#11 Tvůrcovské noviny ~ k čaji o páté
Odpolední haiku, korporát, chvála pomalosti, zapomenuté kraje, kočičí královny, vonět proti proudu, červencový akronym a vědmino moudro na závěr
Vážené a milé čtenářstvo,
tentokráte ve správný den i hodinu… Odpolední Tvůrcovské noviny pro chvilky pohody, klidu a rozjímání.
Příjemné čtení!
Srpnové číslo novin vám přiletí do schránek v sobotu 17. srpna.
Děkuji, že Tvůrcovské noviny čtete.
Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje
Bára Belandy Dvořáková
NOVÝ BRAK
Korporát ~ Tereza Kowolowská
Mám jednu zábavnou životní výsadu a tou je absence zkušeností s, jak by řekla moje babička, „slušnou prací“. (Rozumějte tím, práci mozkových závitů před poblikávajícím monitorem, v krajině se zátěžovým kobercem, zahrnující neomezený přistup ke kávovaru, kde nejvyšší fyzické vypětí je litý boj s kopírkou). Úspěšně jsem prošla kolečkem základní škola (s čtyřmi výtvarnými kroužky)-střední umělecká škola-vysoká umělecká škola-tetovací studio a tak mě minula nejen výuka vyplňování excelových tabulek, ale i všechny brigády vyžadující seriózní vystupování a vzhled. Jasně, pořád se ode mě chce, abych v práci neměla na triku zaschlé fleky od kečupu (ty od červené barvy a krve jsou relativně ok), ale nikdy jsem si nemusela žehlit košili, nasazovat podpatky a dmout naditý dekolt na šéfa nebo co že se to v té „slušné práci“ dělá.
Setkání s tímto světem je tedy pro mě vždy průzkumem exotického prostředí, asi jako když se Livingstone probíjel za pomocí mačety džunglí, v tropické helmě, s brokovnicí přes rameno a pronásledován špatně naloženým nosorožcem. Fascinují mne třídní boje o teplotu klimatizace, popsané jogurty v ledničce i to, že v pátek můžete vyrazit do kanclu odvázaně v džínách.
Mohutný zážitek jsem měla minulý rok, když jsme dostala zakázku na malování zdi zasedačky v korporátu. Jednom z těch sklobetonových gigantů, do jejichž oken s železnou pravidelností bourá drobné ptactvo a který má pravděpodobně vlastní ekosystém vědou nepoznaných breberek na mopu uklízečky Danuše. Téma zadání ve své podstatě bylo docela zajímavé, ale díky korporátní politice a schvalování šesti (?!?!?) stupňů nadřízených to skončilo oku lahodící a nikoho neurážející, apolitickou a genderově neutrální abstrakcí (já navrhovala tukany v růžových brýlích s flitry, ale nevadí). Patláním zdi zasedačky jsem strávila celý den, za poslechu intelektuální knihy Čelisti (a musím konstatovat, že manželka hlavního hrdiny byla v knižní předloze fakt rajda!). Ve vedlejší místnosti seděl zaměstananec, co měl hlídat, abych jakože neukradla nějaké citlivá data a který koukal na netflix a přežvykoval čínu. Jsem člověk, který je rád, že pošle email a zcizení dat korporátu tedy úplně nehrozí, ale docela mi lichotí, že mě někdo z takových schopností podezřívá.
K mým poznatkům tedy patří, že korporát obsahuje obří dehumanizační openoffice, umělý trávník se zaparkovaným kempingovým vozem a lavičkami, prostřenými k pikniku, místnost na uklidnění, kde je tma a vysoký plyšový koberec (zde se na mohutné otáčky rozjíždí moje germofobie — co dělají vystresovaní zaměstnanci o samotě, po tmě, v extra huňatém tepichu?!?!), fejkovou kadibudku (asi humor) a volný přístup k postmixu se sodovkou tak bublinkovou, že jsem se naučila říhat nosem.
