#15 Tvůrcovské noviny ~ k čaji o páté

Odpolední haiku, ptačí teror, Samhainové proudy, Vysočina není jen salám, Vánoce pro kočku, listopadový akronym a vědmino moudro na závěr

Tvůrcovské noviny

Nov 16, 2024

Vážené a milé čtenářstvo,

máte před sebou odpolední vydání našich novin ku čtení i potěše.

Dobře se bavte!

Prosincové číslo novin vám přiletí do schránek v sobotu 21. prosince.

Děkuji, že Tvůrcovské noviny čtete.

Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje

Bára Belandy Dvořáková

NOVÝ BRAK

Špačci ~ Tereza Kowolowská

Dávno jsou tomu doby, kdy se u nás na jihu Jižní Moravy předpokládalo, že čížek nepozná dobré víno, kdyby ho vypleskalo. (Jih Jižní Moravy si prosím představte tak, že pokud by Česká Republika byla teoreticky živý organismus, já bych pocházela z jeho pindíku. Taky doufám, že tuhle představu už nikdy nedostanete z hlavy). Toto píšu jako hrdá dcera svého národa, která nerozezná medailemi ověnčený Iršaj od krabicáku z večerky, ale k tomu jindy. Velká část české populace po příchodu z korporátu tráví večer tím, že jemně protáčí vonným mokem v ušlechtilých skleničkách správného tvaru, BEZ OTISKU ŠPINAVÝCH ORANGUTANÍCH PRACEK a konstatují moudra o jeho jiskrnosti ve světle zářivky, uprostřed tradiční vinařské oblasti Praha Vinohrady (neasi).

Ti šťastnější pak navštíví pomyslný svatý grál vinných labužníků, Vinobraní v Mikulově nebo ve Valticích. Nenechte se mýlit, zajisté i jiné lokality mají věhlasné tradice koštu vína, ovšem tohle já znám na vlastní kůži a tak o nich můžu fundovaně polemizovat. (S přihlédnutím k tomu, že jsem člověk, který nepije alkohol, ehm). V Mikulově vypadá vinobraní jako výjev z noční můry a Dantova pekla, kdy se tisícihlavý dav snaží neušlapat sám sebe a pomalu se utápí ve vlastních tělních tekutinách z přeměny vína skrzeva ledviny a do toho všeho hrají Chinaski. Valtice to vzaly z trochu jiného konce. Valtické náměstí se promění ve výjev navozující dojem jižní Francie. Lidé sedí na kostkovaných dekách na krásném trávníku, degustují mladé víno a k němu přikusují sýry z proutěných košů a doplňují jej husími játry foie gras ze stánku, vzduch se plní vůní čerstvého perníku a za nimi se tyčí impozantní zámek a barokní kostel z rukou zkušeného architekta Giovaniho Giacoma Tencalla. Okolo další elegantně odění návštěvníci korzují a konverzují. Je to velmi krásné a idylické. A cca o pět hodin později bude opět ve všech květináčích s muškáty před dveřmi domů nablito a všechny průchody zechcány s takovou koncentrací čpavku, že by to mohlo být už potenciálně zajímavé pro těžbu chemického průmyslu.

Těmto malebným scénám však předchází mnoho tvrdé práce ve vinohradě — stříhání, okopávání, chemické postřiky, opravy minitraktoru a jiné radosti. Jako dítě jsem vždycky hloubala, jak se z těch hroznů vydolují všichni ti hmyzáci, než se hrozny rozemelou a vypresují. Později jsem pochopila, že to všichni nezvládnou zavčas a dovolila bych si tvrdit, že zejména v některých ročnících bych čekala ušlechtilý bouquet vos a berušek — jemně zemitý, s tříslovinovým dozvukem na patře.

