#17 Tvůrcovské noviny ~ k čaji o páté

Odpolední haiku, cestování v čase, procházka krajinou Bílého koně, jizerskohorské chalupy, první část povídky ztracený dopis, lednový akronym a vědmino moudro na závěr

Vážené a milé čtenářstvo,

je tady odpolední vydání našich novin s druhou várkou kreativy ze šuplat a šuplíků zdejších redaktorů.

Přejeme příjemné čtení a těšíme se na přečtenou v sobotu 15. února.

Děkujeme, že Tvůrcovské noviny čtete.

Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje

Bára Belandy Dvořáková

NOVÝ BRAK

Cestování v čase ~ Tereza Kowolowská

Určitě jste se už mnohokorát setkali s myšlenkou cestování v čase. Lidé sní, jaké by to bylo posunout se o pár dekád, století nebo tisíciletí nazpět a zažít jinou epochu, sledovat proměny svého bydliště v čase, případně se setkat se svými předky. Já osobně jsem ale rozmazlený výplod 20 století a naprostá vanilka, se vším, co k tomu patří včetně mezizubních kartáčků, termoforu do postele, třiceti potravinových doplňků a vlhčeného toaletního papíru.

Pokud teoreticky šoupnu čas jen tak něžně o nějaké dvě století nazpátek, asi bych měla patřit do škatulky „dáma, která omdlela při vyšívání“ přímo do náruče příhodně stojícímu mládenci z vhodné rodiny a s místem penzionovaného státního úředníka, kterýžto si ji musel promptně vzít za choť, aby předešel obecnému pohoršení. Ale pravdou je, že bych nepřežila žádnou epochu a reálně bychom mohli jen počítat na prstech, kolik minut boje o život ukrotutím, než mě sundá cholera levým hákem. Pravda je, že bych nikde zřejmě nepřežila ani dětství, protože už teď zním jako epileptický záchvat francouzského buldočka, když mě lehce ovane mírný vánek. Pokud si představím vyrůstání v éře, kde je všelékem opium, byla by to zřejmě docela slušná jízda.

Když přidám nějaká ta století a pošlu svůj ctěný zadek do středověku, nebude to o mnoho radostnější. Rovnou přeskočím zjevné nedostatky, jako jsou morové rány, absence brambor, hladové smečky vlků a sbírka osobních parazitů, volně směnitelných s domácí zvířaty, rodinou sousedy, pocestými, farářem…. A zmínila jsem už, že nebyly brambory?! A navíc nebyly brambory!!! Ale posuňme se dál. Zkoušeli jste někdy spát ve slámě? A bylo to fajn? Ne, nebylo. Ani trochu to nebylo fajn. Seno má totiž procentuálně opravdu velký objem ostrých konců, které se s chirurgickou precizností noří do nechráněných slabin, při neprozřetelném pohybu, například při dýchání! A to je ještě luxusní pohověníčko oproti sdílení tvrdé lavice s šesti rodinnými příslušníky a slepicí. Vzpomeňte jen na výběrovou sadu hypoalergenních přikrývek, které máte, s ergonomicky tvarovaným polštářem z teleshopingu a ranních bolestí, s nimiž vstáváte do každého božího dne. Aha?!

Jedeme dál. Vytí hladových smeček vlků se zintenzivňuje. Na jídelníčku je všechno co nezdrhlo, ale protože (přiznejme si pravdu do očí), fakt běhám jako retard, není na něm skoro nic. V zimě je opravdu zima. Takzvaně krásné, bílé Ladovské Vánoce. Jediná obuv, kterou máte jsou králičí kožky umně omotané okolo nohou, takže vypadají jako plyšové bačkůrky a při běhu mávají oušky. Ale vlastně ne, já jsem ten pomalý loser, takže na králíka si fakt ani nešáhnu pohledem. Tedy umírám jako nanichodný, zatracený článek evoluce v závěji, s omrzlými pahejlky.

A ještě o kousek dále v čase se vidím, jak už třetí den zoufale mlátím kamenem o kámen ve snaze vykřesat jiskru a zažehnout vatru, kterou by mi záviděl aj Jánošík. Pravděpodobně ale nemám ani správný šutr, ani správné chrostí a pozůstatky roky depilovaného tělesného ochlupení mě taky úplně nevytrhnou. Krom smečky vlků má na můj zmrzlý oholený zadek zálusk ještě jeskynní medvěd, jeskyní lev, šavlozubý tygr, sousední kmen, můj kmen... Jsem nejtučnějším tvorem této zimy a omastek na bradě je tady větším ternem než norkový kožich... který mají všichni, až na mě samozřejmě.

