#16 Tvůrcovské noviny ~ k ranní kávě
Ranní haiku, druhý díl Medarda, koloroční rozjímání, vločka a jiskřička, cesta, mozkolamová šifra a dětské moudro na konec
Vážené a milé čtenářstvo,
přejeme vám krásný slunovratový čas a poslední adventní víkend. Rok se nám pomalu přesýpá ku konci a mnozí z nás se s mírným děsem ohlížejí za tím, co bylo, a vyhlížejí nervózně to, co bude. Začtete-li se do našich dnešních psaní, tak vám můžeme slíbit tu budoucnost o pár písmen hezčí.
V Tvůrcovském rádiu nám přibyla vánoční pohádka v Pohádcastu Ivy Cherry, která vám může ten předvánoční čas ještě více vysvátkovat.
Děkujeme, že Tvůrcovské noviny čtete.
Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje
Bára Belandy Dvořáková
NOVÝ BRAK
Medard, část druhá ~ Jan Wranimir Vrána
***
Hlídač zaskřípal zuby. „Takže co se s tím dá vlastně dělat?“
„Vlastně nic. Když ho chytíme, můžeme ho maximálně odvézt zpátky do ústavu, odkud kdykoliv zase uteče. Těm nejhorším v tom ani nikdo nezkouší bránit. Neřeknou vám to nahlas, ale jsou vlastně rádi, když je tam nemají. Dokud mu nebude alespoň patnáct, je to takřka neřešitelné.“
„To nemyslíte vážně!“
„Já ty zákony nepíšu, to musíte za jinými. Je mi líto.“
Náhlý záchvěv země přerušil jejich dialog a Adama nesmírně vyděsil, protože v první chvíli myslel, že někdo hýbe popelnicí. Až pak mu došlo, co se děje. Těm dvěma ale ne.
„Uf, to byla docela síla,“ ulevil si strážník.
„Jo jo, seismicky aktivní oblast tomu říkají,“ zamudroval hlídač. „Poslední dobou jsou to docela rány. Minulej tejden to rozhoupalo i lustr ve vstupní hale… No ale to je fuk, co teď tedy s tím klukem?“
„Teď se pojďme podívat na to graffiti, já si to taky nafotím, vezmu si na vás kontakt a až budete mít po službě, tak se u nás zastavte podat vysvětlení.“
„Já? Proč já?“ pohoršoval se hlídač. „Copak já něco provedl?“
„Vůbec ne. Budete v tomto případě pouze v pozici svědka, ale je to nezbytné k zahájení trestního řízení.“
„A má smysl vůbec něco zahajovat, když jste sám říkal, že klukovi vlastně nic nehrozí?“
Strážník jen zdvihnul obočí a stisknul rty.
„No nic,“ mávl rukou hlídač, „tak se na to pojďte podívat.“
Adam počkal až hlídač zmizí zpátky ve své kukani a policejní auto odsviští po silnici k Sokolovu. Opatrně vylezl z kontejneru a oklepal ze sebe smradlavé zbytky odpadků. Přeběhl přes silnici až na násep svažující se k jezeru a vydal se zpátky tudy, aby zůstal mimo dosah vjezdové kamery i hlídačova zvídavého pohledu z vrátnice. Mohutné zašplouchání vody ho přimělo otočit hlavu. Z jezera vyčnívalo dlouhé chapadlo a systematicky šmátralo po břehu směrem k němu. Bylo dostatečně daleko, ale chlapec raději výrazně přidal do kroku. O kus dál se vrátil přes silnici zpátky k betonovému plotu průmyslového areálu. Tady už byl před pohledem z vrátnice v bezpečí. Rychle zašmátral v batohu, vylovil barevný sprej a zmuchlaný sešit, pokreslený nejrůznějšími symboly a klikyháky. Zatřepáním promíchal barvu a dal se znovu do přerušeného díla. Pečlivými tahy obkresloval obrazce ze sešitu na zeď.
Když ho chytili posledně u té trafostanice, sebrali mu všechny barvy, ale sešit nechali být. Naštěstí. Maminka už dneska není ve stavu, kdy by dokázala nakreslit další.