Se zvířaty se dostávám k hlavnímu tématu této úvahy. Viděli jste někdy zblízka špačka? Nemám na mysli toho rozkošného ptáčka s elegantně petrolejovým zbarvením. Mám na mysli tu stvůru se špičatým zobákem, pařáty a bestiálním leskem v oku. Jejich obří hejna se vlní nad krajinou jako zlovolná morová rána, přinášející bídu, zkázu, zmar a ptačí bobky. Stává se, že stojíte v bukolické rurální krajině pozdního léta a tu se nebe zatáhne tisíci těl a štěbetání těchto zlovolných poslů zkázy zaplní vlahý vzduch. Postupně začne pršet a tedy... není to déšť. Slunce zmizí a vy doufáte, že se navrátí, stejně jako když primitivní kmeny vzývají zpátky svého slunečního boha a obětují mu extra šťavnaté děti. Pokud znáte filmovou klasiku Ptáci, tak přesně tento tísnivý pocit vzbuzují nájezdy na skromné plody vaší práce. Vinaři se jim snaží bránit výstřely do vzduchu, případě automaty, které ve vinohradě pravidelně odpalují nálože k zastrašení ptáků. Koncem babího léta se tak krajinou nesou zvuky, jež by zahanbily nejedno divoké ghetto. Náš nepřítel je však nelidskou, nezastrašitelnou a nepřemožitelnou entitou.

A ty ku-vy kropenaté se ještě naučily jeden trik. Aby nebyli zavčas zpozorováni, celé hejno sedne k zemi nějaký zhruba kilometr od vinohradu... a jdou pešky, neviděni strážcem ve strážné boudě. Mimochodem, kdysi jsem taky vyfasovala hlídku před špačky. Mí ctění rodiče byli v práci a já musela sedět ve vachrlaté budce na kovových vzpěrách, patnáct metrů nad zemí, uprostřed vinohradu s řehtačkou (nechápu proč mi v šestnácti nikdo nesvěřil vzduchovku!). Měla jsem zrovna konec prázdnin a stále mi zbývalo dokončit jeden z domácích letních úkolů, v nichž se mí středoškolští pedagogové vyžívali. Přečíst Zločin a trest a vypracovat k němu text k odevzdání. Takže jsem seděla v tom pařáku, pod stříškou z rzí prožraného vlnitého plechu, s řehtačkou v ruce, vodou ze studny, která snad byla i pitná, a knížkou, která byla zhruba dvacetinou mé tělesné hmotnosti, a střídavě jsem mžourala do textu plného dramat a na obzor, odkud by se mohl blížit potenciální nepřítel. Náhle se ozvaly pode mnou hromové nadávky a já uviděla postaršího dědu, ve svetru bez knoflíků a s chlupy lezoucími z uší i zarudlého nosu, který mi začal květnatě nadávat a zaklínat mě, že se flákám a místo hlídky si čtu a ty „svině to mezitím požerou jako Rusové při osvobozování!

K proklatě fikanému chování ptáků v naší lokalitě se ještě vrátím, protože jako nadšený amatérský pozorovatel přírody si toto nemůžu nechat ujít.

Máme tu volavky a k nim oficiální vědecké pozorování. Všechny volavky popelavé v celém svém rozšíření výskytu jsou maniakální vraždící stroje, které sežerou všechno, co jim projde jícnem. To jak jsou tito ptáci nenasytní, dokládají pozorování, kdy se jejich, stále ještě živý, oběd občas prokouše ven z žaludku a volavce tak vypadává ven. Legendární je pak videozáznam volavky, která sežrala úhoře, který se prohlodal ven a vypadl jí z břišní dutiny. Volavka se k němu vždy neomylně skloní a sežere vypadlou rybu znovu. A znovu a znovu. Pozorování ornitologů (kteréžto můj drahý muž z nějakého záhadného důvodu považuje za nejpodezřelejší lidi pod sluncem… a až dlouho pod nimi se v pomyslném žebříčku nebezpečných lidí umisťují teroristé a televizní promotéři) z našeho kraje však mluví ještě o jiném, krajně znepokojivém chování. Volavky u nás loví, mimo jiné relativně velké savce. Králíky, lasičky a podobnou zubatou havět. A protože je taková kořist příliš velká pro pohodlné polknutí, volavka si stále se ještě mrskající se gáblík přinese k nejbližší vodě, ponoří mu hlavu pod vodu a drží ho tak dlouho, dokud se nepřestane mrskat. Pak ho polkne v celku.

