#1 Tvůrcovské noviny ~ k čaji o páté
Odpolední básnění, tatérčiny trampoty, cesta za Bílým koněm, příroda v kapce, voňavá lyrika, sudetský zvonek, proměny života a vědmino moudro na závěr (bo bez správné vědmy by nebyly noviny novinami!)
Vážené a milé čtenářstvo,
přeji vám krásné sobotní odpoledne a přináším vám druhou část našeho dnešního psaní. Snad právě usedáte k odpolednímu čaji, svačince či jiné příjemné víkendové odpočinnosti. Snád právě naše písmenka vykouzlí spokojený úsměv na vašich tvářích.
Zatím noviny kalibrujeme, zkoumáme, jak budou texty pracovat a kudy a jak dále půjdou. Proto doufám, že s námi budete mít trpělivost, než si vše dosedne na své místo.
Děkuji, že Tvůrcovské noviny čtete.
Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje
Bára Belandy Dvořáková
NOVÝ BRAK
Letní strach ~ Tereza Kowolowská
Jsem tatér a v létě mám prázdniny, protože v létě se netetuje. Tedy, ono by to šlo, ale čerstvé tetovačce nedělá tuze dobře slunce, pot, prach, bahno, voda z rybníku, voda z moře a ani voda z bazénu. Takže, v přísně kontrolovaném sterilním prostředím, kde by klient byl v hybernaci a levitoval ve vzduchoprázdnu, by to šlo vlastně úplně v pohodě. Samozřejmě, že mi všichni zákazníci slibují, že se o tetování budou start líp jako o svoji mámu, ale realita je taková, že o tři dny později jdou na grilovačku ke Karlovi. U Karla se kalí a v cca v 23:38 všichni naskáčou do bazénu. Druhý den ráno zjistí, že jim čerstvě potetovaná končetina kupodivu neupadla, takže o další dva dny později se jdou v klidu placatit na nafukovacícho plameňáka na místní kačák, pak helfnout Pepinovi kopat kanalizaci, a nakonec to vrcholně zafinišují prasolícím úpalem ze sjíždění Vltavy na raftu pod vlivem pár petek Brániku. Zhruba patnáctého září se pak začnou divit, proč je sakra ta kérka vybledlejší než pornoDVDéčka za výlohou lokální trafiky. A přesně proto v létě netetuju.
Namísto toho si užívám prázdniny. Po březnovém nouzovém přistání tureckého letadla mi z letecké dopravy trochu cuká oko. Když si letušák vedle vás už po patnácté kontroluje bezpečností pás, fest se potí a třesou se mu ruce jak epileptikovi na megalightshow, je něco blbě. Takové ty pytlíčky s kyslíkem, co vždycky před startem letušky slibují, nám tedy nespustili, ale tipuju, že to bylo jen proto, že přidušení lidé míň křičí. Také jsem si odnesla poznatek, že v katastrofických filmech se pěkně přehrává. Naše letadlo sebou mlátilo o poznání víc, než v 95 % filmových adaptací a nevšimla jsem si, že by někdo nekřičel „zachraňte moje dítě“ nebo „nechci zemřít jako panna“. Pravda, pro jistotu jsme s kamarádkou po očku překontrolovaly řady nejblíže sedících gentlemanů. Nicméně dospěly jsme k názoru, že až takhle blbě na tom nejsme. Navíc, dokážete si představit, až by hasiči našli naše ohořelá těla s cizím ukousnutým penisem v puse? Jak by se s tím asi vypořádala pohřební služba? Vypáčili ho a vložili do mini rakvičky? Nebo zvolili raději rovnou obřad se zavřenou, zalepenou, zatlučenou a zavařenou rakví, kterou by místo do země rovnou šoupli do nádrže s kyselinou, aby se o této záležitosti nikdy nikdo nedozvěděl, ani omylem Indiana Jones? Samé otázky!
