#11 Tvůrcovské noviny ~ k ranní kávě

Ranní haiku, stříbrňák, tip na čtivák, půl léta, stížnost na prázdniny, tip na biják, taxikářský slang slang v luštěnce a dětské moudro na konec

Jul 18, 2024

Vážené a milé čtenářstvo,

vypečený červenec vám na vlnách nevypočitatelných bouřek přináší další vydání Tvůrcovských novin. Doufáme, že kroupy a a přívalová voda se vám vyhnuly velkým obloukem. V opačném případě držíme pěsti, aby škody byly co nejmenší. Příroda nám připravuje poslední dobou samá neveselá překvapení. Pojďte na ně na chvíli zapomenout u tvořivých písmenek, která vás přivedou na jiné myšlenky.

A co je nového v našem Tvůrcovském rádiu?

Pátá epizoda z lelkovacího pořadu Nakafenačaj.
Barbora Dvořáková
si povídala o lelkování s Petrou F. Rohovskou — autorkou knihy Poznej mě slovy, mentorkou sebepéče a sebepřijetí, kronikářkou života a jeho radostí a strastí s humorem sobě vlastním. Mimo to také novou členkou naší novinové rodiny.
Nakafenačaj, Epizoda #5 - Život je příběh
Tvůrcovské noviny
·
Jul 15
Read full story
Další pořady a nové díly pořadů stávajících připravujeme. Stay tuned!

Děkujeme, že Tvůrcovské noviny čtete, a přejeme příjemné rozjímání na vlnách Tvůrcovského rádia.

Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje

Bára Belandy Dvořáková

NOVÝ BRAK

Stříbrňák, část první ~ Jan Wranimir Vrána

První ránu dostávám do břicha a druhou hned vzápětí na čelist. Ještě že už nemám žádné zuby, jistě by mě to alespoň jeden stálo. Jdu k zemi, nedělám hrdinu. Rukama zkříženýma před obličejem se pokouším odradit zavalitého mladíka od dalšího útoku. Děravý plecháček mi při tom padá z ruky a rachotí na kamenné dlažbě. Mé jediné dvě drobné mince s cinkotem mizí kdesi v tmavých spárách mezi kočičími hlavami.

„Táhni odsud, ty smradlavá špíno!“ zavane ke mně jeho pivní dech následovaný kopancem do nekrytého boku.

Křupne to.

Pokouším se neobratně odplazit z jeho dosahu co nejdál. Marně.

„Chcípni někde v louži, ty bezcenný žebrácký hovno!“ zaprská tlusťoch a zaklekne mi hrudník vahou jatečního býka.

Křupne to znovu.

Pozoruji odspodu, jak se mu vlní chřípi a na brunátné tváři se lesknou kapičky potu. Vodnatá prasečí očka na mne mžourají přes závoj alkoholu a pravice se z mocného nápřahu řítí k mému obličeji.

Křupne to potřetí.

Zůstávám nehybně ležet, abych mu nezavdal příčinu k další ráně. Hromotluk zafuní a pokouší se zaostřit pohled na mou tvář. Po chvíli se štrachá zpátky do stoje a ustupuje o dva kroky, jako by se zalekl, že ode mne něco chytí. Mocně zachrchlá, odplivne si a něco brblá. Pak se otáčí a kolébá se zpátky k houfu slavících lidí uprostřed rynku.

Myslím, že opilé mladíky už pro dnešek vynechám.

Dožínky vrcholí a náměstí je plné světel z pochodní, luceren a lampionů vrhajících mihotavé ruměnce na rozesmáté tváře. Břinkot muziky, hlahol, výskot, zpěv a dupot se odráží od průčelí hrázděných domů a mizí v ozvěnách bočními uličkami. Vzduchem se nese vůně piva, burčáku a pečeného masa. Vnímám chlad pronikající ze země skrz špinavé cáry mého chatrného oděvu až do morku kostí. Na mojí ztuhlosti už to nemůže mnoho změnit, teplo mi už beztak dlouho nebylo. Raději zůstanu ještě chvíli ležet, dokud si nejsem jist, že otylý mladík zmizel nadobro kdesi v davu. Přeražený nos vzal čert, ta dvě žebra jsou horší, ale hlavně, že mám všechny údy celé. Za to děkuji všem bohům, na které si ještě dokážu vzpomenout. V mé situaci by to byl skutečně malér.