Pokud se ptáků ještě nebojíte, měli byste rozhodně začít.

PRINCEZNA BOJOVNICE ZE ZEMĚ POD VLNAMI

Ridgeway a Bílý kůň v proměnách jednoho Samhainového večera ~ Tanya St-Lawson

(úryvek z celého článku)

Je Samhainové pozdní odpoledne, skoro večer, slunce se sklání k západu napůl zahalené v mlhách. Prozařuje je svým jasem a tvoří tak obraz mystické krajiny zahalené do průsvitných zlatých závojů. A kolem bohatství všech podzimních odstínů modré, zelené a hnědé v krajině závoji zahalené.

Míříme strmým kopcem k Staré cestě — starobylé poutní cestě Ridgeway klikatící se po hřebenech kopců rozsáhlým údolím zvaném Vale of the White Horse. Kolem je ticho, jenom naše kroky a dech, a občas se z hloubi stoletých dubů a stařešin buků vynoří nějaký trylek zvonka nebo pěnkavy než zase zmizí zpátky v mlžných vrstvách.

Dnes je už z dálky také slyšet to vnitřní šeptání, povídání a zpívání cesty Ridgeway. Stará cesta má totiž své vlastní věčně se měnící se proudy a rytmy. Stoupneme si měkce a s respektem do jejího dnešního proudění a broukání. Její háv je dnes proměnlivý, v textuře, barvách, tónech, světle i stínech. Z každého úhlu v každém úseku ukazuje jinou podobu a jinou tvář. Tvář tady tajemnou v závoji oparu, tam v hábitu z mlhy propletené modrým soumrakem, a o kousek dál jasnou a briliantem zapadajícího slunce ozářenou...

Dole v údolí tekoucí mlžné moře, které zakrývá jakoukoliv připomínku na existenci lidského údolního světa, před námi slunce nořící se za obzor v hýřivých barvách nachu a zlata a nahoře vysoko nad hlavou čisté vysoké nebe postupně se zaplňující hvězdami. Krajina kolem si tiše pod vousy ve stéblech trav šepotá a zpívá těsně pod povrchem věcí. Pod nohama v kopci dračí proudy, jedno křídlo natáhnuté dolů až k silnici a přes cestu občas vzdušným mostem pomalu a s grácií přelétají formace ptačích hejn směřujících na sever do svých nocovišť.

Nahoře na kopci na Bílém koni je jasno a dole Dragon Hill je zahalený v husté mlze. Dnes jsem ceremoniálně pohřbila a uctila devět generací devíti generací předků krve, předků ducha, předků řemesla a pohostila ancestors krajiny. Skrze mě teď prochází mnohé, vše co bylo propuštěno a je propouštěno, abychom tu všichni mohli spočinout v tom našem propleteném propojeném proudu v míru.

Po cestě procesuji mnohé. V jednu chvíli pocit srdce rozbitého na kousíčky a velká bolest v hrudi. Potom hluboký smutek. O kus dál vztek a zuřivost. O kus dál lítost a usmíření. A tak dále, stejně jako dnes mění svou tvář a emoce krajina Ridgeway, tak je to i v mé vnitřní krajině s propletencem ancestrálních proudů minulosti. Je toho hodně co mnou prochází a odchází, jsem dnes branou propouštění a odpouštění. A tak v rámci procesu instinktivně sestupuji ze světla západu slunce z vršku Bílého koně dolů do 'podzemí' na Dragon Hill zahalený v nepropustné mlze promíchané s tmavým inkoustem soumraku.

