#12 Tvůrcovské noviny ~ k čaji o páté
Odpolední haiku, první dojem, mizející krása, zátěžový test, voňavá svoboda, srpnový akronym a vědmino moudro na závěr
Vážené a milé čtenářstvo,
posíláme vám odpolední písmenka k ledovému čaji a chvílím pod slunečníkem (nebo pod větrákem — nebo obojí).
Příjemné čtení!
Zářijové číslo novin vám přiletí do schránek v sobotu 21. září.
Děkuji, že Tvůrcovské noviny čtete.
Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje
Bára Belandy Dvořáková
NOVÝ BRAK
Substance ~ Tereza Kowolowská
Vzhledem ke svému vízoru mě nijak zásadně nepřekvapuje, že si mě většinová společnost spojuje s užíváním ilegálních substancí. Moje dredy už dosáhly kritické délky, kdy si při zavazování boty musím dávat zatracený pozor, aby nespadly na zem a když jdu v noci čurat, první a zcela kritický pohyb po dosednutí poslepu na mísu je „odhrnout vlasy z cesty“. Pokud tedy kdokoliv shání „na brčko“ jsem jasným adeptem pro oslovení. Realita ale nemůže být dál. Celý život mám vysoce zvýšenou citlivost na léčiva a alkohol a nikdy jsme se nedostala ani k trapné cigaretě za školou v šesté třídě. Člověka už tak dost vytrestá, že po dvou malých pivíčcích skončí pod stolem. A protože jsem holka z Moravy, od mých třinácti střídám na všech společenských akcích výmluvy, že „mám antibiotika“ případně „jsem asi těhotná“. Jinak by všechny moje oslavy skončily přesně v okamžiku prvního přípitku. Schválně, kolik znáte lidí, kteří se dokáží picnout ze čtyř birelů?
Když jsem se v rámci studia výšky přestěhovala na koleje v Praze, první návštěvu doma se mě starostlivá babička ptala, zdalipak už mi někdo nabízel drogy. Musela jsem jí zklamat, že mi drogy nikdo nenabízí, ale všichni je po mně chtějí. Moje škola měla na společných kolejích jen pár pokojů a zbytek převážně vyplňovala VŠE a Policejní Akademie, což znamenalo, že mi pravidelně někdo ve tři ráno ťukal na dveře a dožadoval se koupě zábavných látek za mohutného přesvědčování, že mě fakt nepráskne. Bylo velmi náročné vysvětlovat, že nejpotentnější substance v mém držení je pomerančový šumák multivitamín.
I tak mám ale alkohistorku. Pár let zpátky jsem chodila s Američanem, který se rozhodl vzít mě na výlet a prezentaci svým rodičům do Ameriky. Koupili jsme letenky a vyřešili vše potřebné až na víza, o kterých mě ujišťoval, že je rozhodně nepotřebuju. Takže ráno, na Letišti Václava Havla, s třesoucími se koleny z nadcházejících dvaceti hodin v letadle a setkání s rodinou mého milého, jsem zjistila, že mě prostě nepustí do letadla, protože neexistující víza. Ještě z letiště poslal tehdejší přítel ze svého mailu žádost o moje víza a odletěl. Já se vrátila s obřím batohem a zoufalstvím v duši domů. Těch dojmů bylo najednou nějak mnoho a ztichlý byt a výhled dvou týdnů bez programu situaci nepomáhaly. Žádost o víza měla být vyřízena nejpozději do tří týdnů. Tedy jsem zavolala kamarádce a šly jsme spolu kulturně do kina a následně ještě kulturněji na drink, abych se nějak vzpamatovala. Kamarádka musela jít spát, kvůli pracovním povinnostem následujícího dne a já se vrátila do prázdného bytu, kam, aby nebyl tak prázdný, jsem po cestě koupila ještě strašlivou lahev „Tuzemáku mango“ (zde je vidět volba životem neprotřelého zoufalce, který nikdy nic nepil a nic netuší o číhajících nástrahách světa alkoholu). Láhev jsem do sebe nalila a konečně s úlevou usnula vedle stále ještě zabaleného obřího batohu. O čtyři hodiny později mi volal přítel, že mu dorazila víza a tak mi hned zabookoval let, který prý letí za tři hodiny s přestupem ve Warszavě. Měla jsem ve svém stavu velmi zásadní problém trefit se do dveří záchodu. Zatímco předchozího dne jsem byla hezká upravená holčička v šatičkách, tohle ráno jsem ve fatálním zoufalství přetáhla svetr přes pyžamo a vyrazila na letiště. Netuším, kde a jak jsme si po