Dovolená s rodiči a batohem, autmo po dálavách Balkánu se zdála být při plánování úplnou pohodou. Otec se poněkud obával albánské mafie, ale nejsem si jistá, co ho k tomu vedlo, protože naše rodinné autíčko bylo jen zhruba o dvě pomyslné kvalitativní úrovně výš než motorka s přivařeným dvoukolákem, tažená oslem, kterou jsme na kruháči místní magistrály potkali v protisměru. Pro případ, že bychom nesehnali před setměním žádný nocleh, vezl se v kufru auta stan a spacáky a otec zaujmuvší polohu surikaty neustále monitoroval okolní terén a hlásil, kde by se dalo zaplout do škarpy. Až po návratu jsem zjistila, že většina jeho tzv. „luxusních leženíček“ byly doposud neodminované oblasti.
Vysloveným balzámem na duši pak měl být výlet do Krušných Hor. Co by se mohlo stát? Přidušení extra mastným bramborákem s uzeninou ze stánku? Nocovali jsme v malebné chaloupce na konci dědiny a víceméně uprostřed ničeho. Jednoho dne, po devítihodinové „malé ranní vycházce pro pár hříbků“ jsem si řekla, že romanticky mamince natrhám kytičku lučního kvítí, když už si tak užívá dovolenou čistěním dvou a půl tuny neidentifikovaných hub. Došla jsem k nedalekému lesíku a začala rvát květenu. Tráva všude okolo byla pořádně zválená od velkých zvířat a tu a tam se válely kusy světle šedé srsti. Říkala sem si, že se tam asi vyválely ovce. Přišlo mi sice poněkud nevšední, že by ovce měly rovnou šedou srst, ale co jsem já za odborníka na chov užitkového dobytka a zpracování pleteniny? Druhý den soused uklízel převrácenou a vybrakovanou popelnici a nadával na vlky. Prý ať si dáváme pozor za lesem, že se tam poflakují.
Zde bych ráda dodala, že jsem opakovaně prosila rodiče o nastražení pasti v podobě konzervovaných rybiček doprostřed parkoviště u chalupy, ale moje přírodozpytné touhy byly rázně umlčeny.
Nyní se těším z návratu do Prahy. Co zlého by se asi tak mohlo stát?
S dalšími katastrofami se pravděpodobně ozvu již záhy. Pac a pusu.
PRINCEZNA BOJOVNICE ZE ZEMĚ POD VLNAMI
Jak to všechno začalo – tedy jak se plní sny aneb cesta za Bílým koněm ~ Tanya St-Lawson
Pamatuji se, když jsem se v roce 2009 poprvé ocitla v kýžených horách Wudangu v čínské provincii Hubei. Připadala jsem si tak trochu jako Dr. Who cestující v čase a prostoru. Stála jsem v prastarém chrámu taoistického kláštera Zixiao Gong v srdci hor Wudangu, které jsou kolébkou taoismu, a kde po tisíciletí učí a opatrují vnitřní umění pradávných věd taoismu. Toto magické pohoří je také jakýmsi depozitářem vnitřních bojových umění, která mě vždy velice přitahovala.
Nad vysokým skalním hřebenem ochraňujícím západní část kláštera právě zlatě zapadalo slunce a do nádvoří za vysokými zdobenými zdmi poklidně a tiše padal za volání cikád soumrak. V ústřední hale templu s obrovskou sochou celestiálního generála, mudrce a patrona bojových umění Zhen Wu (Xuan Wu). Taoistické mnišky právě prováděly večerní ceremonii s živou hudbou z tradičních nástrojů, zpívaly litanii posvátných taoistických učení a v barevných hedvábných rouchách se jako vzácní exotičtí motýli s naprostou přesností a ladností pohybovaly v rituálních vzorcích v prostoru před oltářem. Vše mělo svůj řád a hluboký důvod, rituál respektu a sounáležitosti s posvátnou harmonií vesmíru a jednoty mikrokosmu a makrokosmu. Klášter voněl vonnými tyčinkami, jejichž kouř se vznášel vzhůru, aby nás – lidi tady dole – propojil s vyšším vědomím a celestiálním duchovním prostorem.
A já se dívala na tu obrovskou sochu Xuana Wu a prosila patrona bojových umění a vnitřní kultivace o sílu a inspiraci si splnit svůj sen, který ve mně žil a volal už od ranného dětství – být tady v horách Wudangu, žít a studovat v tomto starobylém prostoru učení taoistických věd a mistrů kung-fu. Tolik jsem si přála studovat nejenom bojová umění, tedy jak tančit cestu pokojného bojovníka, ale naučit se také, jak více do hloubky rozvinout všechny ostatní aspekty svojí lidské bytosti, jít cestou sebemistrovstí. A tak začala moje kouzelná a také setsakra těžká cesta.