Zvedám se pomalu na všechny čtyři a šmátrám kolem sebe. Plecháček najdu skoro hned, jednu z mincí po delším čase, druhou nakonec vzdávám. Moje jmění se tak smrsklo na starý měďák s takřka setřenou ražbou. S tím mnoho nepořídím. Ale nemá smysl ztrácet čas hledáním, nesmím promarnit příležitost, kdy jsou lidé v ulicích a slaví. Kdyby se mi tak podařilo dát dnes dohromady celý stříbrňák…

Rozhodnu se neriskovat znovu v davu a oslovit raději pár lidí na okraji. Kousek ode mne sedí na sudu postarší muž v kněžské sutaně se džbánem v klíně a klimbající hlavou. Kněží jsou dobré duše. I kdyby nedal, alespoň mě snad neztluče. Belhám se tedy k němu a hrkám mincí v plecháčku.

„Velebný pane“ chci jej oslovit, ale vyjde ze mě jen sípání: „ve… vchee… lee…“

Jeho hlava se na chvilku přestane kývat a jedno oko se napůl otevře. Chvíli mává rukou, asi ve snaze učinit žehnající gesto, ale nakonec to odbude jen mávnutím a zabrbláním: „Di… vff… pkoji… snu.“ Na to se zakymácí, mocně si zavdá ze džbánu, zamlaská a spí zas jak dudek.

Mohl bych ho prošacovat, bleskne mi hlavou, ale pak to zase zavrhnu. Okrást kněze určitě nosí nevídanou smůlu.

~ pokračování příště

PODNIKATELSKÉ POHLEDY PODNIKAVKY

Inspirativní čtení: Vlastní pokoje ~ Alice Kavková

Dneska mám doporučení na fantastickou rozhovorovou knihu Vlastní pokoje od Jany Poncarové (fotografieemi knihu povznesla Dita Pepe). Vydalo ji nakladatelství Wo-men mojí kamarádky — nezávislé knižní nakladatelky Báry Baronové. Shodou okolností se znám i s autorkou knihy Janou Poncarovou. Takže tuhle knihu jsem musela mít! S Bárou jsem publikovala povídání v mém podcastu 50 pod 50 a s Janou Poncarovou ho mám natočené a chystám se ho zpracovat.

Kniha je nádherná i fyzicky, však taky získala ocenění Nejkrásnější české knihy roku 2023. Co v ní najdete? Dvanáct rozhovorů s českými spisovatelkami. Jsou tam tvůrkyně mladší i starší, dokumentaristky, povídkářky, básnířky. Některé slavné, jiné méně známé. Proč spolu s autorkou knihy pátráme po tom, zda mají tyto dámy vlastní pokoje? Protože britská spisovatelka a nakladatelka Virginia Woolf v roce 1929 v eseji s názvem Vlastní pokoj do hloubky probírala potřebu žen-spisovatelek mít nějaký svůj osobní prostor a taky čas na psaní a peníze, aby mohly tvořit. Uběhlo skoro 100 let a mnohé současné české spisovatelky jsou na tom podobně jako jejich předchůdkyně. Mají děti, starají se o domácnost, nemohou úplně svobodně tvořit, utrhávají si čas na psaní v několika volných chvílích během dne.

Které současné spisovatelky v knize objevíte? Je tam Kateřina Tučková, Alžběta Stančáková, Anna Bolavá, Kateřina Dubská, Lenka Pastorčáková, Daňa Horáková, Lucie Faulerová, Petra Soukupová, Michaela Klevisová, Simona Martínková Racková, Martina Heš a Karin Lednická. Kromě fotek všech dam jsou tam i fotografie rozkošných modelů pokojíčků ze sbírek UMPRUM muzea.

Některé autorky jsou dětné, jiní bezdětné. Některé mají podporujícího muže, jiné s tím trochu bojovaly nebo bojují. Některé začínají, jiné píší už desítky let. Podívat se na jejich životy takhle komplexně v jedné hutné publikaci, je fajn. Co je všechny spojuje? Touha psát. Ať už mají vlastní prostor na tvorbu nebo píšou u kuchyňského stolu s kopou dětí kolem.

KOLO ROKU

Den, který půlí léto ~ Lucie Deutsch

Horko k zalknutí, širé lány pšenice a vlnícího se ječmene, v nichž se pomalu pohybují obří stroje sklízející zrno. Všudypřítomný zvířený prach z polí halí v zapadajícím slunci zemědělskou krajinu do zlatého závoje a lidé v rozpálených městech vyhlížejí úlevu noci.

