#13 Tvůrcovské noviny ~ k ranní kávě

Ranní haiku, první část povídky o železných velrybářích, výlet do pravěku, pohádková alegorie, rodinná dovolená, parapet mrtvé paní, mozkolamová šifra, dětské moudro a Creació na konec

Sep 21, 2024

Vážené a milé čtenářstvo,

třetí zářijová sobota vám přináší třinácté vydání Tvůrcovských novin. A koho by toto číslo mělo do redakce přilákat jiného než čarodějku Magdalenu Majdu Sapíkovou. Pečuje lidem nejen o těla a duše, ale zvládá k tomu ještě i psát o životě a myšlenkách, které se jí procházejí v hlavě.

Tento měsíc vám nové kousky z našeho rádia nenaservírujeme — máme pro vás k poslechu něco krapet jiného. Najdete to na konci ranního psaní 😉

Děkujeme, že Tvůrcovské noviny čtete, a přejeme příjemné rozjímání na vlnách Creacia.

Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje

Bára Belandy Dvořáková

NOVÝ BRAK

Železní velrybáři, část první ~ Jan Wranimir Vrána

Kromě křiku racků a mlhavé siluety v ranním oparu prozrazoval blízkost ostrova i souvislý povlak lahví, barelů, tašek, reklamních bannerů, krabiček od jídla a jiného, převážně plastového odpadu plovoucího po hladině. Vzdušný dron přenášel kapitánovi Pačaurímu na jeden z monitorů velitelského můstku obraz nepravidelného prstence, kterým tenhle svinčík obklopoval ostrov v šířce několika mil. V Indickém oceánu to nebyl nijak vzácný jev. Na opačné straně ostrova právě jeden z mořských harvestorů, pravděpodobně přestavěný ropný tanker, ládoval plovoucí odpad do svých útrob, aby jej po krátké selekci měnil v pyrolýzních kotlích na nekvalitní naftu. Nebyl to moc efektivní způsob. Na vzniklou naftu dokázaly fungovat spíš starší, jednoduché a pomalé diesely, zpracování odpadu vyžadovalo velké množství energie a motory harvestoru rozhodně nepatřily k úsporným. Výsledný produkt měl však status ekologického paliva a umožňoval tak provoz řadě starých velkých lodí, jako byla třeba ta kapitánova.

Opodál zachytila kamera dronu ještě jednu menší loď shazující do vody drátěné klece. Krabi prokázali velkou přizpůsobivost a krabaři tak měli ještě pořád co lovit. Plastový škraloup na hladině jim nepřekážel.

Pačaurí však věnoval více pozornosti podmořskému dronu kličkujícímu nade dnem. Byla to jeho chlouba – původně vědecký hlubinný stroj státní Technické univerzity v Kóči. Koupil jej před dvěma lety v univerzitní dražbě za tehdejší půlroční zisk, ale nelitoval toho. Dron měl slabší baterii a některé funkce už na něm nešly spustit, ale pořád jich zbývalo dost, více než u masově prodávaných modelů. Univerzitní stroj měl ale především nesrovnatelně citlivější senzory.

Mořské proudy a vítr dnes nahnaly většinu plastového prstence na opačnou stranu ostrova, kam se spolu s ním konečně přemístil i harvestor. Dron totiž už dříve signalizoval kapitánovi nebývale velký kus šrotu na dně u této části ostrova, ale dokud zde těžil ten mořský kombajn, nemohl sám začít s vyprošťovacími pracemi. Dopustil by se tím porušení licence a na to jsou dneska úředníci hodně citliví. Ze zisku by je sice nejspíš uplatil, ale proč se dělit o poklad s úředníky?