V tom sešitu je všechno. Všechny podstatné znaky a symboly, jejich vzájemné propojení a rozmístění tak, aby síť z nich utkaná udržela starého Medarda ve sloji pod Svatavou. Pokaždé, když někdo tuhle jemnou síť narušil, starý Medard se probral k životu. Podle maminky musel být ve sloji od pradávna a okolní těžba zřejmě narušila jeho hibernaci. Měl vlastně štěstí, že se nacházel pod obydlenou oblastí a nikdy ho netrefila těžební rypadla. Opravdu ho ale probrala až blízkost velké masy vody. Jezero Medard vzniklo zaplavením bývalého povrchového dolu. Starý Medard, jak ho maminka v návaznosti na jezero nazývala, blízkost vody vycítil a teď se snaží do ní dostat. Musí to být původně vodní tvor, to je jisté.
Adam znovu promíchal barvu a přidal pár posledních tahů. Tady měl hotovo. Vyrazí obhlédnout ještě ostatní místa, jestli někdo z místních sprejerů nepřemaloval něco důležitého. Je složité udržovat tyhle věci stále v pořádku.
Ano, maminka skutečně zešílela, to měl ten zatracený policajt pravdu. Její neštěstí bylo v tom, že slyšela starého Medarda mluvit. Z nějakého důvodu dokázala vnímat jeho myšlenky. A kdo slyší Medarda mluvit, nemůže zůstat dlouhodobě při smyslech. Nejde to. Stačila ale mezitím pochytit mnoho z jeho myšlenek, tužeb a záměrů. A pochopila rovněž, co jej uklidňuje, čeho se bojí a jak jeho hibernaci obnovit. Dokázala to všechno včas zapsat do tohohle zmuchlaného sešitu. Zachránila vlastně celý kraj, ale zaplatila za to rozumem a svobodou. A opovržením. Může to vypadat absurdně, ale dokud jsou všechny obrazce nenarušené a na správném místě, země se nechvěje a starý Medard leží ve své uhelné sloji nehybně. Snažil se to původně vysvětlit i policajtům u trafostanice, ale smáli se až slzeli, pak mu sebrali spreje a odvezli ho zpátky do ústavu. Medardovi se mezitím podařilo některými chapadly proniknout až do jezera a v momentech bdělosti odtud čerpá, bobtná, sílí a roste, až se půda kolem chvěje. Ale místní to stále připisují jen lokální seismické aktivitě.
Bude muset celou záležitost svěřit někomu mladšímu. Za chvíli mu bude patnáct a spoustu věcí to zkomplikuje. A až mu bude osmnáct, může taky skončit v base, nebo v blázinci. Někdo mezitím ale musí dohlížet na obrazce kolem jezera. Někdo, koho ještě nemůžou zavřít. Je na čase najít si mladšího následovníka.
Jestli se totiž starému Medardovi jednou podaří proniknout do jezera, zboří při tom Svatavu i půl Sokolova, ale to není to nejhorší. Vzápětí přivolá mračna a čtyřicet dní bude smáčet okolí, dokud vše nenasákne tak, aby mohl bezpečně vylézt z jezera ven. A až starý Medard vyleze ven, bude konec.
Z NITROLEBNÍCH POCHŮZEK
~ Magdalena Sapíková
Z nitrolebních pochůzek další otáčkou Kola roku:
***
Přátelé,
tentokrát to bude takový rozjímání o životě a smrti a věcech kolem.
Kolo roku se dotáčí k dalšímu cyklu, projíždí temným obdobím, kdy závoj mezi světy je tenoučkej jak pavučinka. Nebo hedvábná šála, co je komu milejší.
A vím, že ne všude je to příjemný. Lezou na povrch starý zranění, jizvy na duši se otevírají a svědí, chce to ven.
Je jedno, v koho věříte, nebo nevěříte, děje se to nám všem.
Tudle mi sluchátka přihrály písničku Bratří Ebenů. Furt nevím, jak se jmenuje, ale kousek z ní se mi vryl do paměti.
„Když si chceš na něco pořádně posvítit, zhasni!”
Zhasni ve smyslu stáhni se do sebe, rozhlídni se svou vnitřní krajinou a tam hledej. Naslouchej intuici a vnitřnímu vedení, poslouchej svý tělo, co ti říká.