Můžu spekulovat jaké by to bylo posunout se v čase ještě hlouběji do prehistorie, ale tam všude bych už měla opravdu jen roli vítaných proteinů. Raději se tedy na pomyslném žebříčku času vydám opačným směrem do světa budoucnosti, plného cestování nadsvětelnou rychlostí, extravagantních technologií, jídla v tubičkách a objevování nových planet a neznámých vesmírů. Nové obzory pro lidstvo, nesoucí pomyslnou pochodeň humanity vstříc novým zítřkům… A samozřejmě, prdění ve skafandru s uzavřeným oběhem!

PRINCEZNA BOJOVNICE ZE ZEMĚ POD VLNAMI

Pozvánka na dnešní krátkou procházku se mnou v krajině Bílého koně ~ Tanya St-Lawson

Dnes jsme na 'Staré cestě' – The Ridgeway nad údolím na hřebenech kopců.

Ledový vítr sviští po hřebenech kopců, vymetá poslední kousky sněhu z předvčerejší noční vánice, po které už skoro není ani stopy, zbývá z ní jenom pár zářících krystalů na blátě cesty. Pod keřem se schovávají první rozkvetlé sneženky, letos ještě dřív než vloni. Jejich jemné bílé okvětní plátky se třesou v ledových poryvech.

Prsty mám zmrzlé od focení a tváře štípají od mrazivého větru. Pod nohama podkluzuje bláto a nad hlavou krouží luňáci, o kousek dál se třepotá poštolka a vysoko nad tím vším tiše jako duchové prolétávají velcí mořští rackové. Potom přes cestu přebíhá stádečko laní a v lese podél cesty, ze staletých dubů, se nesměle ozve strnad. Asi už taky viděl ty sneženky a volá jaro.

Je tu s námi jen ten svištící vítr, zatrylkování strnada a občasné zavolání dravce nad hlavou jinak božské ticho. Rozléhá se všude kolem i uvnitř.

Je jeden z místních 'zlatých momentů'. Slunce bude už brzo zapadat a kreslí svou zlatou září a zlatorudým světlem po celé krajině zatímco stíny nabývají hloubky a tančí se světlem.

Jdu opatrně, lehce našlapuju, bláto smíchané s bílým jílem cesty Ridgeway je po deštích úžasně klouzavé a v určitém úseku chvilka nepozornosti a posadí to člověka na zadnici ani neví jak, obvzlášť když se kochá, povídá si se vším kolem a nedává pozor. Předchozí zkušenost, kdy jsem se domů už kolikrát vracela s "válečným malováním" jílu a bláta cesty.

Některé kopce tu mají korunu nebo tiáru ze stromů. Tahle místa bývají obvzlášť speciální. Tichá místa jemných dračích telurických pramenů vyvěrávající na povrch a vyživující krajinu. Málokdo o nich ví a tahle místa se dokáží tvářit tak běžně jakoby nic a v tichosti žehnat duši krajiny a jejích tvorů.

Procházet touhle krajinou, být s ní a v ní, naslouchat jaké příběhy vypráví je ohromné bohatství a požehnání, privilegium, dar i závazek.

Od letošního zimního slunovratu nám v krajině a jejích dračích proudech přibývá více nových tónů z jiných dalších vrstev, je to takové celé ještě bohatší hlubší a širší. A tak jenom tiše poslouchám co nového nám do dalšího cyklu přináší. O čem novém a staronovém nám zpívá a vypráví ta naše živoucí krajina Nebe a země.

Na východním nebi se jasně rýsuje stříbrný pomalu dorůstající srpek měsíce. Denní život krajiny se pomalu ukládá ke spánku zatímco noční směna života krajiny se pomalu aktivuje. Za šera se ráz krajiny mění, na povrch vystupují jiné vrstvy.

Slunce zapadlo, měsíc svítí jasně, na nebi se rozsvěcují hvězdy. Noc bude jasná, plná hvězd a mrazivá. Pro dnešek je čas sejít zpátky do údolí, domů do tepla a k horkému čaji.

(BTW, fotky jsou bez použití filtrů, focené jen tak na mobil. Tenhle kraj prostě filtry nepotrebuje).

