#16 Tvůrcovské noviny ~ k čaji o páté
Odpolední haiku, Vánoce 2024, o závazcích, Henri David Thoreau, kočičí pokračování, prosincový akronym a vědmino moudro na závěr
Vážené a milé čtenářstvo,
díváte se na poslední naše písmenka tohoto roku. Přejeme příjemné čtení a těšíme se na přečtenou v sobotu 18. ledna.
Děkujeme, že Tvůrcovské noviny čtete.
Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje
Bára Belandy Dvořáková
NOVÝ BRAK
Vánoce 2024 ~ Tereza Kowolowská
Bylo by trestuhodné nepověnovat se v tomto požehnaném čase vánoční tématice. Vím, že spousta lidí nemá vánoce rádo, ze zcela pochopitelných důvodů. Stačí nedopatřením zavítat během adventu do jakéhokoliv náhodně vybraného nákupního centra a poznáte, zač je toho vymývání mozku koledami, na které by borci z Guantanáma ještě rádi vzpomínali, hromadné srážky nákupních vozíků, litý boj o posledních 50 vek (protože se ty chlebíčky nutně musí žrát ještě další dva měsíce v kuse) a v neposlední řadě bezuzdná fackovačka kapří podkovou. Vaše drahá polovička se už ani nesnaží tvářit se při rozbalování dárků nadšeně, ostatně půlku dárků si již nakoupila sama předem a zadala vám pouze funkci baliče, a i tu jste zcela upřímně podělali. Dárečky vypadají jakoby mezitím prošly drtičkou odpadu a výbuchem továrny na izolepu. Pokud vaši popelnici nacpanou povážlivě nad limit tím zdecimovaným papírem zblikne soused, který je proaktivním členem Greenpeace, čeká vás přinejmenším linč na plně rozložitelném provaze z ekologickho zemědělství, které vypěstoval peruánský zemědělec v humánních pracovních podmínkách. Tu druhou půlku (tu od vás) si zjevně nepřála ani v nejdivočejších snech. A to jste si říkali že dvoutýdenní pobyt spojený se spaním pod širákem v Tatrách a stopování medvědů bude sranda. Zjevně není a nebude. S ní tedy rozhodně nebude. Děti napsaly do dopisu Ježíškovi samé jednoduché a snadno vyřešitelné dárky jako živého jednorožce, Tesla auto, co mění barvy podle nálady, a teleportační bránu časem. Proběhla sice myšlenka, že jim zabalíte pod stromeček patery kousavé ponožky, jako za vašeho mládí, a nazvete to teleport časem, ale těmhle fotrovským vtipům se opravdu nikdo smát nebude. A atmosféra u stromečku zhoustne víc, než vývar z kapřích hlav (nepochybný to vrchol českého kulinářského umění... tedy hned po smažené Tatrance).
Někam bych mezi tyto radosti ještě přidala pořizování vánočního stromku, o kterém jste si mysleli, že ho domu dopravíte bez větších problémů skrzeva MHD, ale děti toužili po třímetrové jedli, která vás stála ledvinu a která značně odebrala životní prostor ostatním, již tak značně komprimovaným a deprimovaných spolucestujícím. Jediný, kdo se nepohnul jsou pochrupující bezdomovci na zadním sedadle. Člověk by řek, že by vánoční stromeček mohl teoreticky plnit funkci i osvěžovače vzduchu (když už je to ten stromeček, že jo), ale nikoliv. Takže si domů nesete stromeček nasáklý atmosférou vánoc a vůní lahodně zamřelé tramvaje. Když se doma v teple hezky rozvoní, dojde vám, že ho prodavač posilněný borovičkou (stylově) asi zatáhnul na černo v lese, protože vám doma začne smrdět krom „Aou de bezdomovec“ i nátěr proti ožeru lesní zvěří. Tuto drobnost by mohla vyřešit purpura nebo františek, taktéž to tradiční vánoční komodity. Zkoušeli jste někdy purpuru, určenou pro vykouření katedrály, hlavní lodě, dvou bočních lodí, ambitu a krypty, zapálit v 2+KK? Já ano.