cestě vytiskla letenky a dopravila se na letiště, ale nějak se to stalo. Nastoupila jsem do letadla a za opakování si mantry „nesmím usnout“, jsem okamžitě usnula vedlesedícímu nebožákovi na rameni a vyslintala tam malou loužičku. Při přestupu ve Warzsavě jsem do sebe rychle naházela extra mastné škvarkové pierogy a následně usnula na koberci přímo před vstupem do mého gatu, abych náhodou nezmeškala odlet. Logika zněla: pokud mě bude muset překročit všech 200 pasažérů letadla, je tu jistá šance, že mě to snad probudí! Nasoukala jsem se s otlačeným kobercem na ksichtě do letadla a opět úspěšně opět vytuhla. Probudila mě až letuška, která trvala na tom, že jsme v cíli a že musím vystoupit. Se stále ještě slušnou hladinkou na žíle, jsme se dotrmácela na imigrační kontrolu, kde se mi pán v uniformě snažil pokládat záludné otázky ohledně důvodu mé návštěvy a já jsem mu s přehledem a mohutným škytáním vylíčila detailní rozpis otvíračky místní večerky na rožku v Nuslích. Pochopil, že takhle zoufalé jedince si teroristické organizace neberou ani na sebevražedné mise a propustil mne na slovutné území USA, stát Illinoa. (Zde vložte zvuk křiku amerického orla). V delíriu jsem se vyšoupala z letiště a spatřivší přítele a jeho drahou maminku, zmohla jsem se na pokus o elegantní zamávání, načež jsme spadla na zadní sedadlo auta a pro změnu opět (hádejte co) usnula. Následující tři hodiny jízdy autem jsem nevědomky patřičně proložila chrápáním a větry. A takto se prosím pěkně dělá nezapomenutelný první dojem.
KAVČÍ MEDAJLONEK
Místa, která zmizí ~ Hanka Valentová
Letos v létě jsem navštívila jižní Anglii a Wales. Nechci vás tady zahrnovat cestovatelskými fotkami, chci psát o něčem jiném, co s tím vlastně souvisí. V Británii jsem byla podruhé a opět jsme jeli přes La Manche lodí. Nelze si nevšimnout, jak je to na anglickém břehu tak nějak neotřele krásné. Ano ano bílé útesy doverské udělají své, ale i to město, a že je tam velký přístav a spousta příslušející infrastruktury, je velmi působivé. Kontrast špinavého průmyslového francouzského břehu a nostalgické starosvětské Anglie se nedá přehlídnout.
Zejména anglický venkov má duši. Možná je to tím, že Británie jest ostrovem a cizí vlivy sem hůře pronikají. Je to tak nějak přiměřeně omšelé, ale zároveň udržované. Žádné muzeum, jednotlivá staletí se prostě vrství plynule na sebe. Skoro v každé větší vesnici najdete hospodu, která má středověké kořeny. Trámy a dveře jsou původní, ale nikdo z toho nedělá UNESCO památku, prostě tu něco přistaví, přilepí záchody a moderní bar pult, ale co jde opravit, to zanechá. Zjistila jsem, že pro tento jev existuje slovo. Englishness. Všichni chápou, co to znamená, ale vysvětlit se to skoro nedá.
Mnu a teď k Praze, která má taky skvělé kořeny, ale neumí s nimi pracovat. Necháváme ty místa, co tepou opravdovým životem totálně zchátrat a pak necháme vnější fasádu, natřeme jí růžovou barvou a vnitřek zboříme a přestavíme zcela moderně. Neumíme opravovat, neumíme to žít. Buď je to moderna, anebo muzeum stavu, v přesně dané historické epoše.
V rámci focení pasáží (a že fotím jen Nové Město pražské) jsem zjistila, že ty dvě nejkrásnější, co nevidět zmizí. Vilímkův průchod (mezi Spálenou a Opatovickou) bude na konci léta uzavřen a na tom sympatickém dvorku, bude místo kavárny, kam turisté nechodí, hotel. No a pak ještě pasáž v Jindřišské ulici, kde se propojí několik bloků, všechno se zbourá a kolem toho malého barokního domku, vyroste nákupoviště. Domek zůstane, načančaný, uvnitř zaskleného nádvoří plného výkladních skříní a jezdících schodů.
Pojďte se ještě naposledy projít mizející Prahou.
TROCHA SOCIÁLNA aneb PROSTĚ O ŽIVOTĚ
Milí přátelé tužek, dnes to bude o Srdci na pravém místě prozkoumaném Zátěžovým testem! ~ Zuzka Vránová
Někdo se mě zeptal, zda mám srdce na pravém místě?