Někdy se dobrý vzpomínky hledaj fakt těžko. Ale snad vždycky je tam aspoň jedna záchytná. Jedna laskavá, dobrá vzpomínka, která dokáže ty ostatní připravit o moc.
V době, kdy stojíme mezi světy, a někteří fakt jednou nohou tam a druhou tady, je potřeba si ty dobrý vzpomínky připomínat. Tahat je na háčku do vědomí. Pomáhají nám být důstojnými průvodci. Laskavými průvodci.
Protože na konci cesty je laskavost to jediný, na čem doopravdy záleží. Někdy to stojí úsilí, člověk se musí překročit, aby mohl… aby mohl.
Věřím, že to za to stojí. I kdyby jen za klid, kterej to přinese nám. Klid rozloučení, dobrýho konce a novýho začátku. Vědomí, že jsme to nevzdali, že jsme udělali všechno, co bylo v našich možnostech. Bacha, tím neříkám, že se máte zničit a jít proti sobě.
Já konec vnímám jako novej začátek. Možnost začít znova na nepopsaným listu. Když se ten jeden list nějak nepovedl, snad bude ten další lepší.
A tak sama využívám tenhle čas k nápravám škod, který dvě duše spískaly. Cítím, že ta černá ovce rodiny jsem původně neměla být až já. Ale ty první ten potenciál úplně nevyužily. Nebo ne tak, jak bylo potřeba. Nevadí. Okolnosti byly, jaký byly, nelze soudit, když si z dob minulých člověk pamatuje jen ledňáčka za korunu.
Rodem se táhne temná linka, řetízek, kterej je potřeba přetrhnout a navázat znovu zdravým očkem. Věřím, že se tak děje, že už se stalo a novej řetízek se vine dál, daleko, tak daleko, že tam není vidět.
A tak nám přeju samý krásný a zdravý rodový řetízky. Stříbrný a zlatý linky s korálkama lidí, jejichž jména už nikdo nezná a jejich tváře na fotkách blednou. Ti všichni vedli až k nám, ty všechny máme v krvi, v kódu. Ti všichni při nás stojí, když potřebujeme podepřít. Stačí je oslovit. (Jako jo, někdy je tý práce víc, ale oslovením to začíná.)
Buďte se svými Bohy a Předky a prožívejte naplněný tady a teď. Každou vteřinu vašich životů.
Z celýho srdce vám přeju lásku a mír v duších, těch vašich, těch, který se možná teď chystají na dalekou cestu do novejch životů, i v duších vašich dětí, který jako nepopsaný listy zachytávají první písmenka psaný Osudem.
Jsem v tom s váma 😘
BÝČÍ KRONIKA ŽIVOTA
Kterak vločka k jiskřičce přišla ~ Petra F. Rohovská
Venku se pomalu stmívalo a oblohu přikryly třpytivé stříbrné hvězdy, které svou září přizvaly zlatý půlměsíc k společné noci. Světýlka v příbytcích se rozsvěcovala jedno po druhém a zanedlouho byla celá krajina blyštivá a plápolající jako svíčky na vánočním stromečku. Údolí v malebné vesničce v podhůří se postupně vylidňovalo, až zůstaly jen prázdné, opuštěné dřevěné stánky čekající na veselí následujícího dne. Hory se majestátně tyčily nad vesničkou a objímaly ji svou mohutnou pečující náručí.
V jednom domečku vysoko nad náměstím hořel v krbu oheň. Jiskřičky rozverně poskakovaly na rozžhavených polínkách jako neposední čertíci. Jejich barvy přecházely z jantarově oranžové po citrínově žlutou a ty nejdivočejší zářily karmínovou červení. Nebylo potřeba jiné hudby než rytmického doprovodu, jež poskládaly tóny v krbu jako v dokonale sladěném orchestru. Jak málo postačí k dotvoření teplého domova, kdy se u svátečního stolu sešla rodina v předvečer Štědrého dne. Společně pojedli a popili, zasmáli se nad příhodami, co se udály a vyslovili přání, aby zítřejší setkání proběhlo v poklidném a oslavném vánočním duchu. Kouzelný čas jako z pohádky dokreslily první sněhové vločky, které se najednou začaly vznášet na noční obloze. Všichni přispěchali k oknu a dětská očka zářila radostí, mezitím co se ta dospělá zalila slzami štěstí a dojetí. Vánoční atmosféra jako z nablýskané výlohy dárkového obchůdku se právě odehrávala před zraky přítomných. Jemně chladivý větřík dobarvil už tak půvabné dění.