I když nás vedra chtějí přesvědčit o opaku, síla slunce slábne. Důkazem budiž opozit večerního zlatavého oparu, ranní mlhy válející se líně nad lukami a ona pověstná chladna z rána, která přichází po sv. Anně. Nejen děti přepadá pocit melancholie z ubíhajícího času a překotně pádících dnů prázdnin.

Právě jsme v jejich polovině.

***

Lammas

Svátek připadá na 1. srpna a je spojen s oslavou žní. Název vychází z anglosaských slov "Loaf" a "Mass", tedy chléb a mše. Ten den se upekl chléb z první úrody a přinesl k požehnání do kostela. Vychází však z mnohem staršího keltského Lughnasadu.

U nás se v tomto období slaví Dožínky jako poděkování za sklizeň. Vázaly se snopce z posledního obilí, pekly koláče a vily věnce, odkazující na solární symboliku. Tyto tradice se mnohde stále dodržují, i když si sotva představíme, kolik pro naše předky znamenaly dříve.

Krásně se celý cyklus roku ukazuje v dožínkovém věnci, vázaném z nejhezčích klásků a ozdobeném květinami a koláči. Věnec se zachoval až do štědrého večera, pak se roztrhal, sláma se dala zvířatům a semínka se uchovala jako požehnání úrody při setbě v dalším roce. V tyto dny si můžeme uvědomit, co vše máme a za co jsme v našem životě vděční.

Svátek si můžeme spojit s bohyněmi úrody na polích. Za takovou je ve slovanské mytologii považována Živa, zřejmě polabská bohyně úrody, která by se dala ztotožnit s Mokoší. Ve slovanském mladším folkloru je bohyní úrody a léta, v novodobém pojetí bývá propojována s archetypem matky. Je to přece stále příroda, která nám dává potřebnou výživu stejně jako matka svým malým dětem.

Tip pro toto období:

Přineste si domů pár klásků nebo květin na ozdobu.
Sbírejte semínka rostlin na zahrádce a okolí a uchovejte je do jarní setby.
Uspořádejte si malou hostinu z plodů aktuálně dozrávající úrody.

*Zlatavý třpyt hojnosti a mléko v mokrém poli.* Vůně ke svátku Lammas, kterou jsem dostala jako inspiraci pro fotografie, byla zlatavá jako klasy. Hřejivá jako máma, která je tady pro své děti a zároveň neskutečně bohatá, neboť má tolik lásky na rozdávání. Věděla jsem, že chci fotit skutečnou maminku a její pouto s dětmi, které je křehké a silné zároveň. V den focení přišla letní bouřka, a tak jsme fotily v mokrém poli, jen na kraji, tam kde již bylo slehlé, abychom jej víc neponičily. Jako další symbol hojnosti jsem zvolila mléko, nejen kvůli mateřství, ale i proto, že jsem si vzpomněla na slova klasika – „To je ta země mlékem a strdím oplývající,“ když chtěl poukázat na hojnost a úrodnost naší krajiny.

RUBRIKA 42

~ Eunika Eyerová

Kde je ten vánek, je mi vedro.
Sedím na kempovací židli a
rozčiluji se.
Je to vedro a
mě bolí v krku.
Kousl mě ovád a
fakt to svědí.
Sestra mi bere nůžky a
oblečení.
Dostala jsem tu nejhorší práci a
křičí tu na mě cikády.
Přitom poslouchám rozhovor o pozitivním nastavení mysli a
jak tak mám myslet.
Rozčiluje mě to ještě víc a
mám hlad.

Sleduji přitom našedlé moře při odlivu. Hází jednu vlnu přes druhou a pak se vrací po kraji pláže zpět. Víří v něm řasy a mě jedna vypadla z víčka, mísí se dohromady s těma mořskýma a ztrácí se mi z dohledu. Stmívá se, ale cikády neutichají, jsou hlasitější. Jedny zpívají vysoko a druhé nízko, dokonce mají svůj vlastní rytmus.

Cikády mě už nerozčilují a
mám hlad.