Dnes, o rok později, mi přišla žádost na vymalování další místnosti (ohohohoooo). Tentokráté je to „Meditační místnost“ (rozumějte kancl klasik s barevně sladěnými polštáři ležícími na nehuňatém koberci, ležícím na zátěžovém koberci. Buddha by měl zajisté radost. Nirvána čeká hned za dvěmi kopírkami a jedním kávovarem.). Jen co jsem se při obhlídce pracoviště nadechla recyklované vzduchu klimošky, hned jsem cítila závan dobrodružství. Již vybírám kvalitní Béčkovou audioliteraturu, která se bude rozléhat po patrech opuštěného víkendového korporátu. Navíc mám připravený kvalitní pracovní úbor. Loni to byly kalhoty z bílých monterek s logem výzkumného ústavu, kterým chyběla 3/4 jedné nohavice a horní díl kamarádova pyžama (neptejte se). Letos byla babička nátlakem okolností a molu donucena protřídit skříň a já tak dostala perfektně zachovalé květinové šaty model „Hajzlbába“. A aby šaty na ramínka nebyly příliš mimo kancelářský „smart casual“ jistí to blankytně modré tričko od kamarádky s obřím nápisem „ fuck the systém“. Korporáte, již vyrážím!
PRINCEZNA BOJOVNICE ZE ZEMĚ POD VLNAMI
Chvála pomalosti aneb Pohlednice ze švédského ostrova ~ Tanya St-Lawson
(Z Rádia Bílý kůň „Hledání prostoru Míru-plnosti“)
Neumím dobře malovat, abych to správně vystihla, ale mohu se alespoň pokusit naskicovat slovy těch pár momentů v čase a prostoru, zazpívat ódu pomalosti a pohody letních dní.
Chci se podělit o tyto momentky a střípky poklidných letních chvil se všemi těmi, kteří právě teď cestují po neviditelných stezkách virtuálního světa s poutníky unavenými shonem dnů a jízdou v rychlém pruhu, unavených z chaosu a zahlcení hlomozem zevnitř i zvenku.
Usedni tedy, unavený poutníče, na pár momentů tady se mnou a zahleď se na pohlednice z klidné severské oázy a s hlubokým výdechem a nádechem se na moment ponořme spolu do klidu a ticha pomalého rytmu švédského ostrůvku schovaného v Baltském moři dostatečně daleko od proudícího ruchu ostatních Evropských metropolí.
Jsme na ostrově Gotland. Ze švédštiny by se dal přeložit jako „dobrá země“ a věřte že je to přesný popis. Z historického hlediska je to jméno zřejmě spojené s kmeny Gótů. A my anglicky mluvící vtipkujeme, že jméno je od anglického slova „goat“ — tedy koza, protože v hlavním městě Visby narazíte skoro všude na sochy rohatého zvířete, ačkoliv vpravdě nejsou to vlastně „goats“ ale „rams“ tedy berani.
Když dorazíte na ostrov Gotland, ať už vystoupíte z maličkého aeroplánu nebo z mnohem větší lodní linky ze Stockholmu, je v této zemičce cosi co přiměje vaše srdce zpomalit, zhluboka se nadechnout, vaše tělo se uvolní, mysl se vyprázdní a usadí se do hlubokého širokého pocitu klidu a svobody.
A tak se zhluboka nadechněte a vydechněte a představte si toto:
Mír a tichá spokojenost tady všude prostupuje zemí i nebem. Obloha je vysoká a jasná, nekonečná katedrála modrého ticha a jasnosti. Čisté šumící moře objímá míruplnou líbeznou zemi všude kolem a šeptá jí o volných širých prostorech a zpívá o nekonečném čase, kterému rozumějí jenom skály a oceány ve svém vlastním jiném delším pomalejším čase.
Každý den příroda maluje oblohu nejrůznějšími nádhernými mraky a země bohatá mnoha odstíny zelené dýchá mořským vánkem propleteným vůní jehličnatých lesů. Ostrov je plný zlátnoucích polí, která se ale také červenají karmínově rudou barvou vlčích máků kombinované s jasně modrou barvou chrp a posetých spoustou dalších kvetoucích divokých květin. Obloha a moře předvádějí obrovské množství odstínů modré od nejsvětlejší téměř bílé a lehoulince světle modré, přes hlubokou azurovou až po temně šedou.
Rorýsi svým letem kreslí ostré rychlé zigzag křivky a volají do rozlehlého jasného prostoru nebeské klenby nad našimi hlavami. (Třeba hovoří o svém krátkém létě, protože rorýsi jsou ptáci letního nebe, neboť jsou poslední z těch, co sem přilétají z jižních krajů. Až v květnu se nám jejich křik ozve nad hlavami, a jsou také prvními kteří na konci srpna opět zamíří do tropických krajů oznamujíc nám, že tímto je pravá letní sezóna uzavřena.). Vítr jemně šeptá a z lesa se ozývá zpěv kosa a volání kukačky. A všude kolem nás je sladká šťavnatá hojnost jahod a malin, v lese i na zahradě za malebným červeně natřeným dřevěným severským domem, ve kterém bydlíme u našich gotlandských přátel. Děti si hrají na houpačkách a vískají radostí; přátelé si povídají a smějí se; a z udírny v rohu zahrady, kde se udí čerstvě ulovený losos k večeři, je cítit vůně dřeva a kouř ohně.
Dny jsou dlouhé jasné a zářivé. Noci jsou světlé teplé a krátké. Čas jako takový prostě mizí a rozpouští se v přítomném okamžiku a pomalosti bytí. A je tu pocit bezpečí a bezstarostné zábavy; hluboká pohoda nás zahalí do měkkého objetí podobného tomu, který jsme snad zažívali jako děti během léta na prázdninách u babiček a dědečků. Někde v našem těle jsou zapsány vzpomínky alespoň na jeden jediný moment ticha, klidu a bezstarostné pomalosti života, ale pokud je těžké je z nějakého důvodu znovu najít a přivolat, potom se ráda podělím o ty z Gotlandu. Klidně si je zařaďte do své vnitřní knihovny pro pozdější terapeutické léčivé použití.
Život je tedy fajn a svět je vlastně v pořádku, alespoň na těchto pár požehnaných momentů. A kdykoli později přijdou jakékoliv bouře života, vždy se můžeme vrátit k těmto momentům, protože ty nám vždy připomenou, že bez ohledu na to co se děje kolem nás a v našich každodenních velerušných životech, na světě jsou vždy dobré laskavé míruplné krásné a útulné bubliny pohody zapsané někde ve vnitřní knihovně existence...
A tak kdykoli se ztratíme v bláznivém tempu každodenního světa, zkusme se na chvíli podívat na oblohu, zhluboka se nadechnout a vzpomenout si na širé volné prostory léta, volání rorýsů, barevné květiny, šumění moře nebo zpěv řeky, lesy a pohodu míru-plnosti, ztišení a pomalosti – léčivý okamžik bez času.
KAVČÍ MEDAJLONEK
O zapomenutých krajích, červotoči a brutalismu ~ Hanka Valentová
Začátkem prázdnin jsem byla na čundru v Beskydech, které jsem vlastně historicky navštívila jen jednou, a to těsně před velkými moravskými povodněmi v roce 97, takže si z těchto míst pamatuji akorát vytrvalý déšť a roztrhanou pláštěnku.
Ta krajina mě docela překvapila. Takové Slovensko beta. Divočina. Prudký kopce. Sem tam medvěd (podle informační cedule Beskydy hostí 2 až 5 medvědů). Nikdy to tu nebylo příliš osídlené, jen vyklučené pastviny, které ale už někdy v polovině 19. století byly prakticky zcela vytlačeny hospodářským lesem. Nevím, zda je u nás nějaká jiná krajina, která nenese prakticky žádné historické stopy lidské přítomnosti (sotva znatelné zarostlé cesty, mostky, staré zídky, polorozpadlá boží muka, relikty těžby, místa pravěkých sídel nebo třeba vojenských bunkrů). Pokud tu kdy něco stálo, bylo to ze dřeva a zub času, dřevomorka a červotoč si to vzali zpět.
Došli jsme až do Vsetína, kam jsem se vlastně chtěla podívat, neb je to rodné město fotografa J. R. Dudy, jehož prací a odkazem se dlouhodobě zabývám. Říkala jsem si, že tam třeba budou k vidění nějaké původní dřevěné chalupy, které mě tak baví v krajinách, kam ráda chodím (Sudety, Kokořínsko…). A že u nás jsou všechny města krásný. Máme jich pár v UNESCU, ale skoro by tam mohly být všechny historický jádra.
Vsetín částečně vyhořel, co bylo ze dřeva asi padlo věkem, a zbytek dorazilo budování socialismu. Tohle město je vlastně docela mladé a možná z něj jednou bude skanzen brutalistní architektury. Má to své příznivce a musím říct, že na tak malém prostoru tolik 80. let se jen tak nevidí. Ale pozor, tenhle styl má spoustu příznivců. Dokonce jsem nedávno viděla jednu bakalářskou fotografickou práci, kde si autor (původem z Polska) pochvaloval vysoké zachování stavu tohoto typu architektury v bývalém Československu.