Od dob, kdy došlo uhlí, vzrostla cena železa mnohonásobně a staré vraky se staly dobrým zdrojem obživy pro lidi, jako byl kapitán Pačaurí. Mezi lidmi se pro ně vžilo označení železní velrybáři, protože k vyprošťování vraků se používaly nejčastěji staré přestavěné velrybářské lodě, které naopak ve světě bez velryb neměly mnoho uplatnění. Voda u Indických břehů byla už většinou vybraná, na pořádný vrak bylo těžké narazit, ale kolem ostrovů dál od pobřeží se pořád ještě daly najít cenné kousky. Dno tu bylo plné nejrůznějšího harampádí, stejně jako u pevniny. Průzkum byl u slibných lokací vždycky rizikový, ale drony mají pro podobné případy záchranný mechanismus. Když se jim porouchá pohon, patrony stlačeného vzduchu nafouknou záchranné plováky a vysílačka spustí nouzový signál, aby bylo možné přístroj na hladině najít. Když se ale dron zamotá třeba do starých sítí na dně, je po něm. Jediná možnost je riskovat další stroj nebo život záchranným ponorem. Kapitán měl na lodi několik mizerně placených životů, které se případně daly risknout.

Dron u dna konečně lokalizoval vrak a na monitoru vyskočila optimální přibližovací trajektorie. Zároveň však na vedlejší obrazovce kapitán zaregistroval pohyb dalšího malého stroje blížícího se k vraku. Okamžitě přerušil automatickou přibližovací sekvenci a manuálně navedl svůj dron směrem k nezvanému hostu.

Kde se tu vzal? Že by harvestor? Nebo možná, že opodál kotvící krabaři nejsou tak úplně krabaři… Musí to být někdo z okolí, tahle zařízení mají omezený dosah pro ovládání.

~ pokračování příště

PROPOJENÉ DĚJINY

Pravěk ~ Markéta Sloka

Přemýšleli jste někdy nad tím, co se dělo u nás, když třeba v Egyptě stavěli pyramidy? Nebo když u nás byli „lovci mamutů“? Jak by asi vypadaly příspěvky jejich současníků, kdyby koukali do svého pravěkého FB nebo Insta? V některých dobách by byli asi hodně překvapení a o kulturní šoky by nebyla nouze. Jindy by se jim jejich současníci přišli asi pěkně praštění a dost by se nasmáli. Tohle je úvodní článek série, takže dneska něco základů a kontextu.

Něco k názvosloví, ať rozumíte, o čem píšu

To, co zjednodušeně nazýváme Pravěk se dělí do několika částí: Paleolit, Mezolit, Neolit, Eneolit, Doba Bronzová, Doba Halštatská, Doba Laténská (Latén), Doba římská a Stěhování národů. Každé z těchto období je rozděleno na mnoho skupin podle kultur. Ty jsou nejčastěji pojmenované podle druhu keramiky, místa nálezů, způsobu pohřbívání, ale i prostě abecedou. A abych nezapomněla, každá ta “doba” je ještě rozdělena na mladší, starší a podobně. Je z toho slušná tabulka. Která se navíc sem tam mění, poposouvá, prolíná a doplňuje podle nových objevů, změn datací a tak. Další důležité uvědomění je, že v dějiných záleží nejen na KDY, ale i na KDE.

Vysvětlím. Renesance například vznikla ve Itálii na přelomu 13./14. století. U nás byla s rozkvětem pozdní Gotiky na konci 15. století. To znamená okolo 1490. V Anglii se objevilo na počátku 16. století. A to už se to vcelku zrychlovalo. Dneska je to ještě rychlejší. V pravěku se kultury prolínaly, přesouvaly a inspirovaly také, jen ještě o kus pomaleji. Pár set tisíc let plus mínus.

Chtěla bych psát něco o Setrvačnosti a vývoji poznání, ale dumací monology si nechám na jindy. Takže příklad:

Dříve lidé věřili, že se mamuti a lidé vůbec nemohli potkat. Dneska zase spousta lidí stále věří tomu, že kopali na ty mamuty jámy. Protože byla dost zima, tak opravdu nekopali. Zkuste si někdy vykopat kolem -5°C aspoň malinké jezírko, natož jámu, ze které by ten mamut nevylezl. Jestli nechcete zkoušet kopat jámu, zkuste googlit Permafrost. 🙂 Ale některé zažité “pravdy” se drží dlouho. Setrvačnost.