BÝČÍ KRONIKA ŽIVOTA

Zbrusu nový zákon… ~ Petra F. Rohovská

…je francouzsko-belgický film, který jsem nedávno s manželem zhlédla z archivu ČT. Velice zajímavý snímek, který nabízí mnoho témat k zamyšlení. Hlavní představitelkou je dívka Ea, která je dcerou Boha, jenž je zobrazen jako tyranizující, narcistní a manipulativní bytost. Celá rodina se ho bojí a Eu nejvíc trápí tím, jakou moc nad lidmi má a jak si pohrává s jejich osudem. Po jedné vyhrocené hádce, které jsou na denním pořádku, se Ea vzepře a rozhodne, že všem lidem na zemi pošle sms zprávu o jejich datu úmrtí. Na displeji mobilu se jim zobrazí odpočet a každý náhle ví, kolik mu zbývá času. Někdo se dozví, že zemře za pár dnů, jiní, že přežijí svého partnera o několik desítek let nebo on je a další se mohou radovat z dlouhověkosti.

Překvapilo mě, že se nikdo vyloženě nezhroutil, nepropadl panice, jen někteří mlčky seděli a koukali do mobilu se slzami v očích. Jako by snad na podobnou zprávu čekali, aby začali konečně žít. V hlavních zprávách jako první informace zazněla, že většina lidí přestala chodit do práce. Jaký úsudek z toho plyne? Znamená, že mnozí z nás dělají něco, co je nebaví, nepřináší radost? Jeden muž dal výpověď a následoval ptáčka, který kolem něj začal na lavičce kroužit a vybízel ho, aby šel za ním… Ženě, která se svým manželem žila ve zlaté kleci, došlo, že změní svůj život od základů. Další si řekla, že bude žít stejně jako doposud, neboť je spokojená a není důvod k razantnímu převratu.

Film je velice poetický, i když místy celkem drsný. Ea chce přepsat Nový Zákon, a tak vybere šest neokoukaných apoštolů, kteří jí budou průvodcem na Zemi. Spolu s jedním bezdomovcem začnou psát nové osnovy a navrátí lidem plnou odpovědnost a moc nad svým vlastním životem. Pouze oni, žádný Bůh, budou mít v rukách všechna svá rozhodnutí a stanou se strůjci svých osudů.

Zaujalo mě, že dívka u každého člověka nacítila jeho životní hudbu, melodii, která je jeho orchestrem a provází jej po celou dobu jeho existence. Něčí tóny zní jako sonáta od Schuberta, jiní jsou zahalení do šumění moře či cirkusového skotačení. Stejně jako motto, které taktéž dotváří jeho osobnost. Pro jednu mladou ženu jím je: „Život je jako kluziště. Každý spadne a pak vstane“. Další se zamyslí nad tím, že kdyby „neexistoval vzduch, ptáci by spadli“. Pro jinou byl „její smích jako padající perly na mramorovém schodišti“.

Vidíme osudy lidí, kteří bývali zvídaví, dobrodružní, hraví a v té opakující se monotónní realitě ztratili umění žití. Jen přežívali, mrhali svým bytím. Zpráva o smrtelnosti jim otevřela oči a nastal jejich životní restart.

Já osobně bych však takovou sms dostat nechtěla. Ne, že bych se bála své smrti, ale byla tam scéna, kdy maminka syna s Downovým syndromem, který byl na ni zcela závislý, zjistila, že jí přežije o několik let a ona nebude vědět, co ho čeká a kde svůj život dožije. Přiložila mu polštář na tvář, aby zvrátila osud, ale nedokončila. Se synem se poté rozplakali v objetí. Pro mě, jako pečující o dítě s vážným kombinovaným postižením, je to rovněž má noční můra, i když žádný rodič by si snad neměl přát přežít svého vlastního potomka. Nejraději bych s mou dcerou byla napořád…

Ten film mi potvrdil, že díky Moničce žijeme opravdově a ne nadarmo. Snažíme se, aby každá chvíle stála za to a střádáme zážitky, které jsou našimi každodenními poklady. Snad jako by ta pomyslná smrt čekala někde za rohem a zapisovala si, zda skutečně žijeme plnohodnotně nebo zda si pro nás nepřijde předčasně. Postižení, vážná nemoc, blížící se odchod, osudové ztráty, prozření… jsou možná oněmi impulzy, které k tomu pravdivému životu potřebujeme. Kdo ví? Nebo ani ne?

Nebudu víc rozvádět ani prozrazovat děj, snad jen poslední myšlenka filmu – a co kdyby byl Bůh ŽENA?

Snímek doplňuje krásná hudba, a navíc je ve francouzštině se skvělým hereckým obsazením. Překlad je místy umírněnější oproti originálu, ale nijak na symbolice neubírá.

Vřele tedy doporučuju a když máme to léto, zkuste se sami pro sebe zamyslet: