#14 Tvůrcovské noviny ~ k ranní kávě

Ranní haiku, druhá část povídky o železných velrybářích, jeskynní malby, pohádková alegorie, útěk do pralesa, mozkolamová šifra a dětské moudro na konec

Oct 19, 2024

Vážené a milé čtenářstvo,

pod nohy se nám připletla třetí sobota v měsíci a s sebou přinesla i říjnové Tvůrcovské noviny. Mezi zdejší psavce tento měsíc vítáme aktivační koučku, muzikantskou duši a tvůrkyni Markétu Odvárkovou, můžete ponořit do jejích písmenek v rubrice Kořeny bytí.

A co je nového v našem Tvůrcovském rádiu? Urodila se nám jedna epizoda v pořadu Nakafenačaj pod taktovkou mé maličkosti. Tentokrát si v něm povídám s Klaudií Sauerovou, která pro naše noviny básní v odpoledním vydání.

Nakafenačaj, Epizoda #6 - NEdělání

Tvůrcovské noviny

Oct 17

Read full story

Další pořady a nové díly pořadů stávajících připravujeme. Stay tuned!

Děkujeme, že Tvůrcovské noviny čtete, a přejeme příjemné rozjímání na vlnách Tvůrcovského rádia.

Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje

Bára Belandy Dvořáková

NOVÝ BRAK

Železní velrybáři, část druhá ~ Jan Wranimir Vrána

…

Pačaurí nechal svůj dron vystoupat výše nade dno. Teď nepotřeboval skenovat povrch, ale vyhnout se případným překážkám. Plnou rychlostí vyrazil k cizímu stroji. Senzory jej rozeznaly takřka ihned. Značkovací dron South Asia Technologies SAT-2053C. Zastaralý kus vybavený příďovou kamerou, magnetickými senzory a signalizačním zařízením, hotová elektronická fosilie. Přesto ale představoval obrovské nebezpečí. Značkovací drony byly legální cestou, jak si zabrat nalezený vrak pro pozdější vyzdvižení. V případě nálezu zakotvil takový dron na vraku a odeslal jeho souřadnice na úřad pro podmořskou těžbu spolu s identifikačními údaji vlastníka. Aby si tímto způsobem nemohl nikdo zabrat celé dno pro sebe, bylo vyzdvižení časově limitováno na týden od nahlášeného nálezu a značkovací dron po tu dobu nesměl opustit stanoviště. Avšak velcí velrybáři, kteří si to mohli dovolit, vybavovali těmito drony i spřátelená plavidla, jejichž obživou byla jiná činnost a dělili se s nimi pak o případný zisk. Některé z okolních plavidel zřejmě rozeznalo v kapitánově lodi železného velrybáře na lovu a pokusilo se mu úlovek vyfouknout.

Pačaurí o všechny vlastní značkovací drony dávno přišel. Obvykle záhadným způsobem zmizely z označeného vraku. Zejména blíž k pevnině panoval v tomto směru těžký konkurenční boj a mafiánské praktiky. Kapitán tedy dával přednost odlehlejším lokacím a okamžitým extrakcím vraků ze dna.

Tohohle šmejda se ale musí rychle zbavit. Jak zastavit přibližující se pohromu a nedostat se do potíží? Musí to vypadat jako nehoda.

Nasměroval svůj dron za SAT-2053C, aby plul mimo dosah jeho příďové kamery. Sabotáž cizích dronů by znamenala okamžitou ztrátu licence. Jeho stroj nesmí být na záznamu z kamery vidět. Pokud jej zaznamenají jen magnetické senzory, není to dostatečný důkaz.