Co je to za otázku? Já si dosud myslela, že je běžné ho mít vlevo! Samozřejmě, jsou prý vzácné výjimky, až dosud jsem si myslela, že tito lidé jsou vzácná hříčka přírody…
No, ale kdo ví? Třeba si dnešní doba žádá změnu? Každopádně, já mám tedy smůlu, moje unavené srdíčko bude stále vlevo. Zase nebudu IN! Ale v davu, v houfu, ve většině, tedy chcete-li tuctová… No, na to jsem už zvyklá, žádná změna, alespoň mě nečeká žádné překvapení!
Ale přesto všechno může být moje srdíčko na pravém, tedy správném místě, přece víme, o co jde, že?
Asi už víte, kam tím mířím, protože jsem ta paní Sociální. 🙂 A cítění mám vyvinuté nejen přes čichací ústrojí. 🙂 Ovšem jinde se nám ho nedostává, to občas zažijeme asi každý…
Připomnělo mi to jeden takový můj osobní zážitek z našeho zdravotnictví, který byl plný paradoxů, a sociální tedy nebyl vůbec!
V poslední době mívám tlak na hrudi a ty vedra mi nedělají dobře, srdíčko mi občas skáče, znáte to asi všichni, co zrovna nejste milovníci tropů… Probleskla mi hlavou myšlenka na doktory. Kdysi jsem už podobný skákavý problém měla, pár let nazpět…ale hned jsem to zahnala, protože mám za sebou jedno takové moooc „super“ vyšetření, které se jmenuje:
ZÁTĚŽOVÝ TEST
Vlezla jsem nesměle do ordinace, protože nikdy nevíte, co vás uvnitř čeká. Za stolem seděl asi stokilový pan doktor, a hodně pospíchal.
Žádné vysvětlování, „svléknout a šup na tohle kolo,“ skoro křičel! Svlékla jsem se statečně, ale asi málo, protože ukázal na moje horní prádlo a řekl: „Tohle taky dolů“.
Jen v kalhotkách jsem tedy statečně vylezla na šlapací kolo. Ještě v klidu, byla jsem totiž krátce po operaci prsou, na kterou jsem byla pyšná. Konečně ji předvedu. 🙂
Doktora to ale v nejmenším nezajímalo, vstal a s funěním mi připnul mezi moje krásná prsa nějaké přísavky. Měla jsem hodně rychle šlapat. Šlapala jsem, a šlapala, a doktor mne stále pobízel:
„Přidejte, ať vám tlak vyleze aspoň na sto dvacet!“
Cože? Sto dvacet? To umřu, mívám dosti nízký tlak, běžně!
Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale marně, nezajímalo ho to. Zajímaly ho pouze tabulky a čísla, ne můj celý člověk!
Šlapala jsem jako o závod, ale tlak (horní) byl stále kolem stovky. Copak za to můžu, že ho mám nízký? Sedím tady, už dobu šlapu, a potvora, tlak, ne a ne vyskočit…A k tomu ještě skoro nahá a bez pochvaly. 🙂
Co taky chci od tohoto stokilového doktora, internisty!
„Takhle to nemůžu změřit, musíte přidat, nepřestávejte, až budete nahoře na kopci, řeknu vám!“ stěžoval si doktor.
Nohy mě bolely, funěla jsem už stejně, jako ten doktor, ale srdce, potvora, si řeklo, že se nedá přistihnout! Takže budu vypadat jako hypochondr!
Už jsem skoro omdlívala, když konečně doktor vítězoslavně zvolal:
„Jste na kopci, už mám sto dvacet!“
Okamžitě jsem polevila. V tom však doktor znovu křičí, že už mám zase pod sto, a že vůbec nemám žádnou fyzičku, a že musím více trénovat!
Cože? Já, která jsem tak úspěšná pasivní sportovkyně, pravidelně plavající v Labi, mojí řece před chatou?
Nakonec doktor řekl, že mám srdce zdravé, no aspoň to!
Koukla jsem se na jeho stokilovou postavu, která mne před chvílí při úvodním vyšetření zalehla, když mi kontroloval srdce zevnitř, a hned mi bylo lépe! Ať žije naše sociální zdravotnictví!
--------
Na to všechno jsem nyní myslela, když jsem se rozhodovala, zda se znovu nechám vyšetřit. Třeba tam už bude jiný doktor?
Ale ne, už nikdy, pokud možno, žádné takové vyšetření! Naše zdravotnictví není o moc sociálnější, než tenkrát! 🙂
Takže žádní doktoři, mám to z vedra a stěhování, stačí se sama sobě trochu věnovat a odpočívat.
Ještě by mi něco našli, podle hesla – zdravý pacient je jen pacient špatně vyšetřený!!!