Paleolit

Z nejstaršího paleolitu je nálezů málo. Nějaký ten milion let přežije jen málo důkazů. Kameny to mají už ve své podstatě. Takže naše nejčastější nálezy je různá štípaná industrie (nepřesně “pazourky”) a taky kosti, ale to záleží na kyselosti půdy. Později se k tomu přidává keramika. Rozbitá na střepy. Většinou. Z toho je jasné, proč Paleolit — Doba kamenná. Ale známe i využití dřeva, kůže, barev... Protože některé nástroje jsou přímo dělané k tomu na “něčem” držet. A když se do země zatloukl kolík, nebo tyčka na stan, většinou lze nalézt díru, protože má jinak zbarvenou a promíchanou hlínu, když byly opálené, což je super finta, tak to nechává takové pěkné kroužky.

Zjednodušeně řečeno, v paleolitu v Evropě lidi bydleli v jeskyních a primitivních chatách, které se lišily podle lokálních podmínek. Vyráběli štípané nástroje. Což je mnohem složitější, než že se jedním kamenem třískne o druhý, a chce to velkou dávku zručnosti a zkušenosti. Našly se různé ženské postavy, známe jako “Venuše”. Věstonická je nejznámější, ale je jich mnohem víc, a jsou pěkně různorodé. Také se našly kosti s vyrytými obrazy zvířat i žen, provrtané mušle, píšťalka... V průběhu paleolitu se pes stával domácím zvířetem.

Protože jsem ještě nezmínila data, tak:

nejstarší paleolit (o kterém toho víme nejméně): 4 - 1 mil let
starý paleolit: zhruba před 1. milion - 300.000 / 250.000 let

V angličtině se můžete u data setkat se zkratkou B. P. (Before Present) — před současností. V paleolitu to je to plus mínus tisíc, sto tisíc, či milion let, takže rozlišení před naším letopočtem, či po něm trochu ztrácí na důležitosti. V češtině většinou jednoduše napíšeme “před”.

Následuje mladší střední paleolit, mladý paleolit a pozdní paleolit. Datace se celkově liší pro různé části světa. Kultury jsou hodně vymezené lokálně.

Jeskynní malby, o kterých bude samostatný článek, protože se všude mluví jen o těch základních, ale jejich rozmanitost a rozšířenost je fascinující. Jen tak bokem, víte, že si některé můžete prohlédnou online? Třeba Lascaux zde. Dá se říct, že po stěnách kreslily snad všechny národy, najdeme je napříč celým světem, z různých období. Nejmladší jsou mnohem mladší, než by mě napadlo, protože třeba indiánské a některé další kultury prostě pokračovaly v tradici až do novodobých dějin.

Zpátky k datům, pozdní paleolit končí kolem roku 8.000. To je obrovský kus lidské historie, kdy jsme se ještě potkávali a spolužili s dalšími druhy Homo. O důvodech jejich vymizení stále víme pramálo a je hodně různě více či méně divokých nebo pravděpodobných teorií. Včetně té, že jsme prostě konkurenty vybili. Ale kdo ví, a třeba se toho někdy dopátráme. Podrobněji se nejen tímto zabývá paleoantropologie.

Za dobu pravěku jsme prošli objevením ohně, čmáráním po zdech, výkyvy klimatu, zdokonalováním zpracování a využití kamenných nástrojů, zdobení, výroby uměleckých děl i hudebních nástrojů, péče o zraněné a nemohoucí, až k založení Jericha (v dnešní Palestině) cca 9300 let b. p.

Jericho je jedno z prvních objevených souvislých osídlení. Měst. Považuje se za jedno z nejdéle, nejvíc kontinuálně (jako furt) osídlených měst na světě. Výzkumy v něm začaly již v roce 1868 a v roce 2023 byla archeologická oblast Tel es-Sultan zapsána na seznam UNESCO. To je nejstarší osídlení na vršku, několik kilometrů od dnešního města. U nás v té době bylo období pozdního paleolitu, skupina obloukovitých nož, objevují se první kamenné stavby, jeskynní malby už byly pár tisíc let na světě a éra Paleolitu pozvolna přechází do dalšího období — Mezolitu.