Cizí stroj si udržoval slušnou výšku nade dnem, asi z opatrnosti. SAT neměl žádné pomocné navigační senzory a u dna by zbytečně riskoval. To se hodilo. Kapitán se rozhodl k improvizovanému řešení, které skýtalo jistou naději na úspěch. Potřeboval ale správně odhadnout rychlost a hloubku. Musel vše provést ručně, protože počítač by takovou akci vyhodnotil jako chybu. Pačaurímu soustředěním vyrazily na čele kapičky potu. Navedl svůj dron pod vetřelce, srovnal rychlost a navolil sekvenci pro sběr vzorků. Rychle přeskočil několik nepodstatných kroků až na konec celého procesu. Poslední součástí bylo vypuštění padákového plováku dopravujícího vzorky na hladinu. To je teď to jediné podstatné. Stiskem tlačítka potvrdil povel a bublina vzduchu vystřelila padákový plovák přímo pod hnací šroub vetřelce. Dakronová lanka se bleskurychle omotala okolo hřídele a natáhla plovák do vrtule. Ta se po několika otáčkách definitivně přestala hýbat. SAT ztratil rychlost a zapotácel se. Kapitán včas změnil kurs, aby se vyhnul dosahu rozkývané kamery. Stočil zařízení zpět a sledoval, jak značkovací dron spustil automatickou záchranou sekvenci. Na bocích se mu nafoukly dva plováky a na horní straně se rozblikalo červené světlo. Vetřelec vyrazil k hladině v proudu bublinek, jak pojistné ventily plováků reagovaly na postupně klesající tlak vody.

Tak jo, to by bylo. Jen si ho tu hoši seberte, jestli ho najdete ve všem tom sajrajtu na hladině, ale až budu pryč. Teď byste narušovali moje těžební území a přišli o licenci sami. Je tu prostě riskantní voda, občas se tu něco zamotá do vrtulky, to se stává. Škodolibě se zasmál, vypnul manuální ovládání a nechal dron doplout k cíli po vypočítané trase. Byl čas pustit se do práce.

Staré dieslové motory velrybářské lodi hnané ekologickým palivem z roztaveného plastu vypustily oblak černého dýmu a nasměrovaly plavidlo k místu označenému průzkumným dronem. Kapitán vydal posádce povel k přípravě na ponor. Bylo třeba připravit lana, háky, vzdušné vaky, hadice, kompresor a těžký vyprošťovací dron, ale pro posádku byla tohle rutina, jen to chvilku zabere. Na monitoru tedy zatím sledoval záznam z podmořské kamery. Něco takového ještě v životě neviděl. Vrak měl na délku přibližně sedmdesát metrů, na šířku kolem osmi. Podlouhlý válec trupu napovídal, že se jedná o ponorku. Pačaurí ale ještě nikdy neviděl ponorku s okovanou, ostře zašpičatělou přídí. Celý trup byl z železných plátů, podle senzorů dvouvrstvý a jednotlivé pláty byly k sobě snýtované. Na zádi vyčníval z nánosů na dně obrovský lodní šroub. Muselo to být nějaké prehistorické plavidlo z dávných časů. Možná by jej ocenili i v nějakém muzeu.

Kapitán sáhl do krabičky nad monitorem a vylovil odtamtud tlustý doutník. Dnešek si zaslouží pořádně oslavit. V té hromadě na dně je železa, kolik nevylovil v součtu za několik let. Najel dronem zpět k přídi, kde reliéf nánosů na boku vraku naznačoval jakýsi nápis. Nechal dron ze zvědavosti nápis trochu očistit, jen zlehka, aby nezkalil vodu, ale moc se toho nedozvěděl. Nápis byl v latince, kterou kapitán příliš neovládal. Vypadalo to jako „Nautilus“ či tak něco. Nic mu to neřeklo.

Ze skříňky za sebou vytáhnul skleničku a poloprázdnou lahev brandy. Nalil si dvojitou dávku, zapálil doutník a svalil se do křesla u ovládacího pultu. Po chvilce přemýšlení zavrhnul ten nápad s muzeem. Je s nimi těžká dohoda, kdo ví, jestli by vůbec něco dostal. Zato přístavní šroťáci platí hned. Až tohle monstrum přivleče ke břehu, bude mít na léta vystaráno.

PROPOJENÉ DĚJINY

Jeskynní malby ~ Markéta Sloka

První malby v dějinách lidstva byly jeskynní malby. Běžně se říká, že lidé malovali pouze v chráněných prostorách jeskyní, ale upřímně, i kdyby pomalovali každý dostupný kámen, do dnešních časů by se dochovaly jen ty dobře chráněné. Antiku známe taky bílou a to je stará mizerné dva tisíce let.