Za pár let se mé sny naplno staly skutečností a já se pravidelně vracela do wudangských hor až nakonec jsem tam zůstala na půl roku žít v malém ztraceném klášteře Pěti nesmrtelných na hoře Celestiálního Bílého koně. Potila jsem krev a slzy v prachu a horkém slunci, za bouřek i v mrazivém dešti. Sáhla jsem si na dno a vyletěla do obrovských výšek. Zažila peklo i ráj a nikdy bych neměnila, protože s naprostou jistotou vím, že toto byla a je cesta mého srdce.
Tento sen se ale vůbec nemusel uskutečnit, musela jsem si jej vybojovat a vystoupat na vrcholek mnoha symbolických i doslovných hor, od základu změnit sebe i svou destiny. A jako bonus – vyzkoušela jsem si jaké je to žít jako jeden z Jackie Chanových kung-fu hrdinů z jeho starých filmů. Já holka z české Vysočiny jsem se stala taoistickou studentkou a bojovnicí jménem Cheng Jing ('Opravdové Ticho') v linii Dragon Gate a Chun Yang. Proč a jak to všecko vlastně bylo? O tom zase někdy příště. Zatím se opatrujte, nenechte své sny usnout, jděte za voláním svého srdce, nenaplňujte svoji karmu, ale dharmu/destiny – posvátnou náplň svého potenciálu. Stojí to za tu námahu.
KAVČÍ MEDAJLONEK
…Hanky Valentové
Dnešním medailonkem zahajuji sérii o spřátelených hand made a uměleckých duších, protože krása je velké kavčí téma. O lidech, se kterými se osobně znám, o lidech, jejichž práci obdivuji, o lidech, se kterými jsem měla čest se potkat a fotografovat je. Nedávno jsem někde zahlédla termín „evangelizace obrazem“ a to je přesně to, co bych ráda touto rubrikou šířila dále do světa.
Na poprvé vybírám šperkařku Olgu Vondrákovou tvořící pod značkou Nature in Drop, snad proto, že jsme spolu fotily na konci prázdnin a taky proto, že Olga, ač roky žije v Čechách a má tady děti, narodila se tisíce kilometrů na východ. V zemi, jejíž jméno se snad ani nesmí vyslovit. Nežije se jí lehce v dnešní době.
Olga je velmi krásná žena, má doktorát z lišejníkologie (a taky výuční list ze zlatnictví) a opravdu, kdysi v jiném životě, pracovala ve vysoké vědě. A na její práci je to znát. Preciznost, zápal, touha poznávat nové cesty. A Olga svým čarováním vdechuje skutečným kouskům přírody věčný život. Pracuje metodou galvanoplastiky a elektroformingu, tzn. kdy se nalezený kousek přírody pokoví ušlechtilým materiálem. Pracuje s mědí, ale i stříbrem a zlatem. Jelikož je z východu, práce se zlatem je u ní uvěřitelná nutnost. Což kavky vysoce cení. Je průkopnicí (a také lektorkou) těchto metod u nás. Její šperky obsahují uvnitř ve svém srdci skutečné listy a další přírodniny, na výsledném šperku jsou zachovány všechny detaily. Šperky doplňuje občas i drahými kameny.
Její práce je esence jí samé. Výsledné výrobky jsou neobyčejně krásné a vlastně naprosto přirozené, křehké a blyštivé, jako ona sama.
MARKÉTA VONÍ
~ Markéty Filipové
Všechno v životě člověka se stane mezi prvním nádechem a posledním výdechem.
In spiro – ex spiro.
Dech je nám lidem nositelem nejen kyslíku, ale i vzácného daru. Dokud totiž dýcháme – tak čicháme. A dokud čicháme, měli bychom cítit. Nejen krásu vůní – ale i sami sebe, jako bytosti.