K výkyvům klimatu
Paleolit je nejdelší období našich dějin. Z geologického hlediska byl Pleistocén a vystřídalo se několik dob ledových a meziledových. S čímž také souviselo přesouvání za potravou a udržitelnými životními podmínkami.

Asi nejznámější paleolitické památky jsou pěstní klíny a vlastně různorodé kamenné nástroje, jeskynní malby, kosti s vyrytými obrázky zvířat, Venuše i zvířecí sošky, a spousta předmětů, které jsou označovány jako rituální, což u některých znamená "netušíme, co to je". A přívěsky, které podezřele připomínají středověké lucetky na výrobu provázků, ale to je moje osobní konspirace.

Pro dnešek vše a budu ráda za jakékoli otázky a náhozy, o čem byste si rádi přečetli.

Markéta Sloka,

tvůrkyně Propojených dějin, malířka a šperkařka

Z NITROLEBNÍCH POCHŮZEK

~ Magdalena Sapíková

Každá správná pohádka obsahuje někde v průběhu první třetiny katastrofu.

Ta katastrofa vyžene hrdinu, tady hrdinku, z komfortní zóny, kterou by jinak neopustila, protože proč, když všecko funguje, že jo?

Pak se hrdinka nějakou dobu různě toulá a hledá řešení katastrofy, než ho konečně najde a obvykle se tak jako mimochodem ještě dobře vdá a založí rodinu.

Jak se můžete dočíst v mým medailonku, jsem homeopat, dělám teda i další věci, ale hlavně jsem homeopat.

Pohádka plyne, všechno jde dobře, vesele si homeopatím a najednou bác. Jako zase je fajn si uvědomit, že jsem teprve v první třetině, to je docela dobrý.

Ale když vám najednou známý postupy selhávaj a ani s podporou drahých moudřejších hlav prostě ne a není zlepšení, není to hezký.

A ještě, když to selhání máte v rodině, furt na očích. Teda aby bylo jasno, to moje vlastní selhání, ne že dotčení jedinci selhali.

Takže naše hrdinka žuchla do studny a kouká, jak by se dostala nahoru.

Chvíli nic nevidí a tu se jí před očima mihlo cosi. Jenže jako správná pohádková hrdinka si musí dát na čas. Nemůže to udělat správně hned napoprvý, to by byla nuda.

Takže to kolem ní muselo proletět ještě 2x, aby si teda napotřetí řekla, že to zkusí. Co už, horší to bejt stejně nemůže.

Když se dívám zpátky, připadám si jak v tom černým vtipu o Bohu a dědečkovi při povodních. Zájemcům ho sdělím, jinak bych to radši nešířila.

Takže naše hrdinka se chápe oběma rukama nabídnutýho lana a drápe se po něm nahoru.

A to lano funguje a řeší to selhání, co ji shodilo do tý studny.

Jenže tím tam spadla ještě jednou, protože se zdálo, že to, co umí, už nefunguje.

Musela si ještě jednou posedět ve tmě, aby pochopila, že někdy je to potřeba jinak. A někdy je potřeba propojit různý přístupy, aby se dosáhlo kýženýho efektu.

Kurník šopa, jak by řekl děda, klasickou medicínu taky využívá a ta jí nevadí, ta ji nepopírá. Tak proč by ji měla popírat příroda prohnaná laborkou?!

To je v kostce můj proces od března 24 dodnes. Musela jsem zrevidovat, přehodnotit a přeskupit svůj přístup ke zdraví, abych se zase mohla postavit pevně na nohy vyzbrojená dalším arzenálem.

Tenhle rok je vážně velmi turbulentní a přináší nový nečekaný obzory. Třeba i to, že tohle píšu a vy si to třeba přečtete. To by mě taky nenapadlo.