Jaké používali barvy? Dlouhou škálu zemských okrů, a černého uhlí které míchali s různými pojidly, třeba se zvířecím tukem, někdy i krví. Taky s hematitem na červenou (hematit — železitá ruda). Hlinky nebyly jen tak nějaké sebrané od cesty, ale některé i cestovaly od svých ložisek.

Jaké jsou vedlejší ukazatele používání barev a barviv? Když používáte křídy víte, které jsou nové a s kterými se kreslilo. A s trochou dedukce můžete občas i uhodnout, jestli se kreslilo s mokrýma a na jaký typ povrchu. To samé lze říct i o dochovaných malířských pomůckách. Vidíte typické znaky obroušení. U jílu vidíme třeba to, že ho drželi v ruce, váleli, “uždibovali”. Nacházejí se střepy misek, které sloužily k míchání pigmentů. Chemickými analýzami se zjišťují různé druhy pojiv. Také nalézáme hliniska, místa, kde se těžila hlínu. Jak se “malovalo”? Různě. Mohlo se kreslit určitými kameny jako křídou, ohořelým klackem. Mohla se vzít hlinka do ruky a přijíždět jí po stěně. Nebo se do stěny rylo.

Jeskynní malby se vyskytují v různorodých kulturách a pojetí. Mnoho mají společného. Tématikou i používanými materiály. Najdeme je na všech kontinentech světa. Pro nás asi nejznámnější bude Altamira ve Španělsku a Lascaux ve Francii. Ale jsou známé i třeba z Rumunska, Indonesie, Itálie, Ruska, Indie, Argentiny či Austrálie.

Bohužel vás tady nemůžu zaplavit fotkami a podrobným popisem, tak vám dám tipy na googlení a osobní či virtuální návštěvu.

Altamira (Španělsko) — první, moderní dobou objevené jeskynní malby. Tuto jeskyni může týdně na 37 minut navštívit pět lidí. To umožňuje výzkumníkům pokračovat ve studiích a neohrožovat tamní mikroklima. Můžete se vydat na virtuální prohlídku tudy.

Chauvet-Pont d’Arc (Francie) — Chauvetova jeskyně, k virtuální prohlídce tudy.

Lascaux (Francie) — asi nejznámější síť s jeskynními malbami, znáte všechny její zákoutí? Zjistíte zde.

Bhimbetka (Indie) — tu si virtuálně neprohlédnete, ale fotek je dostupných spousta.

La Cueva de las Manos (Argentina) — odsud jsou známé překrývající se obrysy rukou. Ke 3D modelu tudy.

Gwion Gwion (západní Austrálie) — některé se datují až 41.000, snad až 50.000 let nazpět, což z nich dělá jedny z nejstarších objevených uměleckých děl na světě. Jsou velmi rozmanité, a mnohé stále ještě pravděpodobně neobjevené, hovoří se až o destkách tisíc maleb. Tvořilo se okrovými pigmenty, rytím do skály, aplikováním vosku i pryskyřice. Také jsou na malbách patrné rozdílné odstíny dosažené opalováním. Aranžováním kamenů se vytvářely symboly. Virtuální prohlídku se mi najít nepodařilo, ale určitě googlete, ty malby jsou super!

Objevují se i zajímavé teorie o “animacích” maleb. Když se rozdělá oheň, malby se mohou zdánlivě pohybovat. Nedoporučuju zkoušet osobně, lidská přítomnost bývá v jeskynních omezena, kvůli nedobrému působení světla a naší přítomnosti. Narážím nejen na vandaly, ale všichni přinejmenším dýcháme a vyzařujeme teplo — i to stačí, abychom změnili mikroklima a ohrozili malby. Některé jeskyně měly omezený počet návštěvníků na den a i to se ukázalo jako problematické. Jak je tedy možné některé uzavřené malby vidět? Vznikají věrné kopie jeskyní, kde si můžete malby dobře prohlédnout bez obavy z jejich poškození. Díky moderním technologiím si některé jeskyně můžete prohlédnout online ve 3D modelu. A některé jeskyně jsou v omezeném počtu návštěvníkům stále ještě přístupné.

Doufám, že se vám dnešní prohlídka líbila, pokud chcete častější dávku dějin, můžeme se potkávat s Propojenými dějinami na mém Substacku. Načtenou příště!

Markéta Sloka,

tvůrkyně Propojených dějin, malířka a šperkařka

Z NITROLEBNÍCH POCHŮZEK

~ Magdalena Sapíková

A zase to zkusíme pohádkově.

Byla jednou jedna princezna, teda vlastně ještě nebyla, teprve se měla narodit. A jak si tak čekala, až bude její čas, asi se moc vrtěla a něco se zvrtlo. V 8. měsíci jí tak pro akutní tíseň, protože se škrtila na pupeční šňůře, museli pomoct císařem.

Princezna byla maličká a rovnou putovala do inkubátoru, žádný bakterie, žádný kolostrum, žádnej bonding. Paní královna na tom taky nebyla úplně dobře, bez princezny v náručí se její tělo nevědomky smiřovalo s její ztrátou. No ale zvládly to. Jenže princezna přišla o imunitní balíček, kterej se dostává při porodu, a o kolostrum.

V princezniných střevech začal boj o kolonizaci úplně jinak, než měl. Místo super party hodnejch bakterií se tam zabydlovaly bubáci. A i když se nakonec povedlo kojení a princezna měla kvůli nízký váze privilegium být kojena kdykoliv, stejně se to osídlení nevyvedlo tak, jak by mělo.

Princezna ale víceméně prosperovala, sice byla furt nemocná a měla alergie, ale žila.

Když bylo princezně 16 let, dostaly její střeva další ránu. Bez odkladů a čekání na výsledky jí vyoperovali zdravej appendix. Princeznu tak bolelo bříško, že se doktoři báli čekat. Netušili ovšem, že bolesti nezpůsobuje slepák, ale nezdravě osídlený střeva. Tím, že slepák vyndali, sebrali těm hodnejm bakteriím úkryt, kam se mohly schovat před léky nebo i nemocí.

Princezna sice nadále víceméně prosperovala, ale střeva plný bubáků patrně nezahálely a pracovaly na její psychice. A tak se princezna v 19 letech začala nenápadně propadat do propasti deprese. Dlouho se to plížilo, než se celý svět potáhl černým suknem a ze sluje v její hlavě vykukovala lítá saň.

Trvalo poměrně dlouho, než se z toho princezna vyhrabala a zůstalo jen depresivní ladění. A furt ani slovo o střevním mikrobiomu, věda se tou dobou zabývala jinejma věcma. Až v posledních letech začala zkoumat jeho vliv na naši psychiku.

Tak se s tím princezna nějak prala, zvládala to docela dobře, porodila 2 prince a myslela si, že když to zvládla “normálně”, je vyhráno. A vono jo, ale ne tak docela, protože to, co sama neměla, předat nemohla.

A pak přiletěl pták ohnivák, zatřepal křídly a zapěl líbezným hlasem o probioticích. Princezně se jeho píseň líbila a když ji slyšela potřetí, poslechla ho a ta probiotika si pořídila. I když už probiotika brala a nijak jí nepomohla, rozhodla se pro poslední pokus. A tentokrát to vyšlo. Do jejích střev se v miniponorečkách bezpečně dopravili stateční bojovníci a začali se zabydlovat a kosit bubáky. Ty miniponorečky jsou důležitý, protože ti stateční bojovníci musí proplout mořem kyseliny, než přistanou ve střevech. A to se bez pomoci nedá zvládnout.

Vzali s sebou i kouzelnou babičku, Biffidobacterium breve, která tam měla být od samýho začátku, ale asi nebyla. Tahle kouzelná babička stele ostatním postýlky, vaří jim dobroty a stará se, aby jim bylo dobře. A vítá všechny hodný bojovníky, co patří do týmu.

A saň, která na jedno očičko dřímala v princeznině hlavě se začala propadat do hlubšího a hlubšího spánku. Přestala vypouštět obláčky dýmu a tvrdě usnula. Princezna ví, že její rovnováha je křehká, ale s tím se dá docela dobře žít a prosperovat.

