#15 Tvůrcovské noviny ~ k ranní kávě
Ranní haiku, Medard, pohádková alegorie, poslední psí vůle, mozkolamová šifra a dětské moudro na konec
Vážené a milé čtenářstvo,
po měsíci se vám opět hlásíme s čerstvou dávkou písmenek! Mlhavo, zebavo a někde i sněhavo nás uvrtává do teplých přikrývek a k teplým nápojům. Ideální čas na četbu a relaxaci tělesných schránek i duší v nich.
Tentokráte pro vás sice nemáme nic nového v Tvůrcovském rádiu, ale do příště to třeba napravíme.
Děkujeme, že Tvůrcovské noviny čtete.
Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje
Bára Belandy Dvořáková
NOVÝ BRAK
Medard, část první ~ Jan Wranimir Vrána
„Počkej, ty smrade, až tě chytím!“
Hlídač funěl a sípal hlasem zhrublým kartony levných cigaret, jimiž byl i na dálku cítit. Podle Adamova odhadu byl už ve věku, kdy by lidé neměli nic doopravdy hlídat. Nepadnoucí uniforma na něm při pokusu o běh plandala a působil by veskrze komicky, kdyby v ruce netřímal velmi seriózně vypadající hůl. „Já tě teprve zmaluju, uvidíš!“
Adam se rychle rozhlédl. Majestátní plocha jezera Medard se leskla v zapadajícím slunci a svěží vánek přicházející od vody vyháněl ze silnice prach a mour svatavské průmyslové zóny. Byl by to krásný den pro sprejování na betonový plot, kdyby ho při tom nenačapal tenhle starý morous. Všichni ostatní hlídači sedí celou šichtu na židli jako přirostlí, ale zrovna tenhle musí poctivě dodržovat obchůzky. Za běhu vsunul plechovku s barvou zpátky do batůžku. Jestli ji u něj najdou, je v pasti, ale nemůže ji jen tak zahodit. Nemá žádnou další, ani peníze, za které by si mohl koupit jinou. V dětském domově nedostáváte kapesné a ve čtrnácti vás ani nenechají si něco vydělat. Upřímně řečeno, tuhle barvu si taky tak docela nekoupil, ale bylo to o fous, málem ho chytli. Dneska už jsou všude kamery. Teda všude ne – tady kolem plotu nainstalovali raději obezřetné důchodce. Každopádně ale musí co nejdřív dodělat dílo, jen co setřese tohohle páprdu. Už s ním oběhl celý areál svatavských strojíren, za chvíli jsou zpátky u vrátnice, předpokládal, že tam někde to starý muž zase vzdá.
Vběhl za roh a s úlekem skočil za poblíž zaparkovanou dodávku. Před vrátnicí stálo policejní auto, mnohem mladší muž v mnohem lépe padnoucí uniformě přecházel před vjezdem a hlásil cosi do vysílačky. Zpoza plotu za sebou slyšel hlídačovo hudrování. Když poběží dál, jeden z nich ho určitě zmerčí, když zůstane tady, dopadne to stejně. Bleskově se rozhlédl a bez dlouhého rozmýšlení skočil do plastového kontejneru na odpadky. Stihnul sotva přivřít víko, než se objevil uřícený hlídač. Škvírou pod víkem Adam sledoval, jak se starý pán zmateně rozhlíží, utírá si pot z čela a šťavnatě kleje. Vzápětí si všimnul opodál stojícího policisty.
„Haló, tady!“ Zachraptěl hlídač a zamával holí. Policista si jej všimnul také, kývl hlavou, zavěsil vysílačku zpátky k pasu a vydal se mu naproti. Sešli se přímo před Adamovou skrýší. Adam se ze všech sil snažil ignorovat zápach plísně a zkaženého ovoce a pokud možno ani nedýchat, aby igelitové pytle kolem něj nešustily.
„Dobrý den, vy jste nás volal?“ zeptal se strážník bez jakékoliv emoce v hlase.