Příště už budu míň tajnosnubná, slibuju. Asi jsem se potřebovala představit ode dna.

Přeju vám báječný furt a jsem v tom s váma 😘

Magdalena Majda Sapíková

BÝČÍ KRONIKA ŽIVOTA

Jedeme na Balaton ~ Petra F. Rohovská

…kam jsme však málem nedojeli…

Běžně nejsem pověrčivá a signály či chcete-li znamení se snažím nebrat smrtelně vážně. Měla jsem ale možná udělat výjimku a náznaky Vesmíru si vzít k srdci. Inu, neposlechla jsem a posuďte sami, zda to bylo správné.

Rodinnou dovolenou na Balaton jsem plánovala od podzimu, jelikož cestování s vozíčkem není jen tak a zakládá si na důkladném prozkoumání lokalit a možností. Našla jsem pro nás krásný apartmán v městečku Keszthély a s paní domácí byla perfektní domluva. Nafotila mi rozměr výtahu, celý prostor místností a potvrdila, že máme k dispozici pračku i myčku, včetně pěkné terasy. Ani po příjezdu nás žádná záludnost nečekala, takže zde bylo vše v pořádku.

Dva týdny před odjezdem se jednoho rána Moni probudila s horečkou a kašlem. To zvládneme, vždyť máme ještě 14 dnů na vyléčení! Po týdnu se nemoc zdála být lepší a sem tam vykoukl i úsměv v dceřině tváři. To bude dobrý. Ve středu, což bylo TŘI dny před odjezdem, se situace náhle prudce zkomplikovala. Moni začala vykazovat známky směsi tuberáku, černého kašle a svinstva, které jsme nebyli schopni diagnostikovat. Strýček Google negoval obě první varianty, neboť se ve spoustě příznaků neshodovaly s tím, co dcerka prožívala. Volali jsme paní Dr, která předtím vyloučila větší potíže z důvodu čistého poslechu plic a průdušek. Po další konzultaci jsme dostali zelenou, nicméně jsme raději nasadili antibiotika a řekli si, že vyrazíme. Cestu jsme zvládli bravurně, neboť jí Moni celou prospala.

Dorazíme do naší destinace, kde slunce peče jako v peklíčku – výzva pro někoho jako jsem já, jelikož já a vedra nejdou dohromady a chcípám od stupnice 30 a výš. Klima je tu však celkem příjemné, a navíc sem tam prolítne mírný vánek, který celkový hic jakžtakž zmírní. To půjde, chlácholím sama sebe (nakonec jsem si výlet sem vymyslela já, tak budu zticha). Navíc se zdá, že léky zabírají, takže si něco z té dovolené přece jen užijeme.

Po dvou dnech nastává zvrat a Moni prokašle celý večer až do půlnoci, že okolní okna a terasy se zavírají, asi před strachem, aby se mor nešířil. Zvenčí zní Moniččin záchvat kašle vskutku děsivě, tak se jim ani nedivím. Udělala bych to samé. Když máme pocit, že večerní kašlání ustupuje, nastane další zlom a tentokrát většího kalibru! Nakupené hleny jsou pro ležící dcerku nepřekonatelnou překážkou, tudíž spolu s hleny zvrací zbytky jídla a my se modlíme, abychom v nich nenašli stopy léků… Manžel pro jistotu pečlivě studuje obsah v pleně. Já si dokola opakuju, že těch znamení bylo víc než dost, neměli jsme sem jezdit a teď nás naše rozhodnutí trestá.

Po čtyřech dnech jsme i my ve fázi většího nadhledu. Dokážeme včas vyhodnotit, a především zachytit lavinu hlenu, a ještě odkašlávání u Moni podporovat. Tleskáme, když se pořádně vykašle a radujeme se, že se jí na chvíli ulevilo. Pračka v apartmánu jede o sto šest, a dokonce jsme se po skoro třech týdnech celou noc i vyspali.