Krok za krokem se nořím to tmavé mlhy, scházím za předky do podsvětí. Vyjdu schody na Dragon Hill, dotknu se půdy a pokorně požádám o povolení vstupu v tento speciální čas. Jsem tu sama. Svět venku neexistuje jenom Dragon Hill a tmavá mlha a úplné ticho jako v jiném světě. Odevzdávám. Odpouštím. Propouštím. Rozpouštím. Ceremonie se odvíjí sama jako zlatá nit. Já, místo i všechna přítomná vědomí, elementy, setkávající se proudy a časoprotory spolu-tvoří. Je to takový vnitřně-vnější magický tanec vzájemného proplétání a splétání nové reality...

KAVČÍ MEDAJLONEK

Vysočina není jenom salám ~ Hanka Valentová

Tak schválně, co se vám vybaví, když se řekne Vysočina? Mnu… mně …ehm ehm… Miloš Zeman ve žlutém člunu. A taky, jak vždycky mluvil o “své milované Vysočině”. A pak ještě ten turistický salám s tlustým krajícem chleba v umaštěném papírovém pytlíku na táborových výletech v minulém tisíciletí. Jako nic moc, že?

Moje první a na dlouhou dobu poslední vysočinská výprava proběhla asi tak před čtvrtstoletím, na svém prvním a zároveň posledním opravdovém zimním čundru, kdy v noci padaly na stan chuchvalce rozmáčeného sněhu a kde jsem, přestože odjakživa miluju lední medvědy, pochopila, že polárníkem být opravdu nechci.

Tomuhle kraji jsem se dlouho vyhýbala. Ale za covidových let jsem ho nějak vzala na milost, a jelikož se v naší rodině objevila nemovitost in the middle of nowhere, uprostřed lehce kopcovatých pustin, občas tam jezdím.

Vysočina je krajem ostrovů. Je to vlastně poušť. Všechno je tu daleko. Jen sem tam oáza. Špatně prostupná, smutná krajina obrovských lánů, které se prakticky nedají obejít. Není hezká na první ani druhý pohled, ale na ten třetí, už najednou ano. A jak je všude daleko, v těch izolovaných ostrůvcích civilizace vydrží jen opravdu silné a rázovité typy, kolem kterých se často koncentruje nějaká kontrakultura. Často s nebývale hlubokým, katolickým přesahem. Josef Florian a jeho Stará Říše. Magor ve Vydří. Bohuslav Reynek v Petrkově. Aleš Roleček v Hluboké. Leckdy se jedná i osobnosti dosti rozporuplné, např. Jaroslav Hašek na Lipnici. A tak sem, nakonec docela zapadá i ten Miloš. Prostě o všech těchto psancích a vyhnancích, kteří si tu žijí své izolované životy podle vlastních pravidel, se ve velkém světě nějak ví. Je to rozhodně zajímavý fenomén.

Zvu vás k návštěvě. Dneska trocha lidské přítomnosti, krajiny někdy příště. Vysočina není jenom salám!

TROCHA SOCIÁLNA aneb PROSTĚ O ŽIVOTĚ

Vánoce pro kočku, část první ~ Zuzka Vránová

Naše kočičí královna stárne...

Projevuje se to tím, že se zdržuje více doma. Čímž je také k její smůle více na očích našim dětem. A pořád by jen spala. Stočená někde do klubíčka, má mylný pocit bezpečí. A tak je snadnou kořistí našich raubířů.

Kdysi, před vánocemi, se kočka poranila na nožce, a už nebyla tak rychlá. Což se projevilo i při jejím laškování s okolními pejsky.

Na Štědrý den jsme ráno uslyšeli hluk pod okny. Vyběhla jsem na balkón a uviděla pejska našeho souseda, jak drží číču za krk a soused se ji snaží svému psovi vyprostit z tlamy. Omluvně se na mne usmál a divil se, že jindy tak mrštná kočka nyní neutekla.