KAVČÍ MEDAJLONEK

O starých jizerskohorských chalupách a opeře ~ Hanka Valentová

Dneska začnu zeširoka. Tuhle jsem tu psala o tom, že nefotím Jizerky, ale já si vlastně už roky zaznamenávám staré chalupy, které mě nějak oslovují. Dělám to nějak automaticky, bez přemýšlení. A tak vlastně není až tak o čem psát. Ale ráda bych tu dnes sdílela jeden kulturní tip z poslední doby.

…moje babička, ta která mi nikdy babičkou nebyla, byla dívka z lepší rodiny. Vychovávaná pro to, aby mohla pérovat Mary a zahradníka, dáma, která neměla nikdy pracovat, ale reprezentovat. No a to jí vzal vítězný únor. Co jí nevzal, byl celoživotní snobismus a láska k vysoké kultuře. Vybavuje se mi těžko uvěřitelná věta “Haničko, tak si představ, tak jsem byla na Janáčkovi a dneska se mi to poprvé místama dokonce i líbilo!”

Celý život měla předplacenou lóži v Národním Divadle (dlouho jsem si myslela, že to tak mají všechny babičky), kam jsem s ní občas musela docházet na odpolední představení. A to rozhodně nebyly žádné kusy pro děti. Brala jsem to jako trest. Místo, abych mohla být s kamarády venku, strávila jsem nedělní odpoledne ve společnosti babičky a jejích dvou kamarádek. Babky se bavily spolu, o přestávce kouřily a šly do baru na chlebíček (mně nikdy nekoupily, neb mi na něj naši nedali peníze) a navíc jsem seděla v lóži za nima vždycky vzadu na tom bidýlku, ze kterýho je blbě vidět. Ze shlédnutých představení mi utkvěla zejména Lucerna a Louskáček, při vyslovení těchto slov je mi špatně ještě dnes.

No a letos jsme dostali k Vánocům rodinný předplatný do Národního. Uf uf. Nakonec nebylo, kdo by šel a tak jsem si říkala, že to teda zkusím a vezmu svoje malé děti do divadla. Koneckonců, nikdy tam nebyly. Kavky se zlaté kapličce vyhýbají širokým obloukem. Představení bylo v neděli ve dvě, opera, Jeníček a Mařenka a navíc v den, kdy jsem měla na večer koupené lístky na koncert, na který jsem se velmi, velmi těšila. Nechtělo se mi.

…ale bylo to skvělé! Děti si lóži náramně užívaly (koneckonců nikdy nebyly ve velkém zlatém divadle), operu zvládly a hlavně, výpravu dělal Matěj Forman a bylo to prostě vizuálně famózní. Jsem spíše sporadickým divadelním návštěvníkem, ale nic tak výtvarně pěkného jsem nikdy neviděla. Vizuální estetika scény v mysteriózně-pohádkově cirkusáckém duchu, přesně jak to mají kavky rády. Skvělá světla, tajemná scéna se spoustou jakoby zbytečností (třeba procházející jelen nezpíval ani nehrál, ten tam byl jen na efekt), které ale dotvářely celkovou náladu. Naprosto mě to uhranulo. Jo a vlastně to nebylo v Národním, ale v Opeře, ale tam jsem chodila jako dítě taky.

Jaké z toho plyne ponaučení? Choďte neprošlapanými cestami a dívejte se kolem sebe! Třeba narazíte na krásu na místech nečekaných. Tady pár mých oblíbených jizerskohorských chalup, které odolávají zubu času a nadšeným rekonstrukcím.

TROCHA SOCIÁLNA aneb PROSTĚ O ŽIVOTĚ

Ztracený dopis, část první ~ Zuzka Vránová

Jana šla z práce, v ruce táhla nákup a přemýšlela, co z něj rychle vykouzlí k večeři. Byl slunečný květnový den, jako mnoho dalších před tím. Neobvykle teplé počasí kolem zmrzlých mužů Jana ani nevnímala.
Najednou se zastavila. Pro koho vlastně bude vařit?
Skoro dospělá dcera Ivetka beztak ještě nebude doma, ta večery tráví raději se svým novým přítelem muzikantem a s jeho kamarády. Ani se jí nedivila. Co taky doma? Její táta Radim stále častěji věnoval svůj volný čas nějaké nové přítelkyni a Jana doma chodila jako tělo bez duše a neúspěšně skrývala oči zarudlé pláčem nad rozpadlým manželstvím.
Manželstvím?...
Vlastně už manželé dávno nebyli. Jenže o tom věděli pouze Janiny a Radimovy rodiče, Ivetce nic tenkrát neřekli, vždyť o nic nešlo. Vše bylo pouze formální, kvůli bytu...

