#10 Tvůrcovské noviny ~ k ranní kávě

Ranní haiku, druhý díl čepice, hýčkejte svou divnost, síla slunce a něha vody, rozhovor s terapeutkou, trocha básnění, slang trampolínistů v luštěnce a chlapské moudro na konec

Vážené a milé čtenářstvo,

přicupitala k nám třetí červnová sobota a s ní nová várka upovídaných písmenek. Zda spolu s ní konečně přijde i léto, to se ještě uvidí. Zatím to vypadá na déšť a mraky. Ideální čas na čtení a rozjímání.

A co je nového v našem Tvůrcovském rádiu?

• Čtvrtá epizoda z lelkovacího pořadu Nakafenačaj —

  Barbora Dvořáková
  si povídala o lelkování s kreativní virtuální asistentkou, oděvní designérkou a tanečnicí burlesky Martou Mayrou Urban.

  Nakafenačaj, Epizoda #4 - Umění zářit

• Třetí epizoda kouzelného pohádkového pořadu Pohádcast pod taktovkou Ivy Cherry. Tentokrát uslyšíte čarovný příběh o chlapečkovi, co ukradl slunce.

  Pohádcast, Epizoda #3 - O chlapci, co ukradl slunce

• Speciál #1 — záznam slavonické besedy s americkou spisovatelkou Sandrou Mendelson, jejíž kniha o komunikaci se zvířaty letos vyjde v češtině pod hlavičkou naší Lelkárny. Beseda je tlumočená do češtiny Terezií Dubinovou.

  SPECIÁL #1: Beseda se Sandrou Mendelson o komunikaci se zvířaty a zvířecím vědomí

• Další pořady a nové díly pořadů stávajících připravujeme. Stay tuned!

Děkujeme, že Tvůrcovské noviny čtete, a přejeme příjemné rozjímání na vlnách Tvůrcovského rádia.

Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje

Bára Belandy Dvořáková

NOVÝ BRAK

Potřebuješ čepici! ~ část druhá ~ Jan Wranimir Vrána

…

Linda ke mně přiskočí a s nadšeným výrazem za rozbitými brýlemi mi tiskne do ruky jakýsi kus umolousaného hadru: „Na! Dej si to na hlavu!“

„Fuj, co to je?“ Mžourám na ni nechápavě.

„Čepice přeci,“ odtuší s naprostou samozřejmostí, „našla jsem ji u potoka.“

„Jsi blázen? Já nepotřebuju čepici a už vůbec ne takhle špinavou. Dej to pryč! Potřebuju obvaz. Au! A asi radši i doktora, dost to krvácí.“

„Nene, věř mi – potřebuješ čepici! Musíš teď držet hlavu v teple.“ Poulí na mě oči a tváří se jak malé dítě o Vánocích.

„Co máš furt s tou blbou čepicí?“ Zakřičím naštvaně a strhnu jí z hlavy zmijovku. Hned na to vykřiknu úlekem. Lindě trčí z čela malý roh. Vypadá docela jako zmenšenina toho Bertíkova.

„Co…? Co to…?“ Koktám zmateně, ale Linda se ke mně naklání a dychtivě šeptá, jako by mi sdělovala velké tajemství:

„Neboj, taky budeš mít brzy svůj! Ale musíš teď držet hlavu v teple. Potřebuješ čepici!“

Vrhne se na mě a cpe mi ten smradlavý hadr k hlavě.