„Jo,“ vydechl hlídač. „Už je tady ten parchant zase. Teď… teď tu někde musel proběhnout.“ Předklonil se, zapřel se rukama o kolena a zhluboka dýchal.
Strážník se rozhlédl a pokrčil rameny. „Nikdo tudy neběžel.“
„Poudám, někde tu musí bejt,“ zavrtěl hlavou hlídač. „Ale já ho mám! Tentokrát jsem si ho nafotil! Tadyhle na telefon,“ prohlásil hrdě a zašmátral v kapse pro mobil.
„Ukažte.“
„To je von, vidíte?“ dloubal starý pán prstem do obrazovky telefonu, aby svým slovům přidal na důležitosti.
„Dovolíte?“ strážník si vzal telefon do ruky, chvilku v něm listoval, mračil se a zvětšoval si fotky.
„Je to čtrnáct dní, co jsme tu stěnu dali nově nastříkat a už je zase celá počmáraná…“
„Já vím, kdo to je,“ pronesl náhle strážník a poklepal na telefon.
„Vážně?“
„Ano, chytili jsme ho nedávno, počmáral podobně i trafostanici u obchvatu a řekl bych, že ten styl poznávám i na několika dalších malůvkách naproti v Bukovanech. Vím, že kolegové z Habartova s ním mají taky zkušenost.“
„No skvěle! Tak to se tedy páni rodičové prohnou!“
„To vás asi zklamu,“ odvětil strážník a vrátil hlídači telefon.
„Jak to?“
„Je v ústavní výchově, v zařízení pro nezletilé. Sám ještě není trestně odpovědný a jeho matka je hospitalizovaná v psychiatrické léčebně. Ta už jenom mumlá, hejká a čmárá kolem sebe nesmysly. Má plný invalidní důchod, neschopná práce i výchovy, akorát kluka kazí. Asi drogy. Každopádně z té nic nedostanete. A otec je neznámý.“
„A co ten ústav?“
„Ten nelze žalovat, kluk je hlášený jako pohřešovaný. Stává se mu to často.“
~ pokračování příště
Z NITROLEBNÍCH POCHŮZEK
~ Magdalena Sapíková
Zdá se, že pohádky vás baví, tak to tak necháme, dokud mi bude hlava servírovat nápady.
***
Pohádka o panu králi a princezně
Za sedmero horami a sedmero řekami žil starý pan král. Kraloval svému království a v klidu si blahobytně žil. Princezna dcera sice frflala, že by se měl stravovat poněkud podhradebněji a chodit na vycházky, ale pan král nedbal.
Až jednoho rána k sobě pan král povolal princeznu, že je mu tuze zle. Princezna tatíčka krále ohledala a dál na nic nečekala a volala rychlou jízdu za dvorními lékaři.
Dvorní lékaři v zámku pod kopcem, na němž žijí krkavci, dělali co mohli. Dvakráte pana krále operovali. Po první operaci volal lékař princezně a připravil ji, že pan král je možná na cestě do jiného království. Princezně se té noci podařilo vyklouznout z hradu a dostat se do zámku pod kopcem s krkavci. Pan král spal umělým spánkem.
Druhého dne pana krále znovu operovali a tentokrát princezně volali, aby jí zvěstovali, že se asi stal zázrak. Sami lékaři nevěřili vlastním očím. Tkáň střev po masivním uskřinutí ožila.
Od té chvíle je pan král v péči dvorních lékařů v zámku pod kopcem s krkavci a princezna za ním chodí a bere na sebe roli dvorního šaška, aby bylo na pokoji veselo.
A bere na sebe též roli babky kořenářky, co pana krále straší zdravou stravou a pohybem.
Pan král se totiž do toho zámku vůbec nemusel dostat, kdyby byl poslouchal, co mu princezna i dřívější lékaři říkali. Ale to už s námi lidmi tak je — dokud sedíme v teple za pecí, nic nás neohrožuje. Až když přijde zvrat, najednou víme, co jsme měli dělat a nedělat. Chceme vrátit čas, ale to nejde. Jsme tady a teď a s odvahou i strachem čelíme drakovi, co na nás funí z jeskyně.