______________________

"Janičko, měj rozum, jsme tu namačkaní jako sardinky", naříkala její tchýně.
"Rozvod bude pouze formalita a jako samoživitelka budeš mít větší šanci na přidělení bytu!", "a pak už nikoho nebude zajímat, že v něm za čas bydlí i tvůj bývalý manžel. To se stává, že se lidé znovu podruhé vezmou."
Byla taková doba, byty byly nedostatkové zboží a matky samoživitelky měly větší šanci. I její vlastní matka přizvukovala.
Radimovi se to nejdřív nelíbilo, ale matka, tchýně i Jana ho nakonec přesvědčily. A nakonec znovu nabytá svoboda se mu začala zamlouvat. To ale nikde neroztruboval. Jana chtěla bydlet bez rodičů, mít svou vlastní domáctnost, tak ji tedy má!
A nová svatba? To se jaksi odložilo na později, až k tomu nikdy nedošlo.
Ivetce byly tenkrát pouze čtyři roky, tak o ničem nevěděla. Byla ráda, že měli nový byt a ona svůj vlastní pokojíček. A Jana bydlela v novém bytě se svým bývalým manželem vlastně "na hromádce".
Za čas se objevila možnost postavit si svépomocí družstevní byt. Radim se jí chytil:
"Bydlíme v nájmu, tohle je příležitost pořídit si vlastní byt."
Od té doby trávil Radim spoustu volného času na stavbě. A nějak samovolně z toho vyplynulo, že členem družstva se stal on.

Po čase zjistila, že se Radim s rozvodem až příliš brzo skvěle vyrovnal. Jeho časté zálety už byly mezi společnými známými veřejným tajemstvím.
Janě nikdo nic přímo neřekl, litovali ji, ale ona si nemohla nevšimnout jejich soustrastných pohledů.
Začala se známým a kamarádům vyhýbat. Nemohla ty pohledy snést. Stále více se jí do mysli vkrádal pocit, že je Radimovi na obtíž. Stále méně a méně času trávil doma. Nakonec se někde doslechla, že prý má vážnou známost a už se tím ani netají a všude vykládá, že až jejich dcera oslaví plnoletiny, odstěhuje se.
Ivetce bude osmnáct příští týden.

_______________________

Odemkla dveře a zarazila se. Radim byl doma. Stála mezi dveřmi s nákupem v ruce.
"Pojď dovnitř a zavři" řekl Radim a vzal jí nákup z ruky a začal ho uklízet do lednice.
Stála tam jako přimrazená. To už dávno neudělal. Co se najedou změnilo? Že by se chtěl udobřit? Předčasně se zaradovala.
"Co budeš večeřet?", zeptala se. Vše vypadalo jako dříve.
"Už jsem jedl, sedni si, musím ti něco říct", přisunul k ní židli. Byl nezvykle pozorný.
Jana se zarazila, něco bylo v nepořádku.
"Jani, určitě se ti už doneslo, že mám novou známost. My dva už spolu stejně žijeme jen kvůli Ivetce, a ta už bude brzy plnoletá. Nejsme manželé, tak to nebude problém."
"Zapomínáš, že Ivetka neví, že jsme rozvedeni", vyhrkla Jana a zalapala po dechu. To byl tedy ten pravý důvod Radimovy úslužnosti.
"Je už velká, příští rok bude maturovat, pochopí to, sama má přece taky známost." Byl s tímto problémem hotový hned. "A navíc bude ráda, že bude mít sourozence, čekáme totiž miminko."
Janě se zatmělo před očima. Už jen jako ve snách vyslechla, že jistě chápe, že nová přítelkyně s outěžkem potřebuje větší komfort, tudíž se tento byt musí zrekonstruovat, tudíž se ona bude muset vystěhovat. Patří přece Radimovi, sám ho stavěl a členem družstva je on.
"Něco ti seženu, neboj, na ulici nezůstaneš," řekl smířlivě a bylo vidět, jak si oddechl, že nenadává.
Jana se vzpamatovala a najednou jí popadl vztek:
"Tak lehké to mít nebudeš, já se tak lehce vykopnout nedám, sama jsem ti pomáhala tento byt zařizovat, a to šlo taky z mých peněz!" vykřikla, "já se odsud nevystěhuji, ta coura tu bude bydlet jen přes moji mrtvolu!"
Radim se zarazil a chvíli mu trvalo, než nabyl ztracenou sebejistotu.
"Zapomínáš, že já podnikám a vydělávám mnohem víc, než ty a mám tudíž i peníze na dobré právníky. Nemáš šanci soud vyhrát, buď ráda, že jsem tak velkorysý a nabízím ti jiné bydlení."
"A ty zase zapomínáš na mého strýce advokáta! Ten mi pomůže zadarmo, ještě se budeš divit!" Jana práskla dveřmi od ložnice a zamkla se.