„Já nechci,“ křičím a snažím se ji od sebe odstrčit. Linda funí, prská a sápe se mi po hlavě. Pravou rukou ji chytím za roh a snažím se ho použít jako páku, abych ji od sebe odvrátila. Zaberu vší silou a ozve se mlaskavé křupnutí. Roh se vylomí a zpod jeho okraje se vyřine stružka krve a změť úzkých mrskajících se chapadel. Vůbec to není roh! Je to schránka jakéhosi odporného hlavonožce, přisátého na Lindino čelo. Linda zvrátí oči v sloup a omdlí. Hlavonožec sebou zběsile mrská a snaží se vtěsnat zpátky do otvoru v hlavě. Je mi na zvracení a jdou na mě mdloby. Zoufalstvím se rozpláču. Rychle pustím toho odporného tvora, vyhrabu se na nohy a křičím o pomoc. Hlavonožec s mlasknutím zapadne na své místo. Linda zamrká a zacuká rukou. Na nic nečekám, vyštrachám se na nohy a prchám ke statku.
„Pomóc! Pane Sedláčku! Pomóc!“

Kovbojská silueta se otočí, zarazí vidle do kupky hnoje, přeskočí plaňkový plot a rozeběhne se mi naproti. Levou rukou si přidržuje širák, aby mu ho nevzal vítr.

Běžím, co to dá, protože Linda za mnou už se pomalu zvedá ze země. 

„Co se stalo?“ Zafuní zadýchaně hluboký hlas, když pan Sedláček doběhne až ke mně. Klekne si do trávy a hladí mě po zakrvácené tváři. Je cítit hnojem, ale já se k němu přesto pevně přivinu. Je to můj ostrov bezpečí v moři šílenství.

„Bodnul mě jednorožec,“ zakňourám a uvědomuji si, že musím znít jako úplný blázen. Utřu si oči od slz a podívám se vzhůru na pana Sedláčka, jak se na mé prohlášení tváří. A ztuhnu zděšením.

Starému pánovi pod krempou klobouku trčí z čela dlouhý roh.

„Pojď sem, holka,“ chytí mě jeho mohutná paže a druhá mi zakryje ústa. „Půjdeme ke mně. Vypadá to, že nutně potřebuješ čepici. Vajíčko musí mít pro vývoj teplo.“

Vleče mě na statek a moje protesty mi nejsou nic platné. Koutkem oka zahlédnu Lindu, kterak vyrovnaným krokem kráčí přes louku za námi. Pan Sedláček si mě hodí přes rameno jako pytel ovsa a po několika krocích překročí nízký plaňkový plot. Ze stáje nás pozoruje jeho westernový kůň a po dvorku nám běží naproti velký černý pes. Oběma trčí z čela dlouhý šroubovitý roh. To musí být jen zlý sen!

V návalu beznaděje však najednou zaslechnu zvuk vrtulníku, štěkot psů a lidské hlasy.

„To bude ona!“ ozývá se z louky za námi a já s námahou natočím hlavu tak, abych viděla, co se děje. Od vesnice se blíží rojnice černých uniforem, několik psů napíná vodítka a zuřivě štěká, nad námi prolétá policejní vrtulník.
Linda, no jistě. Byla pryč dost dlouho na to, aby po ní vyhlásili pátrání. A začali zjevně nejbližším okolím. Doufám, že je ti psi dovedou i ke mně. A že se dostanu do nemocnice dřív, než se ten hlavonožec v mém čele vylíhne z vajíčka.

PODNIKATELSKÉ POHLEDY PODNIKAVKY

To, kvůli čemu jste byli v dětství divní, z vás v dospělosti udělá hvězdy ~ Alice Kavková

V nedávném Tvůrcastu (podcast pro obsahové tvůrce od Forendors) mého muže Martina Kavky byla kopa super rad a moudrostí amerického novináře, spisovatele a fotografa Kevina Kellyho. Když už mu bylo hodně let, sepsal životem sebraná moudra pro své děti. Líbilo se mi tohle: „To, kvůli čemu jste byli v dětství divní, z vás v dospělosti udělá hvězdy – pokud to neztratíte.“

Cvrnklo mě to přes nos a připomnělo přednášku markeťačky Madly Čevelové, která říkala, že si lidi mají pěstovat své podivnosti. Zas jen cvrnknutí do nosu. Potřetí už mě to přes ten nos praštilo, když jsem sledovala stařičký film Přes noc třicítkou. Třináctiletá holka, která měla vlastně parádní život, chtěla být někým jiným, chtěla být v partě školních fiflen, jezdit fárem s největším krasavcem a stát se královnou plesu. Jenže na to byla moc hodná, slušná, milá, ostýchavá. Přála si proto, aby byla sebevědomá a žádoucí třicátnice a stalo se. Vzbudila se v těle dospělé ženy. Krásné, žádoucí, úspěšné a jedna z fiflen ze základky jí dokonce dělala poskoka v práci.