Princezna tedy vytáhla do boje s drakem. Dobře, to ne, princezna má draky ráda, takže princezna vytáhla na tažení za ochočení draka. To je lepší.
Veliký drak má mnoho hlav — nadváhu, špatný mikrobiom střev, špatnou výživu (ale když vono je to dobrý), nic moc pitný režim a nedostatek pohybu.
Princezna se rozhodla toho draka ochočit a pomalu mu ty hlavy přeladit. První dvě umí přeladit probiotiky LR Pro12+ a colostrem. První a třetí umí přeladit FiguActive koktejly, který začne panu králi míchat, aby se dobře vyživoval a zdravě shodil něco obručí. Druhý hlavě to taky udělá dobře. Čtvrtou a pátou holt bude muset nějak přelstít. Ale ona je holka šikovná. Pokud se ta hlavní hlava nezasekne, tak to zvládne.
***
Vysvětlivky k pohádce: panu králi se uskřinula kýla. Uskřinutí bylo masivní a první zprávy z JIP neobsahovaly naději. Lékařům se ale podařilo střeva probrat k životu v celým rozsahu, což doteď koluje na JIPce jako legenda, i když pan král už leží na běžným oddělení. Co se bude dít dál je v rukou jeho a Bohů. Některým z nich se podíval přímo do očí. Princezna dělá v souladu s lékaři to, co umí.
A vás teď prosím — zamyslete se, jak dobře se o sebe staráte. Zdraví máme jen jedno a když se pokazí, dá to někdy strašně moc práce, aby se aspoň trochu opravilo. A nemusí se to povést, někdy už to nejde. Tak jestli vás třeba někde píchá, bolí, svědí, táhne… udělejte s tím něco teď, dokud vaše tělo jen šeptá o pomoc. Třeba mi napište nebo zavolejte. Nebo někomu jinýmu, komu věříte. Důležitý je najít příčinu a vyřešit ji dřív, než jí naroste spousta hlav a bude už moc těžký ji umravnit.
Myslete na sebe a opatrujte se. Jsem v tom s váma 😘
BÝČÍ KRONIKA ŽIVOTA
Poslední psí vůle ~ Petra F. Rohovská
„Maminko… říkám Ti maminko, protože jsi pro mě tou nejdůležitější osobou v mém životě. V okamžiku, kdy mě předala ta psí Tobě, tak jsi se jí stala… tím člověkem, kterému budu oddaně, s láskou a vší úctou naplňovat život…
Já vím, že už máš se mnou občas trápení, ale prosím, nekřič na mě… již Tě neslyším, avšak vnímám v tom pohledu netrpělivost, naléhavost, zlobu a vztek. Chceš, abych byl rychlejší a neloudal se na procházce, kdy mě táhneš na vodítku dlouhé kroky za Tebou. Nestíhám, mé nohy jsou unavené, a ačkoliv bych s velkou radostí kráčel po Tvém boku, jako kdysi, tak nemohu. V očích mám smutek, který Ty nevidíš, protože spěcháš a ženeš sebe i mě, ale já už to nezvládnu. Zlobíš se na mě, když nesplním povel okamžitě, jak jsi byla zvyklá za mého mládí. Vzdycháš, že mě musíš venčit častěji, protože občas neudržím stolici a moč. Koupíš mi pamlsky, které můj žaludek neumí zpracovat a posléze se pozvracím a Ty na mě vrháš pohledy hněvu, protože musíš po mě uklízet. Přitom víš, že od Tebe si vezmu vše, co mi nabízíš… já Ti věřím bezmezně a důvěřuju, že mi dáš jen to, co je pro mě dobré. Vím, že potřebuju více času a prostoru, než předtím a někdy mi to trvá déle, než si přeješ. Já ale už mladý nebudu… jsem starý pes a svůj čas nevrátím ani nezastavím.