Čich je totiž naším nejvíce humánním smyslem. Vždyť maminka své dítě neomylně pozná podle toho, jak voní. Přesto je většina z nás během života s čichem a vůněmi na štíru. Jak to, ptáte se? Náš čich totiž velmi často otupí a ani o tom nevíme. Což je trochu děsivé nejen v případě čichu, ale i dalších smyslů.
Představte si, že se na barevný film díváte skrz černobílé brýle. Krásnou hudbu posloucháte se zacpanýma ušima. Vaše láska Vás něžně hladí přes skafandr. Chtěli byste k růži čichat přes skleněný poklop?
Věřím, že ne.
A tak spaste svoje smysly!
SUDETSKÝ ZÁZRAK
~ Ivany Štefkové
Mezi kamarády si říkáme, že o těch Sudetech budeme mluvit jen skoupě. Rozhodně jim nechceme provést to, co se stalo Žítkové. Sudety nepotřebují, aby se do nich jezdilo dělat to, co tak trefně glosoval Dagobert D. Runes:
„Lidé cestují do vzdálených míst, aby fascinovaně sledovali lidi, které doma ignorují.“
Umíme to zvlášť my, co chceme i ve vesnické kavárně filtrovanou kávu a ztrácíme vůli pít turka. Mimo svá zápraží se vyplácí cestovat bez bulvární lačnosti, s otevřenou myslí, a především s pokorným srdcem.
Sudety mají neuvěřitelně silný genius loci. Pro část z nás beze sporu. I moje kamarádka Andrea, která se cíťou prohlásila jen pod vlivem únavy, napsala:
„Sudety… člověk to cítí do morku kostí a posledního póru kůže.“
Jejich krajina se mnou a ke mně mluví. Zdaleka nejsem sama, komu se to děje. Najdete v nich poslední kousky divočiny na místech, kde kdysi bývalo hraniční pásmo a nikdo tam pro jistotu nesměl. Najdete v nich nedopovězené příběhy, ve spěchu opuštěná obydlí a nespočet zpřetrhaných vláken.
A přece... To jsou místa na hranicích. Místa, kde se odpradávna odehrávají ty největší zázraky, kde proudí přenos mezi lidmi, krajinami i kulturami. Možná proto mají takovou moc okouzlovat a přitahují si k sobě duše, které potřebují.
Jednou přijedou, a pokud jsou dost otevřené, část jich v místě už zůstává. A tak se začínají vracet a někteří nejodvážnější se i přesunou. Do místa přináší něco, co tu léta chybělo. Kapitál. Zdaleka nejen ten bankovkový, především ten lidský. Touhu vztahovat se, poznávat a vytvářet sítě. Vůli nacházet společnou řeč a tvořit vesnice.
Právě tihle okouzlení snílci pomáhají Sudetám znovu rozkvétat. Daří se to však jen těm, kteří stojí nohama pevně na zemi. Dokážou ustát poryvy větru, nepřízeň místního počasí i nepříjemné rozhovory. Učí se dělat především to, co je třeba. Postupně pouští to, co by sami chtěli. A tak si možná pořídí i ten tzv. sudetský zvonek (rozuměj: psa), i když to původně neplánovali.
Sudety nečekají na nás, až jim tam dovezeme naši velkoměstskou kulturu. Sudety volají ty, kdo trpělivě objevují místní příběhy, dopřávají si čas jim z různých úhlů rozumět a věnují úsilí splétání vláken, která člověk násilím zpřetrhal.
Děkuju Ireně Kubicové za pozvání do Krásné Lípy na setkání Prolínání světů. Není to jen název události, je to označení jevu, který se celý den odehrává a zbytek roku doznívá. Událost je předem vyprodaná a navštěvuji ji místní. Hledají na ni naději. Nejvíc však okouzlí nás, řečníky.
Děkuju za pohostinnost. České Švýcarsko má, zdá se, lidského zlata dost. Já se rozhodla následovat volání krve. Následovat stopy mužského citlivého pokolení, které lámaly necitlivé doby, vracím se do krajiny svého táty.
Beru to tak do České Kanady. Při troše štěstí napravíme část hříchů vůči původnímu obyvatelstvu a budeme se ke krajině vztahovat o kus lépe než masovými výpravami za fotkou s ďáblovým pozadím. Zdá se, že to bude spousta zábavy. A jako vždy: krve, pot a slz.
