření očí, uší, hlavy a srdce k tomu vnímat druhého člověka takový, jaký je. Věnovat mu plnou pozornost, ať se konečně může projevit. Ať konečně může (ne)normálně říct, co ho trápí, čím žije, co se mu povedlo nebo po čem touží. Nechat ho začít vyprávět jeho vlastní příběh a zaposlouchat se do něj. 

Donedávna jsem myslela, že to jsou hlavně ženy, kterým chybí tenhle kontakt. Potřebují se ujistit, že je někdo poslouchá, vnímá, je jim bytostně nablízku. Omyl. Potkávám i dospělé muže, kteří poprvé zažívají něco jako sdílení emocí a kontakt s vlastním tělem. Při kontaktu s hlasem jaksi nejde minout tělo a jeho funkce. ☺ 

Nevadí, že muži hodnotí taková setkání jako skvělou a příjemnou službu, která jim otevřela nové možnosti a ženy mají tendenci spíše vyjádřit poděkování nad srdečným propojením, „přejícností“ a sesterstvím, které u mě cítí. Důležité je, že si někdo dovolí tenhle nedostatek u sebe „ošetřit“. Aby si pak mohl/a/ v tramvaji sednout, otevřít oči a svítit. Protože ví, jaké to je, když je viděn/a/ a vnímán/a/. 

Nejvíc nedostatkový zboží je lidskost a přirozenost. Dnes trochu filosoficky, příště budeme zpívat. 

KAVČÍ MEDAJLONEK

Povlčín aneb dušičkové zastavení ~ Hanka Valentová

Posledních asi tak čtyři sta let, ale možná už od počátku světa, moji předci orali a vláčeli mazlavou červenou hlínu v málo úrodném studeném kraji na vnitřním okraji Sudet. Moje prababička byla ze statku. Největší statek v maličké vsi s vlčím jménem na dohled od magického Kounova. Jasně, že přišel únor 48 a velkostatkářům se to dalo sežrat. S blížícím se dušičkovým časem na to musím myslet, čím dál víc. Nenáviděla jsem to místo, nenáviděla jsem ta rodinná, dušičková setkání. Ten hluboce zažranej smutek v rozpadajícím se stavení, tichá krajina, Brok v kotci, hrob s kalichem, strejcové a tetky, se kterýma mě krom genetické spřízněnosti nic nepojí.

Nedávno se to změnilo. Vlastně ani nevím, co se stalo. Najednou slyším, jak ke mě ta krajina mluví. Cítím spříznění s tím místem, které je někde hluboce ve mně zapsané a to přesto, že jsem tam nikdy nežila. Cítím klid na tichém hřbitově v polích. Dívám se a žasnu.

Už asi čtvrt století jezdím velmi pravidelně do Jizerských hor. V nejrůznějších ročních dobách. Zvláště, když byla malá moje velká dcerka, strávila jsem tam opravdu hodně času. A přesto, že jsou to krásné hory a mám to tam moc ráda a prochozené skrz naskrz, vlastně tam skoro vůbec nefotím. Nějak není co. Jen děti, jak rostou. Místa nikdy. A to je právě ten rozdíl. Nejsem tam doma.

Těch krajin, které je naše duše schopná obsáhnout není až tolik. A vlastně si je nevybíráme, to ony si vybírají nás. Napadá mě strašlivá myšlenka, co tak my předáváme našim dětem? Těm, které žijí v odosobněných sídlištích a nových bytech, které jsou sice pěkné, ale nesou pouze energii stavitele a bytového designéra? Nevím. 

Zvu vás na dušičkovou návštěvu do kraje, který se mě hluboce dotýká.

TROCHA SOCIÁLNA aneb PROSTĚ O ŽIVOTĚ

Úskalí naší státní sociální podpory!!! ~ Zuzka Vránová

Skončilo čtvrtletí, a to je pro nás, sociální pracovníky, vždycky období pomáhání starším klientům s žádostmi o pravidelné dávky a příspěvky. A pomáhání vyhledávat všechny faktury, doklady a účtenky plateb a příjmů, prostě důkazy o tom, že senior platil, a kolik má příjem, a že mu po zaplacení to, co zbyde, na život úplně nestačí… A že mu dávky náleží právem! 

Dnes například Příspěvek na bydlení.

Přestože to děláme několikrát do roka (dříve čtyřikrát, nyní dvakrát, pokud už jste na úřadě evidováni a dávku pobíráte, bez hlavní žádosti), přesto je to vždy tak trochu detektivní práce:

Kde jsou všechny dokumenty?

Ne každý klient si vede složky: banka, nájem, elektřina, plyn, inkaso atd… I když to všem radím. 

A ne každý je toho schopen nebo má někoho z rodiny, kdo mu s tím pomáhá!!!

• Protože každý žadatel musí doložit svůj příjem a výdej nákladů na bydlení za poslední čtvrtletí, a to je pane účtenek!

Banka posílá výpisy z účtu, kde je vše hezky pohromadě, ale nesmí se stát, že to člověk někam založí, a pak neví kam, že!

• Pak potřebujete potvrzení o nájmu a podrobný rozpis plateb v něm!

• K tomu potřebujete rozpis o platbách za elektřinu. A potvrzení o platbách.

• Dále to samé o plynu… sipo, a ostatních poplatcích, 

• a to vše pak musíte za každý měsíc jednotlivě rozepsat do formuláře z Úřadu  práce, do příloh žádosti!