Foceno na mobil, v horečce, která mi na prudkém slunci vyskočila. Je dost možné, že je to tam úplně jiné. Ale přesto, pokud jste Vsetín nikdy nenavštívili, stojí za návštěvu. Názor si udělejte sami.
TROCHA SOCIÁLNA aneb PROSTĚ O ŽIVOTĚ
Kočičí královny a kočičí táta ~ Zuzka Vránová
Takové letní, velmi sociálně-zoologické téma…
Kdysi u nás doma žily dvě kočičky. Měly zajímavé zbarvení takové zvláštní žíhání do hněda. Ta o rok starší a máma se jmenovala Macilka. Byla mohutnější a svou dceru neustále trápila.
Její dcera Mrněnka ctila své jméno. Byla velmi drobounká už od narození. Proto si své zvláštní pojmenování vysloužila. Obě kočičky si byly velmi podobné, jen Mrněnka měla bílou čárku vedoucí zprostřed čela až k čumáčku.
Byly to královny. A to nejen svým chováním a svými zvyky, ale i postavením, které zaujímaly v životě svého majitele, mého druhého muže. Skoro by se dalo říci, že vlastnily ony jeho a ne on je.
Brzy jsem pochopila, že je jim vše dovoleno a vše jim projde. Včetně značkování si svých teritorií kdekoliv. Mylně jsem se domnívala, že značkují pouze kocouři. Bohužel jsem měla smůlu, u nás značkovaly kočky, a to obě dvě!
Brzy jsem vypozorovala, proč. Máma Macilka se evidentně cítila uražena, že po jejím namáhavém mateřství, kdy povila 5 koťátek, zůstává stále jedno její dítě doma jako konkurence. A tak jinak velmi přítulná a k lidem hodná kočička se při setkání se svou dcerou stávala tygrem a divokou šelmou. Prskala, syčela, vrčela, ježily se jí chlupy, a pak se na Mrněnku vrhla a dala jí, co proto, tedy pokud ona neutekla. Ta většinou utekla, byla mrštná, ale když se potkaly v bytě, bylo to vždy hlučné a divoké.
Nejhorší důsledek toho všeho bylo již zmíněné značkování. V našem bytě to zkrátka nevonělo. Stačilo, aby jedna zahlídla druhou a už začal konkurenční boj. Pěkně si stouply k určenému místu, zvedly ocásek, zadkem namířily a prásk! Dokázaly se strefit i na půlmetr daleko. Moje neustálé piglování a desinfikování bytu bylo k ničemu, smrdělo to neustále, hlavně, když bylo vlhko. Ještě že to byly kočky venkovní a domů se chodily jen ohřát a nažrat. Ale i to jim stačilo, aby se zde stihly podepsat.
Nic nepomohlo domlouvání a trestání....no, tedy měli by jste vidět, jak si manžel to trestání představoval. Vzal číču do náruče a lehce jí poklepával na hlavičku:
"No, no, no, to se dělá? Ty, ty, ty!"
Hlavu měl u jejího ouška, takže bych se vůbec nedivila, kdyby si čičinka mysela, že jí páníček chválí. Jak si jistě dovedete představit, výsledek byl nulový.
Vzhledem ke kočičím rozmarům musel manžel nějak vyřešit noční provoz. Nějak jsem si totiž nemohla zvyknout, že v noci přes ně klopýtám a ráno se budím s napuchlými víčky, když náhodou vlezly do postele. Tedy ne za mnou, že, já je nezajímala.
Kočičkám proto manžel vyrobil na balkón dvě stejné, malé dřevěné boudy s padacími dvířky, kde bylo seno. Bydlíme v prvním patře, to ale kočkám nebrání, aby se dostaly nahoru. Mají totiž pěkně obmotaný okap kobercovou páskou. Po okapu vylezou na římsu a hup, z ní už je to jen kousek na náš balkón. Pak pacičkama zabuší na balkónové dveře a už tatínek běží otevřít. Důmyslné to zařízení našeho tatínka kutila!