Vánoční kapr, zakoupený pak v jakémkoliv množství, stavu a skupenství má neuvěřitelnou schopnost všechno v perimetru deseti metrů pokrýt rybím slizem. Dokonce i kdyby to byly rybí prsty, budete mít rybí sliz na všech madlech šuplíku, troubě, ledničce, kuchyňské lince, na všech utěrkách a v neposlední řadě na celé sbírce porculánových sošek a betlému. Betlém je mimochodem také zásadní kapitolou. U minimálně 5/6 postaviček si není nikdo zcela jistý jejich funkcí a zastoupením v Biblickém příběhu, zato jsou si všichni zatraceně dobře vědomi jejich rasové a etnické nekorektnosti. Mezi figurkami je pak vždy propašováno během posledních x generací několik postav z lega, plastových zvířátek, hraček pro psa a mrtvá akvarijní rybička. Pokusíte-li se nenápadně odstranit z betlému fialového dinosaura, děti si toho mezi všemi 765 postavičkami zaručeně všimnou v rámci nanosekund a vaší snahu bude následovat hysterický, neutuchající pláč. To už jste rovnou mohli říct, že Ježíšek není. Počkat, řekla jsem to nahlas?
Po Vánocích přichází na řadu návštěva všech doposud nezesnulých příbuzných, která zásadně obsahuje chlebíčky, které strávily poslední týden v mrholení na balkoně, 30 let starou pohádku s Petrem Nárožným, která hraje na pozadí (dost možná ve smyčce), množství vánočních světýlek, které i v pravé poledne mají slušnou šanci vyvolat epileptický záchvat a konečně cukroví, která už stihl olízat kocour Fanouš. Všechno. 3x. Někam.
Já mám Vánoce ráda. Trávím je tradičně s rodiči, což je příjemná kombinace divných tradic, které tomu dodávají jisté, vskutku adventní, očekávání. Vše již odstartovalo výrobou vánočních věnců na akci překvapivě zvané „Výroba vánočních věnců“, v místním DDM. Je to akce pro matky s dětmi. S přehledem jsem nejstarší dítě. Ostatním je zhruba šest, ale letos se tam nějaký potomek pokoušel sníst šišku, takže spodní hranice pro práci s horkou tavnou pistolí zjevně není určena. Po skončení akce, si organizátoři fotí výtvory, aby je mohli prezentovat v místním tisku radničních novin, které si s propracovaností článků o Slavnosti rajčat a nových kontejnerech v ničem nezadají s Timesy. Každý rok si organizátoři fotí NAŠE věnce a moje maminka je strašně pyšná. Mám sice proti ostatním dětem náskok třiceti let, vysokoškolského výtvarného vzdělání a práce v oboru a dokážu se sama vysmrkat(!!!), ale to mojí mamince podle všeho vůbec nevadí. Naše vítězství je sladší než perníkový svařák!
Právě sedím ve vlaku a mířím vstříc Vánocům na drahé Jižní Moravě a již s dojatou slzou v oku očekávám smlouvání o kapra s opilým rybářem, smlouvání o divutvorně křivý stromek s opilým lesákem, pečení zhruba 12 vánoček (protože proč ne), loupeživou výprav na jmelí do lesa s vysoce nadprůměrným výskytem divočáků, při kterém pravděpodobně zničím outdoorové oblečení v hodnotě vyšší než malé a babičku zpívající nacistické koledy, jak je dobrým zvykem. Ale to vše mne teprve čeká v tomto nadcházejícím magickém čase. S výčtem katastrof se tedy ozvu později.
Čau a požehnané svátky všem.
PRINCEZNA BOJOVNICE ZE ZEMĚ POD VLNAMI
Commitment to self aneb Jak dodržujeme závazky dané sobě? ~ Tanya St-Lawson
Konec přirozeného cyklu tohoto roku se blíží a Zimní slunovrat si začíná žádat ohlédnutí, zhodnocení a shrnutí vhledů. Tož než se pustíme do plánování nového do další etapy a dalšího cyklu, je dobré si udělat review, znovu si projít všechny své commitmenty – tedy závazky dané nejenom druhým a závazky vůči projektům, ale hlavně závazky vůči sobě samým a svému životu, závazkům daným sobě.