ZMĚNY A PROMĚNY
~ Aleny Cardové
Na úvod bych vám ráda napsala, co můžete najít v textech z rubriky Změny a proměny.
Povede-li se mi do slov dostat zkušenosti, postřehy, inspiraci, povzbuzení a podněty k přemýšlení, budu moc ráda! Pokud tam pro sebe najdete střípek naděje, posílení či podpory, budu více než nadšená.
Každý den se naše životy proměňují. Dějí se nám různé události, procházíme měnícími se životními etapami a často jsme iniciátory změn my sami. Tématem životních změn se zabývám již několik let. Jsem pozorovatelkou přírody i příběhových linek vlastního života. K tomu opravdu ráda poslouchám příběhy dalších lidí. Sbírám a propojuji zkušenosti, jak procházet životními změnami, pokud možno v klidu a hladce.
Jakákoliv změna v našem životě v sobě obsahuje konec toho, co bylo a začátek něčeho nového. Nekonečné pole možností, ze kterých si můžeme vybírat. Nové kapitoly, které můžeme začít psát. Můžeme proměnit vlastní život do takové podoby, která nám bude v danou chvíli nejvíce vyhovovat. V tom vidím fantastickou příležitost!
ZMĚNA JE TOTIŽ JEDINÁ JISTOTA V NAŠICH ŽIVOTECH
To, co jednoho dne začalo, zákonitě jednoho dne skončí. Na tomto místě bych vás ráda povzbudila. Ono to s tou konečností není tak fatální – energie jen promění svoji formu. A pokračuje se dál. Díky tomu máme jedinečnou příležitost rozhodnout se, jak bude náš život v další fázi vypadat!
Nekonečný tvůrčí proces.
Každý jeden den.
VHLEDY ZENOVÉ VĚDMY
~ pro období ve znamení Vah (23. 9. – 23. 10.) ~ Dagmar Samandra Čerňová
VEDENÍ
Vítejte v podzimu. Léto se přehouplo a je tu nová energie. Párty, výlety, expanze zážitků a dovolených pomalu ustávají, a nejen v přírodě nadchází nové období. Váhy nám připomínají, že se vyplatí družit se a podporovat komunitní bytí. Až přijde zima, bude se lépe mít ten, kdo má vazby a má se případně kam obrátit o pomoc.
Příležitost na sebe nenechá rozhodně čekat. Nejvýznamnější astrologickou společenskou událostí nadcházejícího období je pochopitelně podzimní rovnodennost – oslava hojnosti, plodnosti, úrody. Společnými silami vše přesuneme pod střechy a pak to náležitě oslavíme.
Trojka Duhy v Osho Zen Tarotu nám připomíná, že nejsme sami a že nad námi vždy někdo bdí. Nějak bylo, nějak bude. Pokud i vy razíte tohle heslo, máte z poloviny vyhráno a čeká vás měsíc sic proměn, ale rozhodně ne krajních extrémů. Naší kotvou pro toto období bude důvěra a vědomí toho, že jsme tu vítáni a že Existenci a životu záleží na naší prosperitě.
Často nás však naše vlastní nerozhodnost brzdí a mysl nutí porovnávat současnost s minulostí. Kdybych se v létě lépe staral o svou zahradu, teď bych měl větší úrodu. Bohužel tento způsob myšlení ničemu neprospěje. Jednak nás uvrhuje do pasti minulosti, která znemožňuje vnímat dary a požehnání přítomného okamžiku, a druhak silně blokuje naše vedení, které nám může nabídnout další možnosti.
Léto a jeho témata jsou za námi. Teď je na místě postarat se o vlastní sklizeň a investovat do vztahů, které se nám za dlouhých zimních večerů budou převelice hodit. Pokud jste duší spíše solitéři, je to pochopitelně krok do neznáma. A přesně o tom vedení je. Nezbývá než začít kultivovat důvěru a nechat se unášet do míst, která jsou pro nás prospěšná.
Samandra,
vaše zenová vědma
A to už je od nás pro vás dnes vše.
Těšíme se příště na přečtenou!
Vaši pisálci