Jenže se ukázalo, že ji to něco stálo. Uměle se stala fiflenou, stala se královnou plesu, ale když pak v dospělosti potkala onoho plesového krále, byl z něj obtloustlý, přidrzlý, slizký taxikář. Z fiflen byly dál fifleny, které by pro kariéru jedna druhé podřízly krk. Prostě splněný sen neznamenal splněný sen. Protože hlavní hrdinka ztratila to, proč byla v dětství divná, krásně divná a milovaná těmi správnými lidmi. Svými rodiči a nejlepším kámošem Mattem – později úspěšným fotografem, fešákem a stále slušným člověkem.

Hýčkejme si, čím jsme jako děcka byli divní, jiní, čím jsme vyčnívali. I kdyby to byla slušnost a prdlá povaha. Je to místo v prostoru a času, odkud pochází naše síla. Když se svážeme kravatami, konvencemi a budeme mít špatné sny, mohou se nám splnit a stejně jako hrdinka onoho romantického bijáku můžeme mít vše a přitom nic podstatného.

KOLO ROKU

Litha – síla slunce a něha vody ~ Lucie Deutsch

Den, kdy sluneční síla dosahuje svého vrcholu a čekají nás nejteplejší dny. Všude se nese plno vůní — lípy, bezu, růží, heřmánku, jahod. Nastal čas léta, kdy si snad všichni připadáme trochu jako malé děti, kterým mají začít prázdniny. Těšíme se na stín stromu, na chlad vody, na vlahou noc, kterou můžeme celičkou strávit venku.

Letní slunovrat. Pro mne má ještě speciální význam, je to den, kdy jsem se narodila. Den, kdy je nejvíce světla. Rodiče měli šťastnou ruku, když mi vybrali jméno Lucie, tedy světlá a zářící.

Přišlo mi to vždy trochu předurčující. A nyní, o několik desítek let později, světlem maluji jako fotografka a píšu vám o svátcích Kola roku. Ani se mi nechce věřit, že se kruh pomalu uzavírá, neboť  jsou před námi už jen dva.

***

LITHA, letní slunovrat, kupadla a svatojánské oslavy

Litha je anglosaské označení pro červen a červenec, znamená mírný anebo splavný, což pravděpodobně odkazovalo na fakt, že tyto měsíce byly vhodné na plavbu po moři. Svátek letního slunovratu oslavoval slunce po celé Evropě — zapalovaly se ohně, z kopců spouštěly hořící kola, která měla slunce v jeho síle ještě podpořit. Slunovratovou nocí totiž o ni zase pomalu přichází. Teď jsme ovšem na vrcholu, a tak je třeba slavit!

Kde jinde hledat ohlasy pohanských oslav, než v lidových tradicích. Zatímco oslavy zimního slunovratu byly u nás poměrně silně kristianizovány, letní slunovrat si po celou dobu zachoval svůj pohanský ráz. 

Oba slunovraty byly pro Slovany velmi důležité svátky, spojené hlavně se sluncem a ohněm. U letního slunovratu však hrál svou důležitou roli také jiný živel — voda. Tak důležitý pro život, pro nadcházející úrodu, a také — stejně jako oheň — symbol očisty. Slované v tomto období slavili tzv. kupadelné svátky, které splynuly volně ve svatojánské oslavy. 