Dodržuji závazky a sliby dané sobě nebo ne?
Jestli ne, proč ne? Potřebuji nějaké z nich změnit, zrušit nebo upgradovat?
Commitment to self je jedním z nejdůležitějších a nejzodpovědnějších závazků našeho života.
Commitment/závazek potřebuje disciplínu a pevnost. Disciplína a pevnost jsou totiž základními kameny naší spokojené naplněnosti a svobody neb disciplína a pevnost dávájí sílu našim záměrům a tvar koryta řece našeho života a tvořivé síly tak, aby měla jasný směr a nevylévala se zbytečně z břehů, kam nemá, a její síla se jen tak nerozmělňovala do všech možných směrů. Commitment, pevnost a disciplína zajišťují to, že nemrháme vzácným časem, životní silou a zdroji, které máme k dispozici pro tuhle unikátní cestu tímto naším jedinečným životem.
Disciplína prostě dává strukturu a bezpečný a pevný prostor pro tok naší životní/tvořivé energie...
Celý článek můžete dopřečíst na domovské stránce 'House of Personal Evolution Unlimited'.
KAVČÍ MEDAJLONEK
Henri David Thoreau ~ Hanka Valentová
Je vánoční čas, dneska si dovolím osobní notu. Snadno se zamilovávám. Eh…předposledně na koncertu violoncellového kvarteta do Ivana Vokáče, což je koncertní mistr české filharmonie, a to, když hrál na klavír argentinské tango. Jak je vysokej, tak má rozpětí prstů jak Bach, zmáčkne asi tak dvě oktávy a u piána tančí…
…ale to už pominulo. Mám novej objev. Henri David Thoreau. Znáte? Půjčila jsem si naprosto náhodně v knihovně jeho deník, snad asi, že mě zaujala obálka. Nevím, jak moc je všeobecně znám, jeho jméno mi rozhodně neutkvělo v paměti. Ale od doby, co jsem otevřela tuhle knížku, nepřestávám žasnout. Jak mohl někdo, kdo žil celý život v americkém státě Massachusetts a byl prakticky naprostým současníkem Boženy Němcové znát moje nejtajnější myšlenky, názory? Velmi mě inspirují různí svérázní filozofové a potulní myslitelé, kteří jsou vesměs velmi vzdělaní a jaksi mají dosti netradiční pohled na svět (namátkou Martin C. Putna, Tomáš Sedláček, Václav Cílek, Jiří Sádlo, Sváťa Karásek, Magor…) ale ke všem, ač se jim v lecčems velmi obdivuji, mám někde zas nějaké bloky a výhrady. Některé jejich názory a postoje či životní styl jsou pro mě za čárou.
Thoreau mě uchvátil naprosto a absolutně. Mám pocit, že čtu svoje vlastní slova.
3. června 1851… (…) představte si člověka (...), jenž by se směl pohybovat výhradně ve světě omezeném na silnici a park! Už jen pouhá nervozita při pomyšlení na takovéhle omezení by mi přivodila smrt! (…) Být navěky uvězněn mezi zelenými stěnami polí, kde se usadili majetní muži? Lze o nich vůbec prohlásit, že patří k obyvatelům této planety? Budou takhle polovičatě s uspokojením přebývat i v nebi?
~ H. D. Thoreau
Kdybyste chtěli nahlédnout do kavčí mysli, doporučuji tuhle knihu. Prosincová fotopříloha je na téma útržky z kavčího fotodeníku. Výběr míst, co mám ráda, navštívených v tomto kalendářním roce (naše zahrada… Rychlebky… Jizerky… Anglie…Vysočina a opět Jizerky).