Také se občas stávalo, že kočičky lezly k sousedům na vedlejší balkón, kde okusovaly kytičky a močily do truhlíků. A to i přes překážku v pododbě pletiva, kterou manžel mezi balkóny nainstaloval. Jen mírná povaha naší paní sousedky zabránila konfliktům.
Jak říkám: šikovné královny!
Kolem mne chodily zpočátku pohrdavě a posléze se mi i nenávistně vyhýbaly. Přece jen jsem jim to "nebaštila". Moje představa o výchově koček se totiž od manželovy zásadně lišila. Také jsem časem docílila, že v mojí přítomnosti se značkovat už neodvážily. Velkého vítězství jsem ale nedosáhla, přece jen už to byly odrostlejší kočičky.
Moje vítězství přišlo až úmrtím starší Macilky, bohužel. Snědla venku něco otráveného a selhaly jí ledviny. Sice jí tatínek týden léčil nějakými kapačkami od zvěrolékaře, ale nakonec se rozhodl, že ji nebude trápit. To mě jí až bylo líto. Ležela ve vaně, ukrytá před našimi divokými dětmi, kteří by jí odchod ze světa zajisté urychlily.
K mému překvapení Mrněnka od té doby značkovat přestala. A docela se se mnou i skamarádila, neboť poznala, kdo u nás vaří.
Od té doby, co osiřela, je naše Mrněnka Královnou všech kočičích královen. Tedy alespoň pro manžela.
Ke smůle našich dětí to ale není kočka přítulná. Mazlení přímo nesnáší. Snad to byla deprivace z dětství, kdy ji její máma stále odstrkovala? Nevím, ale v každém případě nesnáší, pokud by jste ji chtěli pochovat. Jakmile ji někdo vezme do náruče, začne vrčet, mručet až řvát. A pokud nepřestanete, dojde i na syčení a vytažené drápy. Do našich miláčků dětiček si dovolí se i zakousnout. A protože naše slečna i synek jsou bytosti milující všechna chlupatá zvířátka, vrčení a mručení je na denním pořádku. Nemluvě o rozdrápaných rukách. Divím se, že mají naše děti ještě obě oči. Nic nedbají na ty hrozivé zvuky a ňufají se se řvoucí číčou, ať chce, či nechce. Jediný, kdo je privilegován, je tatínek, u něj mručí číča nejméně a on se tím cítí samozřejmě polichocen.
Naše malá slečna by ovšem ráda kočičku balila do deček a ukládala do postýlky. Když to někdy zkouší, je to provázeno známými zvuky, které často tatínka rozzuří:
"Nevidíš, že se jí to nelíbí, vždyť brečí!", křičí na dceru a hned jde Mrněnku zachraňovat. Často to končí i větší tahanicí, kdy není jisté, zda číča zůstane pohromadě. Naše slečna je totiž tvrdohlavá po tatínkovi. A tak drží číču zuby nehty, klidně i za nožku, jen aby o ni nepřišla.
"Oblékej si plyšáky, máš jich spoustu!", křičí zoufalý otec a snaží se kočku udržet pohromadě.
"Bůůů, já chci číčůůůů", řičí zoufalé dítě. Bohužel má smůlu, naše kočička prostě není mazlící!
Dříve, když Mrněnka mrouskala, třeba i tři dny jsme ji neviděli. Rozmnožovat se ale naštěstí nemůže, má podvázané vaječníky. Jiné kočky jsou kastrované, a když jsem se divila, proč je to u nás jinak, bylo mi sděleno, že takto si může alespoň užívat.
V poslední době, jak stárne (je jí už šestnáct let), je čím dál tím línější. Bohužel ale mrouská stále. Důsledkem je, že v této době nemohu na balkón postavit žádný hrnec s jídlem, neboť se za číčou stahují všichni kocouři z okolí, kteří zajisté ovládají i šplh. A pak čile značkují balkón, kde je napadne. A číča sedí potutelně na balkóně a sleduje zábavně, jak kocoury honím dolů koštětem.
Prostě královna s královskou péčí.
Vždyť která jiná venkovní kočka má vyhřívanou boudu! Náš tatínek kutil si vzpomněl na své fotoamatérské období a někde vyštrachal fotografickou desku na osychání fotek. Vytvořil časový spínač, nastavil teplotu na patnáct stupňů a vložil to vše kočičce do boudy. Navrch dal seno.
A teď ať si mrzne!