________________________

Plynuly dny a týdny. Jana přemýšlela, co jí zbývá za možnosti. Musí něco udělat, cokoliv, aby se k ní Radim vrátil. Nakonec se rozhodla. Půjde za tou... ani na jméno jí nemohla přijít, tak ji nenáviděla. Všechno jí sebrala, Radima, rodinu, a teď ještě čeká Radimovo dítě.
A co tomu řekne Ivetka. Bála se, že bude ráda za sourozence, kterého jí Jana nemohla dát. Nejdřív proto, že jí nesloužilo zdraví, a pak již Radim neměl zájem. Začne chodit do nové rodiny svého otce a ta Blanka...brr, úplně se otřásla, jak vyslovila její jméno, to bude její nová matka. Bála se, že Ivetku ztratí, sama je stará a opotřebovaná.

Blanka pracovala v nemocnici, jako sestra. Jana si na ní počkala před vrátnicí, nebylo těžké si zjistit její služby. Tím také zjistila, že už jsou s Radimem manželé. Nažhavilo jí to do běla. Najednou poznala, že už není cesta zpět, a setkání s Blankou už nic nezmění.
Nevadí, alespoň jí řekne, co si o ní myslí, to si za rámeček nedá!
Blanka jí zahlédla pozdě a už se nedalo couvnout.
"Ty couro, to není dost svobodných chlapů, že musíš krást otce od rodiny?" vykřikla Jana.
"Uklidněte se paní Nováková, vždyť víte, že je to všechno jinak. Jste přece dávno rozvedeni!"
Jana se přestala ovládat:
"To jenom kvůli takovým, jako seš ty, se naše rodina rozpadla" křičela čím dál víc a stále více si uvědomovala beznadějnost svého jednání.
A v tom zoufalství se na Blanku vrhla a začala jí fackovat. Pak se zarazila, snad si uvědomila Blančin stav. Blanka prudce oddechovala. Jana se ovládla a rychle odešla, aby neudělala ještě něco horšího.
Doma se rozbrečela.

Jana si utřela slzy a zavolala kamarádce Heleně. Znali se už dlouho. Byla jediná, kdo si o Radimovi nedělal iluze, znala ho od dětství. Radim Helenu neměl rád, věděl, že mu vidí do žaludku.
"Jani, seber se. To si nemusíš nechat líbit. Já už to dávno čekala. Znám Radima, jaký je to sobec. Ale strýc ti pomůže, jen se musíš smířit s tím, že je konec. Jak je na cestě dítě, chlap už se nevrátí. Takovéhle akce nemají smysl." Snažila se ji přivést k rozumu Helena.
"Já vím, ale nemíním mu to ulehčovat, budu bojovat a pomstím se mu, na to do smrti nezapomene!" jak to ale řekla, cítila, že jí opouštějí síly. "Zítra máme schůzku u něj v kanceláři, chce se mnou mluvit, uvidí, co mu řeknu, to si za rámeček nedá! A taky mám ještě něco v záloze, to se bude divit!"
Helena se trochu polekala jejího hlasu: "Hlavně se uklidni a buď opatrná, nevíš, čeho je Radim schopen", nabádala ji.