Výletíme, jak situace dovolí a z hlediska možností pro vozíčkáře narážíme na další a další limity. Balaton jaksi na klienty na kolečkách zapomněl a já si předem moc informací nezjistila. Myslela jsem si, že být na vozíčku je přece celkem normální a ejhle… na Balatonu jsme za exoty, za kterými se každý otáčí a zkoumá nás jako nový vědecký útvar. Do toho to zvracení hlenů a kolemjdoucí mají o teátr postaráno. My se snažíme usmívat a dělat, jakože nic, vždyť je to naše každodenní realita a normálnost. Pro okolí jsme však jiní… hodně jiní, až mimozemští.

Včera jsme dojeli do levandulového města Tihany, kde je krásné opatství Benediktinů. Akorát je na strmém kopci a vyhrkat 90 kg (vozík s Moni) je zátěž celkem veliká. Konečně se doplazíme ke vchodu, kde do chrámu božího vede asi šest schodů. Paráda! Ani Bůh nám návštěvu nepřeje. Přiběhne mladý ochotný muž, který na nás mává, že máme jít vedle a nachystá nám mobilní plošinu. Super, to dáme! Manžel najede a…plošina se rozjíždí, Pavel neudrží vozík, padá a s ním i Moni. Lidi kolem koukají a snad si i tu scénku natáčí a já už hystericky brečím, že tohle byl můj strop. Pomáhám manželovi vstát a kontroluju, zda je celý. On i Moni s vozíkem. Žádný šrám, tak se nakonec rozhodneme, že do kláštera přece jen vstoupíme. Je nádherný a Moni se líbí světýlka – první nadšení z celého dne. Mě však vykážou ven, pač se psem, ani asistenčním, dovnitř nesmím, prý kvůli alergiím… Kdo by se mohl „nakazit“ netuším, ale raději se rezignovaně otočím a odcházím.

Sednu si na lavičku a pláču. Nad lítostí, že se člověk snaží fungovat normálně, ale nejde to. Nad bezmocí, že zas a znova přecházíme jeden klacek za druhým. Nad nespravedlností světa, když vidím, jak matka seřve zdravé dítě jen proto, že nesplnilo nějaký její nesmyslný požadavek. Nad lidmi, kteří si svého zdraví a neomezených možností neváží a my bychom platili vším, co máme… snad i svou duši ďáblu zaprodali. Lidi, važte si všeho, co máte, nevymýšlejte blbosti a žijte fakt naPLNO.

Moni s manželem vychází a já se jdu projít po opatství a kochat se výhledy na levandulová pole, vinice a rozsáhlé Balatonské jezero s plachetnicemi. Výhled jako z turistického průvodce! Fotím, natáčím video a těším se, že si zajdu do vyhlášené cukrárny na levandulovou zmrzlinu. Možná ochutnám i netradiční příchuť camembert. Dojdu k lavičce, kde čeká má tlupa se slovy, že Moni zase zvracela a jedeme raději domů. Ok, takže nic. Cestu dolů k autu lemují obchůdky s levandulovými produkty, parfumérií, která vábí svou vůní, aby do ní zákazník vstoupil a krámek s paprikou. “Můžu se zajít podívat?”, žadoním u muže, ať si odsud nějaký suvenýr odnesu. Nakouknu do butiků a neodolám… Levandulové krémíky, čokoláda, pivo a víno, neodolatelná vůně parfému, který nikde jinde nejde sehnat. Místní speciality, které udělají radost. Nakoupíme a já se tetelím blahem, že přece jen je svět ještě v pořádku.