TROCHA SOCIÁLNA aneb PROSTĚ O ŽIVOTĚ
Vánoce pro kočku, část druhá ~ Zuzka Vránová
***
„V takovém stavu ji nemohu nechat spát venku v boudě,“ usoudil manžel a přesunul bez skrupulí kočku s pelechem do ložnice.
„Tady bude v bezpečí i před dětmi,“ usoudil a ložnici zamknul.
Koupil větší mísu a dal do ní kočkolit. Všeho všudy tam číča udělala potřebu asi dvakrát. Ostatní pokusy končily obvykle na nějakém oblečení, které tatínkovi čirou náhodou upadlo na zem. Tu to byla košile, tu nějaký šátek a už jen scházelo, aby si začala chodit ulevovat do postele. Raději jsem z ložnice prchla do pokojíčku k dětem, a zkroušeně požádala o azyl na jedné volné posteli pod synovou palandou. Vánoční vůně našeho bytu se k mému zděšení ztrácela a z ložnice se postupně začal šířit odér zvířecích útulků.
„To je hrozný smrad,“ poznamenala jsem jednou.
„Co furt máš? Nic necítím!“ naštval se manžel.
Mojí nadějí bylo, že se přece jen léčba zdaří a kočička se zase přesune ven. A musím říci, že manžel se snažil. Vařil bylinky, vyplachoval řvoucí kočce ústa, masíroval ji, praktikoval autopatii a různé jiné alternativní léčitelské metody...nevím, zda to pomáhalo, protože jinak kočka celý den i noc ležela a spala.
Jednoho dne tatínek usoudil, že už se její stav trochu zlepšil:
„Půjdeme na procházku,“ řekl.
Zděsila jsem se. Vždyť u nás se procházky nepěstovaly. Jezdilo se vždy autem na nějaké „akce“.
Pohlédla jsem na manžela a hned mi bylo jasné, že netouží po mojí společnosti, ale že mluví s kočičkou. Oblékl se, vzal číču do náručí a vyrazil.
Za chvíli byli zpátky.
„To už jste doma?“
Něco zamumlal. Vyrozuměla jsem, že číča ještě nebyla na výlet připravená. Odmítala se od páníčka hnout. Mám dojem, že ani netušila, co se po ní chce. Manžel si totiž myslel, že se bude takto venčit, jako pejsek. Pokus se nezdařil.
Jednou manžel zkusil oběhnout dům a ztratit se jí, aby ji přinutil si odběhnout. Mrněnka ho však následovala, snažila se mu držet u nohou a když mu nestačila, vrátila se před dům a čekala, až ho to přestane bavit a pustí ji domů.
Manžel usoudil, že když je kočičce již lépe, může nastat druhá fáze léčby. A tou je boj s parazity. I počal v kuchyni něco kutit.
Otřesný pach nás všechny probudil z vánočního klimbání u televize. Šla jsem se podívat, co se to děje. To tatínek léčitel vařil utrejch proti blechám.
„Proboha, co jsi do toho dal, že to tak páchne?“ ptala jsem se.
„Nepoznáš hřebíček?“ pokáral mne manžel.
Skutečně jsem to nepoznala. V životě by mne nenapadlo, že voňavý hřebíček v koncentrovaném odvaru bude takto páchnout.
Pak byl odvar scezen do vaničky, manžel s kočkou se zavřeli do koupelny, ze které jsem raději rychle odstranila všechny ručníky a jiné předměty, které by se daly potřísnit či rozbít.
„Vezmi si rukavice,“ radila jsem, „kočka bude škrábat, a taky tě mohou poštípat ty blechy, věř mi, mám zkušenosti.“ varovala jsem ho.
„Mne nebude škrábat a blecha mne v životě neštípla,“ kasal se manžel a mne začalo svítat, proč se tak bavil při mých předchozích pokusech o čistotu domu a kočky.
A začalo „odblešování“. Z koupelny se ozývaly podivné zvuky, ze kterých jsem pochopila, že číča se snaží zachránit před utopením.
V obavách o kočku jsem nakoukla do koupelny. Mrněnka byla ponořena po krk ve vaničce v zázračném utrejchu a ze všech sil se snažila vyprostit.