***

Poznámka autorky: Tohle je samozřejmě skutečnej příběh. Můj. Když se dívám zpátky, přemýšlím, o co všechno jsem se mohla “ochudit”, kdyby se už tehdy vědělo, že střevní mikrobiom ovlivňuje i naši psychiku a tak dále.

No nevědělo se to, ale teď už jo. Oba prince proto dopuju kolostrem a probiotikama a dalšíma doplňkama, aby jejich cesta mohla být lepší, než ta moje. Našla jsem doplňky, který fakt fungujou, mladšího prince vytáhly za 14 dní z brutálního ekzému, kterej na nic nereagoval. Staršímu princi se už od tý doby nedostavil občasnej penízkovej erytém, kterej se běžně neřeší, ale on signalizuje nějakej problém vevnitř v těle. A pana krále vytáhly z post-covidu, kterým trpěl.

A protože naše zdraví a naše těla jsou jedna veliká proměnná, nezazvoní žádnej zvonec, protože pohádka furt pokračuje a bude pokračovat, dokud budu dejchat já, pan král i princové a jejich možný princátka a tak dále. Ale takhle se mi líbí mnohem víc.

Přeju vám báječný furt a jsem v tom s váma 😘

Magdalena Majda Sapíková

BÝČÍ KRONIKA ŽIVOTA

Útěk do pralesa ~ Petra F. Rohovská

Řeknu vám jedno velké tajemství. Péče není pro každého, opravdu ne. Vyžaduje jakési vlohy, které buď máte, nebo jen pomálu. Pečující dovednost se sice dá naučit, až si ji jakžtakž osvojíte, nicméně doporučuji ji mít v genetické soustavě aneb jak se praví „přidanou ve vínku“. Taková výchova, či chcete-li vedení malého tvorečka, potažmo tvorečků, vyžaduje mnoho. Mnoho tak nějak všeho. Trpělivosti, nervů, psychické pohody, vynalézavosti, sebezapření, věčných vnitřních i vnějších bojů a dalších vychytávek, však si doplňte sami. V momentě, kdy vám do života zavítá dítě s postižením, musíte všechny své dovednosti a vlohy zmnohonásobit a stále budete mít pocit, že vám síly nestačí. Já vás nechci děsit, jen se snažím předat co nejreálnější obraz.

Svou dceru miluji nade vše a dala bych všechny dary světa, aby byla zdravá a já nemusela za ni nic řešit ani přebírat rozhodnutí. Ona mi neřekne, zda by raději řízek nebo lasagne, i když holka má výborný apetit a vybrala by si nejspíš obojí. Co se týče módy, tak zde musí chuděra důvěřovat své amatérské návrhářce matce, která se ve svých kreacích celkem vyřádí, že si dcera ve škole zasloužila titul trendsetter a kdyby byla instagramovou influencerkou, tak by snad i mohla získávat různé módní výstřelky zdarma. Já se tedy realizuji v oblékání. Výhodou je, že mi do svého stylu nemluví a nadšeně vříská, když vidí blažený obličej matky, jak se rozplývá nad krásou dcery. Opět i zde platí – spokojená matka = spokojené dítě. Horší je, že musím v leckterých případech za ni i rozhodovat, a tudíž ji okrádám o pocit svobody. Snažím se to tedy dělat nenásilně a s nejlepším vědomím i svědomím. To už jsme někde slyšeli, že? Každopádně abych se vrátila k tomu předpokladu být pečující osobou roku, tak by v první řadě měla ona osoba umět pečovat i o samu sebe.