Když poslední v domě ulehl, dohořívaly poslední plamínky a záhy celou místnost zahalilo šero a ticho. V okamžiku, kdy se jedna malinkatá jiskřička zrovna protahovala, aby si ještě chvíli užívala teplo polínek, tak otvorem komína spadla vločka. Docela drobná a vykulená, kam že to vlastně dopadla. Vystrašeně se kolem sebe rozhlížela v neznámém prostředí, až jí došlo, že opodál syčí rozpálený krb. Sice se už z něj jen lehce kouřilo, ale sněhovou vločku přitahoval a děsil zároveň. Úlekem poskočila a přemýšlela, kam by se schovala, aby nejprve pozorovala nově objevený svět zpovzdálí. Pro sněhové vločky je každé teplo velmi nebezpečné.
Rodiče jí varovali, aby se vždy držela, co nejdál od dýmu z komínů a ani se nepřibližovala k ohništím na náměstí a černým uhlíkům, nad kterými si lidé ohřívali prochladlé ruce.
„Poletuj si vysoko nad stromy, houpej se na jejich větvích, prolézej si dutinami a hraj si s veverkami na schovávanou, ale nelítej poblíž nížin“, opakovali rodiče při každé příležitosti, když si všimli, že se vločka rozhlíží po okolí až s přílišnou zvědavostí.
„Hlavně se nikdy, slyšíš, nikdy nevznášej nad plameny. Jiskry by tě jedním škrtnutím uhasily a v mžiku by ses rozpustila. Sice bys jejich žár nepatrně oslabila, ale sama bys roztála“, pokračovali mamka s taťkou.
Málo byla tato varovná slova platná pro nespoutanou vločku, která sotva co se naučila ladně létat, toužila poznat mnohem víc, než jí bylo nabízeno a měla povoleno. Všechny okolní stromy již prozkoumala, se známými zvířátky se už nahrála do sytosti a malá vločka snila o kamarádce, která by odhalovala nepoznané s ní. S ostatními vločkami si moc nerozuměla a občas měla pocit jakoby snad ani vločkou nebyla. Navíc jí okouzlil adventní čas, kdy se okolní krajinou linuly vůně horké čokolády, svařeného vína, nasládlého punče a všude se leskla ta nejkrásnější světýlka. I vločky se umí třpytit a jejich bělomodré odstíny tvoří jedinečné a nádherné ornamenty, avšak té rudé záři ohně se nic nevyrovná. Pokaždé, když se pouhým slůvkem zmínila, že by se letmo mihla kolem komína, aby spatřila ten žhnoucí tanec v krbu, dostalo se jí takového pokárání, že raději pomlčela o tom, že by si přála seznámit se s nějakou podobně zvídavou jiskřičkou. Kdo kdy slyšel o přátelství mezi sněhovou vločkou a plamínkovou jiskřičkou?
Mezitím zrovna jedna taková vykoukla spod polínka a ano, byla to ta, které se ještě před chvílí chtěla vyhřívat, když se ostatní již uchýlili k spánku. I ona si všimla sněhové vločky padat a zkoumala, kam se zatoulala. Nikdy předtím žádnou neviděla, a tak se nemohla dočkat, až ji pozná blíž. Hbitě vyskočila z krbu a tenkým hláskem zvolala do tmy.
„Haló? Kde jsi? Já jsem tě viděla padat… jsi v pořádku?“
„Nemusíš se bát. Já jsem taky malinká a jmenuju se Jiskřička“, dodala na úvod.
Sněhová vločka, která se schovávala za křeslem a nespouštěla z jiskřičky oči, poodstoupila a jejich vzájemné pohledy se střetly.
„Ahoj. Já jsem Sněhová Vločka a spadla jsem z oblohy. Bydlím tam nahoře venku, víš? A vždycky jsem si přála vidět plamínky takhle zblízka“, pravila vločka.
„Neublížíš mi, že ne?“ zeptala se vločka jiskřičky, která na ni ohromeně zírala.
„Proč bych ti měla ublížit?“ odpověděla nechápavě.