_______________________

Helena položila telefon. Urputnost v Janině hlase jí dělala starosti, takovou ji neznala. Jana byla vždy smířlivá, jako beránek. Helena přemýšlela, o čem se Jana v hovoru zmínila. Nevěděla, co myslela tou zálohou. Rozhodla se, že si pro jistotu s Radimem promluví. Měla o Janu strach, věděla, že je Radim všeho schopen.
"To jsi ty, Radime? Tady Helena. Měl bys na mě čas, ráda bych s tebou mluvila?"
"Jestli mi chceš nadávat, tak to čas nemám, Jana ti už vše vyzvonila, že?" Radim byl na koni.
"Počkej, zpomal, jasně, že jsme spolu mluvily. Radime, známe se dobře, vím, čeho jsi schopen. Jana říkala, že máte nějakou schůzku, či co. Prosím, drž svůj temperament na uzdě, Jana je nějaká divná. Musíš pochopit, že to pro ni není lehké, dej jí čas."
"Heleno, já moc času nemám, brzy se nám s Blankou narodí dítě. Myslím, že jsem dost velkorysý. Jana se prostě vystěhuje a hotovo! Mám už toho dost! Dělá mi scény, vypadá, jako by se zbláznila. Měla bys domlouvat jí a ne mě! Udělám s ní krátký proces. Buď se vystěhuje, nebo...“, Radim se zarazil.
"Nebo co? Radime nevyhrožuj, mluvil jsi s jejím strýcem? Myslím, že na tebe má něco v záloze, tak si nevyskakuj."
"Co má v záloze? Vydírat se nedám."
Nemělo to cenu. Byl rozzuřený a Helena si začala vyčítat, že mu vůbec volala. Pokusila se pronést ještě několik smířlivých vět a položila telefon. Raději zajde za Janiným strýcem.

~ pokračování příště

Vaše Zuzka Vránová

průvodkyně péčí (nejen) o seniory

PÁTÉ PŘES DEVÁTÉ

~ Klaudia Sauerová

VHLEDY ZENOVÉ VĚDMY

~ pro období ve znamení Vodnáře (21. 1. – 20. 2.) ~ Dagmar Samandra Čerňová

ÚSPĚCH

Úspěch přináší svobodu, ovšem ne každému. Pro někoho může být naopak krajně zavazující, protože cítí kolektivní tlak si úspěch za každou cenu udržet. Je to jako zlatá klec, není většího společenského statusu, ale málokdo by s vámi měnil.

Co to vlastně tedy ten úspěch je a jakou podobu bude mít v následujícím období? Dynamika úspěchu je pulsující – je jako nádech a výdech, den a noc, léto a zima. Každá fáze má přesně vyměřený čas a nastavenou hranici, kterou nejde posouvat do nekonečna. Pokud se zatvrzele rozhodneme udělat si to po svém a protáhnout své bytí na slunci, o to delší bude náš pobyt v ústraní. Nelze se do nekonečna nadechovat a nelze do nekonečna natahovat kšandu jedním směrem. Fyzika vždy udělá svou práci.

Pokud ale s pokorou skloníme svou arogantní hlavu a přistoupíme na Vodnářovu hru, že všechno má svůj čas, pak získáváme tolik potřebný nadhled. Neohrozí nás žádný propad, žádné ústraní, žádné horší časy, protože víme, že dříve nebo později se karta musí obrátit a my po sáhodlouhém výdechu opět naplníme plíce vzduchem, odrazíme se ode dna a začneme stoupat ke slunným místům. A až dosáhneme jejich vrcholu, opět začneme přirozeně klesat a vydechovat.

I přesto, že se zdá, že úspěch patří jen vyvoleným, je tu spravedlivě pro všechny. Každá mince má dvě strany, každý dech má dvě fáze. A pokud přestaneme klouzat po povrchu a toužit jen po povrchních a očividných atributech štěstí, přináší Šestka Ohně výjimečný přesah. A sice, že je jedno, zda jsme momentálně na výsluní nebo v ústraní, protože obě polarity přináší stejnou výživu. Pochopitelně, výsluní se jeví snazší, ale ve výsledku jsou si rovnocenné.

A protože je Vodnář symbolem paradoxů, jsou v následujícím období přístupny i pro nás. A tak můžeme zkoumat limity, které jsou obsaženy v úspěchu, stejně jako svobodu dřímající na samotném emocionálním dnu. Obojí je cenné. Obojí je žádoucí. A jen dohromady to přináší přesahy a vhledy hodné Vodnářského vědomí.

Samandra,
vaše zenová vědma

A to už je od nás pro vás dnes vše.

Těšíme se příště na přečtenou!

Vaši psavci