Kromě svatojánských ohňů se zachovalo mnoho dalších zvyků — i běžní lidé se pouštěli v tyto dny do magických rituálů. Ženy i muži se opásávali ochranným pelyňkem černobýlem a trhalo se mnoho dalších bylin, o kterých se věřilo, že v den sv. Jana mají největší moc. Pletly se věnce a pouštěly po vodě. Právě svatojánský věneček byl jednou z inspirací pro fotografie svátku Litha.

Kromě bylin se hledalo magické zlaté kapradí. A já vám prozradím, že u nás na Hradci máme jeden exemplář v knihovně — a to prosím ne knihu, ale skutečnou „kvetoucí“ kapradinu, podezřeň královskou, s umně vyvedenou cedulkou „Zlaté kapradí“, aby nikdo nezůstal na pochybách. Takže já budu zřejmě letos nocovat na dvorku naší knihovny a čekat na zlatý kvítek. 

~

A co můžete v tomto období dělat vy?

• Pokud nechcete hledat zlaté kapradí, natrhejte si svatojánské byliny — třeba třezalku, bezový květ, heřmánek, růži, diviznu, dobromysl, mátu, bazalku, lípu, chrpu, kopretinu, mateřídoušku… Můžete je využít v pokrmech, čajích a studených nápojích, a nebo jen tak, do vázy pro potěchu.

• Uvijte si věneček — třeba z výše zmíněných bylinek. Pusťte jej po vodě, nebo si jím ozdobte vaše oblíbené místo na zahradě, balkoně, či doma.

• Svlažte se vodou v řece, nebo se projděte bosýma nohama v ranní rose.

• Píšu to snad u každého svátku — ale nelze jinak — ohněm nikdy nic nezkazíte! A navíc, svatojánské ohně u nás mají tradici!

Žádnou slovanskou bohyni, která by se vázala k vodám, nemáme doloženou. Slované měli spíše bůžky a bytosti nižšího stupně, jež se vázali k přírodním jevům nebo lokacím. U vod to byly různé víly, rusalky a samodivy. Rusalky byly většinou duše předčasně zemřelých dívek. Na letnice (také rusalia, či rusadelné svátky, které byly zároveň svátky zemřelých) se dívky oblékly do bílého, ozdobily květinami, někdy se topila či pálila postava rusalky (nebo třeba mladé ozdobené břízky). Díky rozdílnému kalendáři v pravoslaví letnice často připadají právě na období poblíž letního slunovratu, u nás je to na přelomu května a června. 

RUBRIKA 42

Eunika Eyerová

hledám svůj příběh
utíká
já nevím
běžet?
Co když ho doženu? 
ležet? 
Co když zahynu? 
jak se představit
kdybych ho stihla
jak si ho představit
až budu na zemi
jak se u něj udržet 
kdybych s ním byla
zastavit ho? 
Co když tam budu trčet? 

Sakra

KLUBOVNA NADĚJE

~ Tomáš Paprštein

Klubovna Naděje je bezpečný prostor pro oběti sexuálního zneužívání, který společně tvoříme. Místo, kde si můžeme otevřeně povídat a vyměňovat zkušenosti, jež nám pomáhají toto trauma překonat.

V dnešní Klubovně Naděje si povídáme s terapeutkou Adélou Kratochvílovou o sebepoškozování a jak ho zvládnout. Povídáme si i o pobytu ve tmě.

▶ Proč si děti i dospělí ubližují, sebepoškozují se? Proč většina obětí zneužití myslí na sebevraždu?

LUŠTĚNKA MĚSÍCE

~ Martina Kavky

Dnešní luštění se nese v duchu slangu trampolínistů. Nápověda jako vždy ve Slovníku 🧐

A řešení květnové luštěnky je tu 👇

ART Z BUCHTÍ RODINY

~ Martiny Müller Ondrušové

ŽIJU s RUDOU. Z Rudy padají různé věci. A z našich dětí TAKY.

Tímto končí ranní vydání našeho tvůrcovského plátku. Snad jste si ho vychutnali stejně jako vaši ranní kávu.

Těšíme se odpoledne na přečtenou!

Vaši psavci