„No já nevím.... Asi protože mi všichni říkají, že vločky a jiskřičky nejdou dohromady. Já tě prý mohu lehce uhasit, ale ty mě úplně rozpustit“, odvětila vločka na vysvětlenou.
„Aha… ale neuhasíš mě, že ne? Když mi slíbíš, že mě neuhasíš, tak já tě nerozpustím. To by přece nedávalo žádný smysl“, řekla jiskřička.
„To máš pravdu, nedávalo. Víš, když celý život slyšíš, jak jste nebezpečné a co vše by se mohlo stát, tak tomu začneš věřit a zároveň tě ale láká vás poznat. Já totiž strach z tebe nemám a docela se mi líbíš“, shrnula vločka.
Osmělila se a přihopsala blíž k jiskřičce.
„Já si taky myslím, že jsi fajn. Hele, řeknu ti to takhle. Ono se toho kolem namluví spousty, a ne vždycky to má hlavu a patu. Kdybys slyšela, co se napovídá tady u nás v krbu a pak zjistíš, že je to celkem jinak, tak já už nevěřím všemu, co se kde špitne. Udělám si vlastní názor, protože ona ta pravda může být úplně jinačí, víš? Poslyš, nechceš si hrát?“ navrhla jiskřička.
„Já si říkala, kdy se už konečně zeptáš“, usmála se vločka.
Tak vznikalo zprvu křehké a opatrné přátelství, které časem přerostlo v pevné pouto, kdy se sněhová vločka s plamínkovou jiskřičkou poznávaly, objevovaly a prozkoumávaly. Zjistily třeba, že když se obejmou až moc, tak začne jiskřička mírně doutnat a vločce málem roztaje ramínko. Přišly také na to, že jiskřička neumí létat moc vysoko ve vzduchu a nejlépe jí je těsně nebo jeden až dva metry nad zemí. Tam bylo dobře i vločce, když si vyzkoušely, že skotačit přímo na polínkách či uhlících není zrovna ten nejlepší nápad. A tak se spolu honily mezi pařezy, prolétaly křovím či závodily s větrem, aby si užily venkovní radovánky naplno. V domku, kde měly své soukromí se schovávaly ve škvírách, sfoukaly snítka prachu na hromadu, ve které se poté s nadšeným vřískotem vyválely.
Stala se z nich nerozlučná dvojka, které by většina předvídala vzájemnou zkázu a kdyby bývaly daly na řeči ostatních, tak by nikdy nepoznaly, že zdánlivě nemožné přátelství může vykvést v něco tak nádherného.
Že by se protiklady opravdu přitahovaly? Že by jinakost měla tak mocnou sílu sbližovat? Kdo ví…? Jisté je, že duch Vánoc a jeho kouzla vyčarují všemožná překvapení. Zůstaňte bedliví, ať nepropásnete ta svá…
RUBRIKA 42
Cesta ~ Eunika Eyerová
Jsem tu a pak už ne.
Jdu tedy. Nevím kam.
Musím jít abych se mohla vrátit
Chci vidět zbytek
Na jak dlouho
Nevím k čemu se vrátit.
Jak to na začátku a konci má vypadat
Stejne ale jdu
První pryč
Druhý zpátky
Zpátky je to složitý
Neznám Tu cestu
Bloudím po
rozkopaných
ostnatých
Plných vody
klikatých tak že zkusím jít rovně, ale ztratím se
Cestách
Tak zabočím a jsem na cestě oledovávající mé prsty a tak znova zabočím a jsem na cestě plné shnilotin a říkám si, jestli jsem neměla jít dál po té studené. Nevím jak má vypadat Ta cesta domů a tak beze směru bloumám
Doufám
že na ni stoupnu a ona si mě vezme
a že já ji poznám
asi je osudem ani zázrakem
asi náhodou
možná
pak tedy nahodile jdu
MOZKOLAM
Libo-li prosincovou šifru k potrénování mozkových obvodů?
ART Z BUCHTÍ RODINY
ŽIJU s RUDOU. Z Rudy padají různé věci. A z našich dětí TAKY.
Tímto končí ranní vydání našeho tvůrcovského plátku. Snad jste si ho vychutnali stejně jako vaši ranní kávu.
Těšíme se odpoledne na přečtenou!
Vaši psavci