Po těch intenzivních letech péče jsem se mnohokrát ocitla na prahu celkové vyčerpanosti a zvyšující se míry vyhoření. Chcete ještě svému dítěti přilepšit a zpříjemnit život, musíte denně vstát a postarat se a přesto nemůžete… už víc nezvládnete a nejde to. Prostě šlus! Vždy mě fascinuje, že tělo nakonec vygeneruje poslední zbytek energie a vy dokážete předat to potřebné tomu človíčku, který je na vás zcela a ve všech ohledech závislý. Naše Moni se bez pomoci druhých nepřebalí, neobleče, nenají, nenapije ba ani nezmění polohu. Je to fyzicky i psychicky náročné, a proto se fakt hodí mít na tenhle maraton super schopnosti. Jednoho dne jsem dceru vypravila do školy, zavřela dveře od domu, sedla na gauč a začala plakat. Slzy tekly proudem a nešly zastavit. Tělo tak urputně potřebovalo uvolnit a den co den mi házelo signály, které já přehlížela, neboť na ně nebyl čas… Moc vás prosím, udělejte si ho. Dopřejte si každý den zastavení se a buďte. Jen tak. Pro sebe. Doopravdy. Nic vás to nestojí, a přitom vám tenhle okamžik sebepéče dá mnoho a možná i zachrání holý život.

Když se pláč utišil, zapnula jsem počítač a dala do vyhledávání „víkendový pobyt v lázních“. Miluju Františkovy. Je mi tam krásně v obklopení objímající přírody, darů země v podobě životadárných pramenů, nekonečných tras na vyvětrání hlavy i získání lepší fyzické kondice. Odjet si na tři dny, úplně sama. Našla jsem si komorní ubytování v lesoparku a vybrala poslední volný pokoj. Zadala platbu a datum vepsala do diáře. Celý proces probíhal na autopilota, kdy mě ruka vedla a hlavě nedala příležitost přemýšlet. Ano, hlavně nemyslet, jak v pohádce S čerty nejsou žerty pronesl Lucifer. Až po nějaké době mi došlo, co jsem provedla. Bez svolení jsem si dovolila zamluvit výlet, aniž bych zajistila péči o Moni. Pečujeme o ni s mužem, takže by nezůstala někde na ocet, ale já se předem nedomluvila. Bála jsem se, že by to bylo příliš. Že si přece nemohu jen tak někam odjet a navíc sama. Co bych to byla za matku, za manželku a vůbec za ženu! Opustit své blízké?! To sis dovolila hodně, holčičko! Ten prevít, co mi sedí na krku, nedal pokoj. Večer jsem sebrala odvahu a v slzách manželovi oznámila, že už dál nemůžu a pokud na ten víkend neodjedu, tak se zblázním. Potřebovala jsem být sama se sebou jako sůl. Těch chvilek bývá v životě pečujícího jako šafránu a já se rozhodla, že abych mohla, tak musím načerpat i pro sebe. Vzít nohy na ramena a utéct. Doslova spíše ne, pač byste s tím mohli mít nepříjemné opletačky, a to se moc nehodí. Oni by si vás stejně našli. Občas však odbočit ze zajetých kolejí a vrátit se k sobě domů, do svého uťápnutého já, je ten nejhezčí dárek, kterým se můžete obdarovat.

Jen co jsem opustila nádraží, začala mi hlava opět (po kolikáté už?) předhazovat jeden pocit viny za druhým. Asi tak v půli cesty jsem ji málem urvala a vyhodila z okna, kde bych s radostí sledovala, jak ji přijíždějící vlak v protisměru roztříští na malé kousíčky. Scéna skoro jako z filmu Smrti jí sluší, také ho tak milujete? Hlava však zůstala celá a já se pomalu začala zklidňovat, že doma Moničku manžel zvládne. Vždyť mi sám pomáhal balit věci do kufru, jen abych už odjela. Tak jsem jela a byla to neskutečná jízda. Dovolila jsem si prožít svůj výlet naPLNO a vytěžit z něj novou energii, ze které budu ještě nějaký čas čerpat.

Přivítání podzimní přírody bylo dechberoucí. Barevné listí, které zdobí bohatou korunu stromů. Šumící tok vodních pramenů, který kape bez přestání. Vítr, jenž se prohnal uličkami a smetl z cesty, co k ní již nepatří. Nespoutaná příroda, kterou nikdo nedrží ve své moci, a přitom plyne jako životní cyklus. Podzimní čas je pro mě okamžikem rozjímání. Symbol ukončení a odpočinku s příslibem nových začátků a dnů. Odchod a příchod. Uvolnění a zakuklení. Procházela jsem se, až mě nohy bolely a potkávala lidi, na které bych jen tak nenarazila.