Klient se v tom ztrácí, my také, pokud to není vše uložené na jednom místě, tak po celém bytě u klienta hledáte ty správné účtenky!

Určitě najdete spoustu starých účtenek, ale ty nové, potřebné, zaručeně ne! To samé platí o výpisech z banky.

Takže začíná detektivní a pátrací akce: nejen, kde jsou účtenky, ale zda to klient skutečně zaplatil!

Žhavíme telefony a maily, bombardujeme úřady a banky a majitele bytů s prosbou o duplikáty potvrzení plateb!

Občas je to ještě ztíženo častou opatrností klienta, který nikoho nechce nechat do svých dokumentů nahlédnout. Někdy přesvědčíte, jindy ne, a pak se klient diví, proč nepřišly penízky?

I když máte svolení nahlédnout do soukromí, ještě není vyhráno, protože často není ve složkách, co jsem klientům pomohla založit, vůbec žádný doklad…

Tak často i společně s klientem obíháme banky, a pátráme a škemráme o nová potvrzení u různých energetických společností a majitelů bytů! Když to vše dáme dohromady, výpisy z bank upravujeme, kroužkujeme, co mají úředníci vidět, a co ne, začerňujeme! 

Často je mi těch klientů líto, když vidím, jak je jim nepříjemné, že musí po celoživotní práci na sklonku života žádat o nějakou podporu.

Proto všem doporučuji, spořte si na stáří, odkládejte pokud možno dostatek prostředků na podzim svého života!!!

---------

Systém našich sociálních dávek a podpor je byrokratický, velmi složitý a nepřehledný! Orientují se v nich jen odborníci z oboru, a ani oni někdy ne, a pomáhají si návody…

Nejsložitější jsou žádosti a proces počítání starobního důchodu, a nejhorší snad proces a  schvalování žádosti o invalidní důchod!!! Tomu rozumí jen specialisté v oboru a počítačové programy. A to ještě s otazníkem, protože chyby se vyskytují, a pokud se vám výpočet nezdá, a odvoláte se, ani nevíte jak překontrolovat správnost výpočtu. 

Obdivuji zaměstnance úřadů práce, a na přepážkách PSSZ, protože oni jsou hned prvním hromosvodem, když se něco žadatelům nezdá. Velmi často jsou to oni, kdo pomáhají a radí, protože senioři třeba nikoho nemají, nebo nevědí, kam se obrátit.

U nás v naší pečovatelské službě s tím klientům rádi pomůžeme. Jsou ale senioři osamělí, ještě soběstační a naše služby nevyužívají. Často je tento proces odrazuje, a tak raději živoří bez podpor a pomoci.

Každý se ale může obrátit o radu i na městských nebo obecních úřadech, kde mu poradí nebo odkážou na sociálního pracovníka v místě.

Nebuďte na to sami, ptejte se a hledejte pomoc! Jsem s vámi, myslím na vás, a ráda vám také pomohu a poradím!

Vaše Zuzka Vránová

průvodkyně péčí (nejen) o seniory

PÁTÉ PŘES DEVÁTÉ

~ Klaudia Sauerová

VHLEDY ZENOVÉ VĚDMY

~ pro období ve znamení Štíra (21. 10. – 20. 11.) ~ Dagmar Samandra Čerňová

PROŽÍVÁNÍ

Miluji to vzácné a krátké bezčasí mezi podzimní rovnodenností a dušičkami. Už není co dělat, úroda je sklizená a do opravdového ponoru zbývá ještě trochu času, koneckonců stále je „letní“ čas. Příroda vše barví do dechberoucích odstínů a v lese voní hřiby. Jak říkám, čas překrásného nicnedělání a užívání si posledních mihotavých slunečních paprsků. 

A teď zpátky na zem a do reality. Jedna věc je kochat se přírodou, druhá věc neodeplout v myšlenkách kamsi do jiných světů. To, k čemu nás primárně příroda totiž zve, je odvaha ponořit se a začít se víc vnímat. Po tom ustřeleném létě je taky koneckonců nejvyšší čas. Tenhle ponor totiž přinese mnohé, a navíc nás připraví na opravdový zimní sestup. 

Trojka Ohně na první pohled vypadá velmi nevinně. A ona taky nevinná je, pokud všechno šlape, jak má a pokud zodpovědně nasloucháme sami sobě a staráme se o své potřeby. Ale pokud by to tak snad nebylo, připravte se v lepším případě na parádní frustraci a v tom horším na výbuch papiňáku, který zaneřádí celou kuchyňskou linku. 

Není nutno klesnout až na samotné emocionální dno, to si pro nás připravuje až zimní slunovrat, ale rozhodně si nemůžeme dovolit necítit se a nenaslouchat si, nedej bože přehlížet své niterné potřeby. Pochopitelně ne vždy je možné je následovat, ale vždy, opakuji opravdu vždy, je možné a nutné si je pro sebe alespoň pojmenovat. 

Suma sumárum, pojďme se cítit, pojďme se prožívat a díky tomu mějme odvahu se i projevit ve své přirozenosti. Lež a přetvářka nebudou snášeny. Na hihi haha chvíle jsme měli celé léto, teď se otevírají brány ultimátní upřímnosti a emocionální autenticity. Čím poctivější ke svým emocím a prožitkům budeme, tím laskavější nás čeká zimní temnota. 

Samandra,
vaše zenová vědma

A to už je od nás pro vás dnes vše.

Těšíme se příště na přečtenou!

Vaši psavci