Stejně jako den předtím v zámku Festetics, potkám u výběru paprik francouzskou rodinu a dáme se do řeči. Zakecám se a ve zkratce se od sebe dozvíme vše podstatné. Lichotí mi, že prý mám pařížský přízvuk a mluvím jako rodilý mluvčí. Opět se vrátím do svých studentských let, kdy by mě nikdy nenapadlo, jaký život budu vést a co vše nastane. Jaké by to bylo, kdybych tam tehdy zůstala? Vyjdu ven a vidím, že Moni zase nabírá. Přiběhnu a pomáhám Pavlovi chytat další gejzír zvratek. Než odjedeme, přijde ten pán a ptá se, zda pečuju o lidi s postižením… že je to hezké a úctyhodné. Myslel si, že jsem Moniččina asistentka, jak milé. Odvětím, že ano, že primárně pečuji o svou…dceru. Zarazí se, omluví a řekne, jak jsme s mužem oba fantastičtí. Opravdu? Ani ne…Vždyť táhneme dítě na výlet, který trvá hodinu autem, celý ho prozvrací a kromě světýlek v klášteře z něj nemá nic. Ale budiž, rozporovat to nebudu. Rozloučíme se, popřejeme si hodně štěstí, nasedáme do auta a modlíme se, abychom dojeli bez větší zdravotní újmy.

Dnes jsme si řekli, že zkusíme místní pláž a vykoupeme se. Proto jsme sem jeli, že. Na Balaton. Moni bude pod stromy ve stínu a my si na střídačku zaplaveme. Moni má skvělou náladu a lepší se i vykašlávání. Na pláži si lebedí ve vozíku, který opět vzbuzuje zkoumající pohledy a my si připadáme jako z Marsu. Copak Maďaři nikdy neviděli vozíčkáře? Zřejmě ne… Manžel mi pak poví, že prý někdy v devadesátkách nějaký politik administrativně odebral ZTP průkazy lidem, kteří by ho dle něj již nepotřebovali a uznal je práce schopnými. Jako úsporné opatření sociální politiky a podpory ekonomického růstu země. Tak se tedy stalo, že lidé bez končetin byli nuceni napochodovat na úřad práce a hledat si své první zaměstnání. Jak to dopadlo, netuším, ale každopádně jsem jiné vozíčkáře tady nespatřila.

Když jsme se tedy odhodlali navštívit místní pláž, zaplatili vstupné, tak se nám potvrdilo to, co někteří zmiňovali a tudíž, že voda je na desítky metrů mělká… Písek tak hluboký, že s vozíčkem bychom se do něj hned zabořili a už nevyjeli tam ani zpět. Pokud bychom ho přece jen dotáhli ke břehu, tak bychom museli Moni přenést asi 50 metrů, než bychom měli vodu alespoň po kolena… Hmmm, tak to nedáme. Musela jsem se smát nad naší naivitou, bláhovostí a opět tím pokusem o normálnost. Štěstí v neštěstí, že není Moničce dobře a do vody by zatím nemohla. Koupání s ní zřejmě nebude. Jsou tu sice nedaleko od nás termální lázně, kde bývá i klientela po úrazech a s problémy pohybového ústrojí, tak snad tam budeme mít větší úspěch a zapadneme. Pokud se ovšem stav Moni zlepší a zvládne vodorovnou pozici bez dušení se.

Směju se doteď. Po pár tempech v příjemně teplé vodě na mě začal pískat plavčík. Nechápala jsem… Plavu přece před bójemi, nedělám kraviny a chovám se jako slušný plavec. Spustil na mě maďarštinou, ze které nerozumím ani slovo a tázavě odvětím, zda umí anglicky. Upozornil mě, že se blíží bouřka a začíná být výstraha druhého stupně. Ohlédnu se kolem sebe – voda nemůže být klidnější, vítr je slabý, hřmí na míle daleko, ale prý je pobyt ve vodě na mé vlastní nebezpečí. Sotva jsem do vody vlezla, hrozí mi zákaz koupání? Ještě chvilku a pak vyjdu ven. Nebe změní nepatrně svůj odstín a lidé se začínají kvapně balit. Plavčík hvízdá, jako by už vlna tsunami byla sekundu od nás a my s Pavlem nevěřícně hledíme na pobíhající lidi. Tentokrát jsou ti exoti oni a my snad normální, že tohle nás fakt nemůže rozhodit a zůstáváme. Pláž se vylidní a zbyde jen pár odvážlivců. Spadnou dvě kapky deště, bouřka se nekoná, do vody už však nikdo nevleze. Vydáme se na procházku kolem stromů, Moni je nadšená z větru a huláká. Poté vyplivne pár hlenů a jede se dál. Oblečeme se a opouštíme koupaliště. Tak jsem tam hezky pobyli, no.