„Neboj, stačí máčet pouze deset minut,“ ohlídl se manžel a kočka mezi tím využila jeho nepozornosti a vyklouzla ven. Vypadala hrozně. Teprve teď se ukázalo, že už mele z posledního, byla neskutečně vyzáblá.
„Tak nevím, jestli místo blech nezahyne ta kočka,“ řekla jsem si raději jen pro sebe.
Pojala jsem podezření, že se manželovi soužití s číčou v ložnici už začalo zajídat. Nebylo divu, přece jen spát v kočičím útulku, není příjemné, že?
A tak následovalo prohlášení:
„Už je to lepší, myslím, že už může spát venku,“ usoudil za několik dní manžel a odstěhoval pelech číče zase na balkón.
Při pohledu na kočku jsem neviděla rozdíl, ale mlčela jsem a doufala, že náš byt bude zase vonět vánocemi.
Ale ve skutečnosti se nic nezměnilo. Mrněnka dál pospávala doma, jen už ne v ložnici, ale kde ji napadlo. A pod ní se často objevovaly loužičky. V ložnici už nebyl útulek, ale nyní ho máme po celém bytě. Úplná vánoční idylka: stromeček, blikající světýlka, svíčky... a mezi tím nádherná vůně kočičí.
Tak vznikl náš domov pro kočičí seniory.
Vaše Zuzka Vránová
průvodkyně péčí (nejen) o seniory
PÁTÉ PŘES DEVÁTÉ
~ Klaudia Sauerová
VHLEDY ZENOVÉ VĚDMY
~ pro období ve znamení Kozoroha (21. 12. – 20. 1.) ~ Dagmar Samandra Čerňová
VEDENÍ
Na první pohled Kozorohu není nic tak vzdáleno jako představa světa spirituálních bytostí, všudypřítomných znamení a strážných andělů. A přece. Přece v sobě někde hluboko uvnitř má Kozoroh k dispozici neskutečné zdroje vlastního neochvějného vedení, o které se může opřít a upřímně se na něj spolehnout.
Období, které nás čeká, bývá málokdy spojeno s intuitivním jednáním. Ne snad, že by kolem nás bylo málo duchovna, ale protože se nacházíme v situaci, kdy na to zkrátka není čas. Nachystat Vánoce, zodpovědně si je užít, oslavit konec roku a rovnou hupnout do novoročních předsevzetí. No kdo by se zdržoval s nějakou intuicí a spoléhal se na pofidérní vedení kdoví odkud?
Jedna věc je ona známá kozorožčí disciplína a tah na branku, druhá věc ale je, která část v nás a z jaké motivace tuto sílu ovládá. A v tomto období platí snad nejvíce, že dělat věci a strhnout se pro okolní ocenění opravdu nefunguje. Kozorožčí intuice totiž není plná jednorožců a barevných obrazů, ale má podobu jasné vnitřní motivace založené na uvědomění a uznání vlastních kvalit a jejich smysluplného využívání.
Ergo, Trojka Duhy nás tentokrát jasně vede k tomu, abychom, když už ne následovali, tak alespoň zvážili, zda jsou naše každodenní kroky a činy opravdu v souladu s naším vnitřním směrem a pocity. Vedení nemusí mít vždy podobu jasných instrukcí. Může jen jednoduše vyvolat pocit, že je potřeba se na chvíli zastavit a vyhodnotit, zda se nám tentokrát chce udělat to, co se běžně dělá. A to je pro Kozoroha opravdu výzva.
Dovolme tedy tentokrát sobě i svým energetickým průvodcům hladší průběh. Oni na rozdíl od nás vědí co a jak, a nám stačí to následovat. Abychom to ale uslyšeli, musíme zpomalit a z direktivní hlavy klesnout hlouběji do těla a blíže ke své podstatě.
Přeji vám laskavý a bezpečný čas v Kozorohu.
Samandra,
vaše zenová vědma
A to už je od nás pro vás dnes vše.
Těšíme se příště na přečtenou!
Vaši psavci