Spínač zapíná topení v určenou noční hodinu a číča je jako v pokojíčku. I zásuvku na balkóně kvůli tomu vytvořil. Takový je to kočičí táta, ten náš tatínek. Snad se jednou také my všichni ostatní obyčejní členové rodiny bez chlupaté krve dočkáme nějaké podobné péče!
Naděje umírá poslední!!!
Vaše Zuzka Vránová
MARKÉTA VONÍ
Nebát se a vonět proti proudu… ~ Markéta Filipová
Prázdniny nás milí a drazí vyzývají k vylomeninám a adventurám všeho druhu.
Kromě letních lásek, lesních dobrodružství a rozličných druhů grilovacích omáček máme také často sklony experimentovat s vůněmi!
Tady si dovoluji hlasitě napsat velkým písmem: VOCAĎ POCAĎ, pozemšťané!
V letním žáru mají totiž naše vonné receptory tendence uvadat jako my samotní a přílišná voňavá aktivita nás, či naše okolí, může poslat k zemi - a to nikoliv blahem, nýbrž nevolí…
První parfém byla voda, říkalo se před pár staletími v evropských klášterech a byla to pravda, která platí i dnes.
Mějme v prázdninovém režimu soucit se sebou i naším okolím, věnujme se důkladně své tělesné hygieně, udržujme kvalitní pitný režim a hlavně - nepřehánějme to s parfémy, aspoň těmi těžkými.
Bude nám lépe a svěže — a s námi i našemu okolí. Kéž jsou všechny bytosti šťastné a voňavé — přiměřeně, přiměřeně!
PÁTÉ PŘES DEVÁTÉ
~ Klaudia Sauerová
VHLEDY ZENOVÉ VĚDMY
~ pro období ve znamení Lva (21. 7. – 21. 8.) ~ Dagmar Samandra Čerňová
ZDROJ
Musím s vámi sdílet, že když jsem ladila na dnešní psaní a na období Lva, měla jsem v pozadí několik tipů a obrazů, které karty by ho mohli reprezentovat. Ovšem to, co jsem vytáhla, předčilo má očekávání, protože to jde až k samému meritu věci.
Eso Ohně Zdroj je znázorněním absolutního potenciálu naší síly. Hned na úvod si ale pojďme říci, co to ta síla vlastně je, resp. co rozhodně není. Síla není přesvědčení „Všechno vydržím“. A to i přesto, že klíčovou větou samotného lvího znamení je právě věta „Všechno zvládnu“. Zdá se to totéž, ale není nic od sebe vzdálenějšího.
Hnacím motorem prvního přesvědčení je totiž strach – abychom neprohráli, nebyli zostuzeni, opuštěni. Hnacím motorem toho druhého přesvědčení je hluboký a autentický kontakt s naším vnitřním ohněm a tedy i vědomím, čeho všeho jsme schopni, jaké jsou naše kapacity a absolutní absencí pochyb v naše schopnosti.
Již tu byla řeč o potenciálu, což je něco, co máme k dispozici, ale vůbec to nic nevypovídá o tom, jak s tím naložíme. Potenciál totiž klidně může zůstat nevyužit. Ale já upřímně věřím, že to se nestane právě díky expanzivní energii tohoto měsíce.
Co se tedy po nás chce? Trochu něco v duchu: teď nebo nikdy! Abychom náš potenciál proměnili v opravdovou sílu, je potřeba ji trénovat a vnímat. Proto taky k tomuto druhu síly a vědomí sebe sama nikdy nedospějeme o samotě, v tichu a na meditačním bobku. Zdroj přímo řve, běž ven a zkus to! Osahej svou sílu! Zapomeň na limity. Je to tedy karta výzev a těch bude tento měsíc nemálo.
Ale každá výzva, kterou budeme následovat a pomocí které zase o kousek vystoupíme ze své komfortní zóny, osaháme si své pomyslné emocionální a energetické „bicáky“, nám přinese větší prostor pro naši sílu. A této nově nabité síle bude pochopitelně odpovídat příští výzva. Můžete to vnímat jako nekonečnou práci na sobě. Anebo to může vidět jako lvi, a sice jako nekonečnou expanzi svého bytí, nadšení, velkorysosti a kreativity.
Samandra,
vaše zenová vědma
A to už je od nás pro vás dnes vše.
Těšíme se příště na přečtenou!
Vaši psavci