Stává se, že mě pustíš ven a já zapomenu, co tam mám dělat… je mi zima, chci dovnitř a Ty mě odháníš od sebe. Nechceš mě pustit domů, než vykonám potřebu. Proč tam nejsi se mnou? Proč za mnou zavíráš dveře a čekáš v teple, až přiběhnu. Vždy jsem s Tebou rád utíkal po schodech a teď je sotva vyšplhám… špatně na ně vidím, a hlavně dolů mám strach. Bojím se, že se skutálím a neudržím rovnováhu. A Ty na mě zas a znova vrháš šípy nedočkavosti. Ty jsi stále v tom nejlepším věku, ale já… já už zdaleka ne… síly mi odchází, a přitom bych tak moc chtěl být nadále tím radostným, energickým a aktivním psem, jako tenkrát, když jsi mě přijala za svého parťáka. Sice nemám dost energie na skotačení, ale jinak se u mě nic nezměnilo… pořád Tě vidím se stejným nadšením, vítám Tě s vřelostí, radostně vrtím ocáskem při střetnutí s Tebou a cítím snad ještě více lásky než kdy jindy. Vzhlížím k Tobě a není bytosti, která by pro mě znamenala tolik. Jsi moje rodina…
Jsem přece stále tím milovaným členem? Máš mě ještě ráda, i když už většinu dne prospím a není se mnou taková zábava? Přeješ si, abych tu ještě pár měsíců byl, protože mnoho let se již nedožiju?
Dal jsem Ti vrchovatě svou lásku a přeju si, abys i Ty mě milovala jako někoho, bez koho nemůžeš žít. Vím, žádám moc, ale přece se říká, že pes je nejlepším přítelem člověka. Nezlob se na mě již, buď se mnou, prosím, shovívavá, dej mi všechen ten poslední čas, který mi zbývá… Milost, prosím, milost a odpusť mi, když provedu něco, za co již nemohu, ale Ty mě pokáráš. Já to nedělám naschvál a věř mi, že i já vím, co je stud. Nechci ležet mezi výkaly… nechci být na obtíž, když mi musíš pomoct vyskočit do auta… nechci Ti přidělávat starosti a už vůbec nechci, abys mě vnímala jako velkou přítěž.
Zasloužím si Tvou lásku, respekt i úctu. Zasloužím si důstojně dožít a pobýt ještě chvíli v Tvé přítomnosti. Zasloužím si být součástí Tebe a mít alespoň kousek, i když Ty jsi pro mě celý můj svět. Zasloužím si Tě, viď?
Až nastane můj čas odchodu, prosím, zůstaň se mnou až do konce. Neodcházej, neodvracej zrak, nenech mě samotného. Naposledy mě obejmi, jak jsi to dělávala pokaždé, když Ti bylo smutno a já tu byl jen a jen pro Tebe. Lehni si ke mně, jak jsem já lehával u Tvých nohou a odpočívali jsme spolu. Polib mě, jak jsem zásoboval já Tebe nesčetněkrát mokrým olíznutím. Polož si tvář na mou hruď, která se už víckrát nezvedne. Šeptej mi něžná slůvka na dobrou noc, i když mi sluch dávno odsloužil. Vyprovoď mě, jako jsem já pokaždé na Tebe dychtivě čekal, kdykoliv jsi přišla domů. Byla jsi mým domovem, a to naše společné doma si beru s sebou…Bude se mi po Tobě stýskat a na konci zbyde jen prázdno… Nikdy, nikdy totiž nezapomenu. A Ty?
MOZKOLAM
Libo-li listopadovou šifru k potrénování mozkových obvodů?
ART Z BUCHTÍ RODINY
ŽIJU s RUDOU. Z Rudy padají různé věci. A z našich dětí TAKY.
Tímto končí ranní vydání našeho tvůrcovského plátku. Snad jste si ho vychutnali stejně jako vaši ranní kávu.
Těšíme se odpoledne na přečtenou!
Vaši psavci