Ještě máme s sebou psa, který je již v seniorském věku, vleče se za námi jako šnek a sem tam z něj padají bobky za chůze, ale jako domácí mazlíček má vyšší postavení, a tak je na tom s pozorností podstatně lépe. No nic, my se jen tak nevzdáme a tuhle dovolenou přežijeme ve zdraví, a dokonce si ji užijeme! Už jsme měli i místní variantu langoše, takže mise přece jen splněna!

Zbývá pět dnů a já věřím, že těch překvapení a her osudu bude čím dál méně a když ne, tak se přece z toho nepo… žejo.

Cestování zdar a na plný kozy!

PS: termální město Hévíz nás velmi mile překvapilo svým lázeňským šarmem, vyšperkovanými promenádami, rozlehlým parkem a cukrárnami s dortíky jako Dobošův dort či krémeš. Tady nám tak koupačka určitě vyjde! Dle personálu jsou na lidi na vozíčku připraveni. Stačí se svést výtahem přímo do vody. Bohužel onen „výtah“ je však chybným výrazem pro židli určenou pro sedícího klienta. Pokud nesedí, má to blbý a jiný způsob, jak ho dostat do vody není. Navíc by přistál v teplotě 38 stupňů Celsia a musel okamžitě šlapat vodu, jelikož její hloubka dosahuje dva metry… Takže pro představu vážení – nesedící Moni bychom naložili do židle, ze které by se pomalu a jistě sunula dolů, až by se ponořila do vřelé vody. V mírné šokové reakci by lapala po dechu a zároveň se topila. My bychom seskočili k ní a v té vodě se pokoušeli ji nasoukat do plavacího pásu a u toho se snažili rovněž neutopit. Jak by nám personál asistoval, to nevím, ale jisté je, že na tuhle zábavu by místní ještě dlouho vzpomínali…Byl to nakonec osud, který nám dal poslední znamení, že Balaton pro nepohyblivé vozíčkáře opravdu vhodný není? Tentokrát jme proti němu již nebojovali…

Petra F. Rohovská

RUBRIKA 42

Parapet mrtvé paní ~ Eunika Eyerová

Dřevěné dveře s popraskaným neprůhledným sklem uprostřed
Pavučiny zmoklé a plné prachu visí pod požárním schodištěm
Pavouci hledající ochranou rozpadající se střechu se derou vpřed
Hledají si cestu po šedých tenkých vláknách nahoru ze smrtí nacucaných stěn

černý vlčák po nich lez
pak kousl psa, zabil psa,
strašil psa, paničku, pána, sousedy
pak umřel

žil v nich pán, černovlasý,
naštvávací, hrdý, pyšný, sám, ale s paní
ale umřel

zůstala v nich paní, ekonomka (on inženýr), jak říkali na pohřbu
vycházela zřídka, umřela dnes

dům je prázdný a já sedím proti němu na okenní římse.
sleduji pavouky, jak zdrhají.

začne pršet,
padají kapky
na zdi
na mě
pavučiny nasákávají vodu,
mísí se s prachem
těžknou
utrhávájí se
padají
pavouci jdou o dům dál

MOZKOLAM

~ Alžběta Vintrová

Libo-li zářijovou šifru k potrénování mozkových obvodů?

ART Z BUCHTÍ RODINY

~ Martiny Müller Ondrušové

ŽIJU s RUDOU. Z Rudy padají různé věci. A z našich dětí TAKY.

CREACIÓ - SÍLA PÍSMENEK

Minulý týden probíhal festival o vášni a tvorbě, který vypouštěl do světa autorská čtení napsaných i právě se píšících literárních projektů. Posíláme vám do ucha vypuštěné hlasy, aby vám zpříjemnily víkendové chvilky pohody.

Poetická písmenka