Nebudu spoléhat, že tam bude doktor, který má srdce na pravém místě, že? Takových je málo, a jsou to hříčky přírody, prostě v dnešním světě — úchylka!
Vaše Zuzka Vránová
MARKÉTA VONÍ
Jak voní svoboda? ~ Markéta Filipová
Léto se nám pomalu ale jistě překlápí do své druhé poloviny a spolu se svatou Annou se často objevuje neuchopitelný pocit smutku za vším, co letošní léto už zase nestihneme…
Pojďme letos tohle kormidlo nešťastných předpovědí přetočit směrem k radosti.
Víte, jak?
Přestaňme se posledními týdny letních prázdnin hnát za zážitky jako splašený žíznivý koník za vodou utíkající v řece a namísto toho pojďme svobodně prožívat krásu v koloběhu zbývající letní všednodennosti.
Tušíte, jak to zařídit?
Tak třeba….
Přestaňme počítat dny zbývající do konce prázdnin a raději počítejme vůně, které potkáme.
Jak vlastně voní léto, ptejme se?
A odpovídejme sami sobě.
Třeba….
Jaké je nejvoňavější místo?
Jak voní letní lásky? A jejich vlásky?
Večer v letním kině? Ranní rosa v trávě?
Cesta vlakem za babičkou.
Ostružiny v dlaních…
Noc pod stanem.
Ticho v lese.
Hříbky schované za tím nejzelenějším kopečkem mechu.
První mlhy poránu i poslední klásky v poli.
Bublanina, švestkový koláč, mlha nad řekou.
Vůně jsou krásný most ke svobodě, když máme vůli jim naslouchat.
Zkusíte to se mnou?
PÁTÉ PŘES DEVÁTÉ
~ Klaudia Sauerová
VHLEDY ZENOVÉ VĚDMY
~ pro období ve znamení Panny (21. 8. – 21. 9.) ~ Dagmar Samandra Čerňová
MORÁLKA
Ajaj. Prázdniny se pomaličku chýlí ke konci a nám nad hlavou visí bič povinností. Stihnout to, co jsme doposud nezvládli, zavařit vše, co je poživatelné (protože co kdyby se nás přece jen paní Zima zeptala?), nakoupit pomůcky do školy, z rozhýřeného léta se přesměrovat na řád školního roku. V Osho Zen Tarotu není většího drába, který by dohlížel, aby přesun z volnomyšlenkářského léta do struktury nového akademického roku, proběhl přesně podle pravidel. Přivítejme Královnu Mraků, nebo-li Morálku.
Co si budeme povídat, na rozdíl od nás, má naprosté jasno. Pravidla zná do puntíku (aby ne, sama je vytvářela), přesně ví, co se může a co ne, co je správně a co špatně. Je naprosto nekompromisní. A kdo se jí vzepře, se zlou se potáže.
Pojďme se tedy blíže podívat na příběh téhle ledové královny. Byla taková vždycky? Možná, ale já osobně si myslím, že spíš ne. Možná byla hravá, spontánní, hlučná a expanzivní. Pravděpodobně ale jen do doby, než se setkala s výchovou a rodinnými pravidly. Tohle se nesmí, tohle nemůžeš, napřed musíš… Sešněrovanost ji vyprofilovaly do osobnosti, která je velmi zdrženlivá, pracovitá a ambiciózní.
Kdysi na začátku Morálka přesně věděla, co je správné, protože jí to řeklo její srdce. Věděla, že správné a důležité je být autentická, upřímná a soucitná. Ale vnější svět ji vnutil svá pravidla a své pravdy a ona je dodržuje, protože věří, že díky tomu bude ušetřena kritiky a případného odmítnutí.
Morálka nám nastavuje zrcadlo, ve kterém můžeme vidět, jak moc jsme někdy tvrdí, rigidní a nesoucitní. Jak moc prosazujeme svou pravdu a své potřeby řádu na úkor potřeb ostatních. Svět, ten náš vnitřní i ten vnější, obsahuje o hodně větší škálu než jen černou a bílou. Nejde o to se dostat do druhého extrému, do anarchie, ale spíše zrevidovat naše vlastní hodnoty a žebříček priorit a prozkoumat, proč tak lpíme na vlastních přesvědčeních a prosazujeme svou pravdu.
Pracovitost, řád a ambice jsou naprosto v pořádku. Ale musí vycházet z ryzího pocitu „tohle se mnou ladí, tohle se mnou neladí“ a ne ze získaných (a často neplatných) nálepek „tohle je správně a tohle špatně a když to nedodržíš, tak uvidíš ten mazec!“.
Samandra,
vaše zenová vědma
A to už je od nás pro vás dnes vše.
Těšíme se příště na přečtenou!
Vaši psavci