U jednoho pramene vzdáleného od hlavního tepu kolonády si ke mně přisedla elegantní dáma s nádherným parfémem. Daly jsme se do řeči a dozvěděla jsem se, že je skoro dva roky vdovou. S manželem spolu byli 53 let. Zůstala sama a zpočátku si přála jediné – odejít za ním. V hlavě se jí honily otázky: Co já teď budu dělat? Jak bude vypadat má každodennost? S kým budu sdílet své prožitky? Vedle koho se budu každé ráno probouzet a večer usínat? Uvědomila jsem si, jak moc se mnou její příběh rezonuje. Otevřela třináctou komnatu všech pečujících – o koho se budeme starat, až ten, jemuž věnujeme svou péči, jednou nebude? Jak bude náš život vypadat a bude mít vůbec nějaký smysl, když smyslem byla ta nekončící péče? S mým manželem máme stejné napojení a já si bez něj svou přítomnost vůbec nedokážu a nechci představit. Paní se sesypala a rok jí trvalo se poskládat. „Už tolik nepláču“, řekla s úsměvem. Pak se rozpovídala o svých dětech a jednom pánovi, kterého potkala na lázeňském pobytu a velice se sblížili. Jeho syn spáchal sebevraždu, snacha odešla rok po něm a manželce se prudce zhoršila cukrovka. Oba, ta paní i onen pán, se rozhodli život nezabalit. Našli si nový smysl a tím je, žít každým dnem a nestrachovat se, jak bude. Ono to totiž vždycky nějak dopadne.

Než jsme se spolu v objetí rozloučily, tak mi předala moudra, která znám, i když ne vždy se jimi řídím. Po smrti své životně nejbližší osoby se učila umění být sama se sebou. Začala sama chodit do kaváren, kde potkávala jiné sólo hosty, až se začali kamarádit. Odjela sama do lázní, kde se střetla s náhodnými lidmi a byť s nimi v kontaktu nezůstane, odjede obohacená o další příběhy. Paralela nás všech je obrovská a sdílíme mnohem více společného než odlišného. Naše osudy nás spojují a díky vzájemnému povídání zjistíme, že vlastně sami nejsme. Ani v těch nejtěžších chvílích. Tam někde venku je někdo, kdo chápe a ví. Protože je život nevyzpytatelná postava, tak si máme užívat radosti každý den. Další moudro, které vyřkla. A tak se prochází kolem pramenů, k nim chroupe teplou oplatku a raduje se ze slunce, které vystřídalo déšť a list, jež jí spadl do klína si uloží jako záložku do nově zakoupené knihy. Do třetice mi řekla, že se mám odměňovat. Dopřávat si. Ať už drobnosti nebo něco hodnotnějšího. Bez výčitek a bez zbytečného „ale já nic nepotřebuju“. Možná ne, avšak každá maličkost zpříjemní den, a hlavně dodá pocit, že si jsem sama pro sebe důležitá. Vždyť i ten život je taková odměna…

Abych zakončila něčím úsměvným, tak mám pro vás jeden lázeňský tip, který vám v infocentru zcela jistě neporadí. Pokud jste takoví učúránci jako já, tak si při pití pramenů opatřete Tena kalhotky. Budou se vám hodit. Neušla jsem ani 500 metrů, aniž by mě tlačil močový měchýř a jako na potvoru se po stezce hemžilo tolik lidí, že bych ihned vyvolala podezření, kdybych sešla z cesty a ohlížela se na všechny strany z nutkavé potřeby si odskočit. Je teda fakt, že jsem pila jako duha, neboť až s věkem jsem přišla na chuť železnaté příchuti a také jsem tak činila ve jménu svého zdraví, abych doplnila svému anemickému tělu žalostně nízkou hladinu železa. Všechny stromy, které jsem označkovala, jsem náležitě objala a poděkovala, že do jejich blahodárné země jsem mohla vypustit i svůj zlatavý mok.

Petra F. Rohovská