Poslala jsem syna dolů, protože Mrněnka stála na místě a klepala se. Syn ji přinesl a postavil na zem. Nožky se jí rozjely a rozplácla se. Z nosu jí tekla krev a vypadala, že nic nevnímá.

"Co tomu řekne táta? Ten to nepřežije." strachoval se syn.

Kočka vypadala, že nedožije večera. To by byly smutné vánoce! Vypadalo to na poraněnou páteř.

Proběhly mi hlavou vzpomínky na události minulých dní.

Jak naše číča na podzim chytila blechy, na náš boj s nimi, kdy blechy, dokazující svoje evoluční schopnosti vyhrávaly na celé čáře. Tehdy jsem poprvé v životě začala věřit, že na té Darwinově teorii asi něco bude. Prostě Horor!

A těch peněz, co všechny ty přípravky stály! Šampony a spreje, dle prodavače zaručeně spolehlivé, blechám vysloveně prospívaly. Pojala jsem podezření, že koupu blechy a ne kočku. Blechy z číči padaly a po desítkách se mi vyhladovělé vrhaly na ruce, protože po koupeli přece jednomu vyhládne!

Vzpomínka, na moje poštípané nohy, které vypadaly jako napadené nějakou hroznou nakažlivou chorobou, či nějakou zvláštní alergií (to ještě v době, kdy jsme netušili, že je to od blech), byla stále živá. Návštěva u lékaře byla pro mne hroznou potupou. Každý na ty moje nohy nevěřícně zíral. I moje tolerantní a zvířata milující kamarádka při pohledu na moje nohy prohlásila, že by šla kočka z domu.

Šly mi hlavou vzpomínky, jak jsem deratizovala v pravidelných intervalech koberce, povlečení, oděvy, no prostě celý byt. Při této bleší epidemii byla důležitá jedna podmínka: číča nesměla do bytu, dokud nezvítězí člověk nad blechami.

A při tom všem snažení bylo ještě důležité udržet v tajnosti před tatínkem složení použitých prostředků. Uznával jen bio přípravky, které ale blechy vyloženě "žraly", a po kterých se snad ještě více rozmnožovaly. Podezřívala jsem jejich výrobce z vypočítavosti a z nekalého obchodu.

To vše mi proběhlo hlavou při pohledu na zraněnou číču, které se kožich hýbal blechami. A pojala jsem podezření, že blechy to určitě přežijí.

Samozřejmě, že mi jí bylo líto, ale pomyšlení, že moje nohy, konečně se uzdravující, se stanou znovu bleší potravou, mě naplňovalo zoufalstvím. Bylo totiž jasné, že číča teď ven už nemůže.

Vzbudili jsme tatínka, aby rozhodl, co dál.

"Asi bys s ní měl jet k veterináři", řekla jsem a doufala, že by mohlo dojít při návštěvě doktora i na bleší téma. Slyšela jsem od kamarádky cosi o zázračné pilulce na blechy, kterou lze pořídit jedině u doktora.

"Na co k veterináři", málem se urazil manžel, a já pochopila, že hodlá kočku léčit sám. Máme doma totiž všeuměla, bagristu, kutila, sběratele a teď i nově léčitele v jedné osobě. Tatínek v sobě objevil nový potenciál a dostal znovu jasný smysl života.

Cílem byla záchrana kočky.

"Co myslíš, že mi veterinář řekne?! Bude ji chtít nechat utratit!"

Na moji nesmělou poznámku, že kočka mele z posledního, netrpělivě odvětil:

"Ty bys každýho hned vraždila!"

A mne přepadl nepříjemný pocit, že následující dny nebudou jednoduché.

Skutečnost byla ale mnohem horší. V našem vánočně naklizeném bytě se začaly dít věci. Kočička neudržela moč, a ani to "druhé", a ulevovala si, kde ji napadlo. První dva dny ji manžel musel k misce nosit. Posléze, když měla světlejší chvilku a chtěla se nažrat, pomalu se přesunula k misce sama. Mezitím ale zapomněla, proč tam jde a nechápavě stála, a nehnutě na jídlo civěla.

"Koukej, tady máš ňamku", ponoukala jsem ji, ale ona jen pootočila hlavu na stranu a civěla dál. Buď se rozklepala, nebo se jí zase rozjely nožky a plácla s sebou na zem.

Jednou se jí podařilo nějakým zázrakem vyškrábat na židli a strčit hlavu do talíře mojí dcery.

"Jedeš!", vykřikla jsem, ale kočka jen hloupě civěla a ani se nehnula. Dříve by už po ní zbyla jen žíznivá čára.

Ovšem to byl jen začátek.

~ pokračování příště

Vaše Zuzka Vránová

průvodkyně péčí (nejen) o seniory

PÁTÉ PŘES DEVÁTÉ

~ Klaudia Sauerová

VHLEDY ZENOVÉ VĚDMY

~ pro období ve znamení Střelce (21. 11. – 20. 12.) ~ Dagmar Samandra Čerňová

INTENZITA

I přes veškerou touhu ponořit se přirozeně do vlastního nitra a v klidu strávit intenzitu předchozích měsíců a konec roku, nám to pravděpodobně ani následující období nebude dopřáno. Ačkoliv, možná právě proto se vše poslední dobou děje v tak zběsilém tempu, abychom se naučili neopouštět svůj vnitřní klid, ať se tam venku děje cokoliv.

Rytíř Ohně je ve skrze intenzivní, až prudký. Trpělivost je pro něj sprosté slovo a moudrost si plete se zkostnatělým stářím. Co není hned a po jeho navždy opouští a to, co opravdu chce, získá, i kdyby to měl zničit. Je mladý, zbrklý, nedočkavý. A silný, moc silný. Cítíte tu intenzitu?

Nepodlehnout tlaku a zpomalit je paradoxně náš úkol na následující období. A máme proti sobě opravdu silného soupeře – buď nás zadupe do země, nebo nás svým nakažlivým entuziasmem stáhne s sebou a my se ocitneme v tryskáči, i když jsme si zrovna chtěli dát odpoledních dvacet.

Tahle síla a drajv se pochopitelně jednou za čas hodí každému a je dobré mít ji ve svém portfoliu. Co ale dobré není (a to je tak trochu problém mladého ohňového kralevice), je používat ji, kdykoliv cítíme nepohodlí a nespokojenost. Tato síla má jednou za čas nakopnout motory, nemá spálit cokoliv, co nám momentálně stojí v cestě.

Tajným poselstvím Intenzity je totiž NESPOKOJENOST. Tlačíme na pilu, protože něco nejde podle našich představ. Zrychlujeme, protože nejsme ochotni chvíli setrvat v nepohodlí, které nám život (čistě pro náš trénink odolnosti) přichystal. Nutíme všechno a všechny, aby bylo po našem, protože nevydržíme být tady a teď za všech okolností.

A teď si představte tu krásu střelčí energie, jeho nekonečnou touhu po pravdě a svobodě, kdybychom vzali onu intenzitu a místo toho, abychom opět zapudili dílčí nepohodlí, bychom se ponořili do vlastního nitra a se stejnou dravostí hledali zdroje vlastní nespokojenosti uvnitř. Cítíte to fantastické nekonečno? Tu ultimátní pravdivost vůči sobě? Ten dech beroucí úžas, až zjistíte, že už nemusíte tlačit a vyčerpávat se tam venku, ale že ve skutečnosti se stačí „pouze“ potkat sami se sebou?

Přeji vám překrásný čas ve střelci a v sobě.

Samandra,
vaše zenová vědma