#17 Tvůrcovské noviny ~ k ranní kávě

Ranní citát, první díl Vábničky, novoroční neandrtálci, střevní války, novoroční plynutí, mozkolamová šifra a dětské moudro na konec

Jan 18, 2025

Vážené a milé čtenářstvo,

vítáme vás v novém roce a přejeme v něm mnoho (nejen) kreativních a tvůrčích úspěchů! Pro správně tvořivé vykročení vám posíláme tak jako každou třetí sobotu v měsíci kopu méně či více hravých písmenek.

Děkujeme, že Tvůrcovské noviny čtete.

Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje

Bára Belandy Dvořáková

NOVÝ BRAK

Vábnička, část první ~ Jan Wranimir Vrána

Marii probudil šramot za oknem. Ihned jí došlo, že zapomněla sundat vábničku. Odhrnula pramen šedých vlasů z čela a potichu se vysoukala zpod staré péřové duchny. Malým děleným oknem pronikalo do roubenky světlo měsíce, rozptýlené rybí blánou, nataženou v rámu okna. Stařenka věděla, že nemohla spát dlouho, měsíc byl teprve na začátku svojí trasy. Naboso se co nejtišeji vydala po ošlapané dřevěné podlaze ke dveřím. V duchu při tom nadávala na vrzající prkna a nevyhnutelné loupání kloubů, vzdorujících tomu náhlému pohybu. Bývaly časy, kdy mohla i vprostřed noci vstát a tančit tiše a ladně jako laňka. Možná. Nikdy totiž neměla potřebu v noci vstát a tančit. Zato lovit potřebovala celý život a to šlo potichu výrazně lépe.

V zádveří pravou rukou nahmatala důvěrně známou rukojeť oštěpu. Druhou rukou tiše odsunula závoru a chytila léty ohlazené madlo dveří. Byly vsazené do trámů jen na dřevěný čep, bez pořádného pantu, ale mazala je pravidelně lojem, neměly by vrznout. Se zatajeným dechem se do nich opřela ramenem a bez většího hluku vyklouzla ven na zápraží.

Ve světle měsíce spatřila, že vábnička tentokrát přilákala mladou srnku. S nataženým krkem se pásla na mechu a došcích nízké slaměné střechy její chýše. Výtečně! Marie milovala srnčí maso. Napřáhla ruku, přenesla váhu na levou nohu a vší silou mrštila oštěpem po tom nataženém krku. Její kotník však na přidanou tíhu zareagoval pronikavým lupnutím. Srnka trhla hlavou a oštěp jí jen zlehka načechral srst na hřbetě, načež zmizel v roští za chalupou. Zatraceně! Marie vzteky dupla bosou nohou, když viděla, jak bílá srst srnčina zadku mizí oblými skoky mezi stromy. V rameni jí teď píchalo z toho prudkého pohybu a nakonec to k ničemu nebylo. Čert vzal oštěp, najde ho ráno, ještě by si teď po tmě v roští určitě bodla něco do nohy.

Srnka na střeše naštěstí nenapáchala velké škody. Došky byly beztak staré a obrůstaly mechem. Měla je vyměnit možná tak před deseti lety, ale tehdy nějak nebyl čas a teď už se jí zas nedostávalo sil. Celá střecha se prohýbala a sesedala k jedné straně. Kolem oken táhlo a spodních trámů se začínala chytat houba. Prázdný chlívek hladově zíval otevřenými dveřmi. Ten pohled jí náladu nijak nezlepšil. Otočila se na patě a zmizela zpátky v chýši.

Věděla, že rozčilením teď nebude moct usnout. Navíc měla hlad. Hrozný hlad. Rozhrábla žhavé uhlíky v peci, přihodila hrst chrastí a několik polínek. Pec byla veliká, dalo by se v ní napéct i deset chlebů naráz, kdyby bylo z čeho. Přelila trochu vody z velkého džbánu do měděného kotlíku, přikryla pokličkou a dala hřát. Do starého malovaného hrnečku nalámala listy meduňky, co se sušila nad pecí. Meduňka uklidňuje. Udělá si z ní čaj a třeba potom usne. Žhavým klacíkem z pece zapálila velkou voskovici na stole. Světlo z pece by jí pro orientaci stačilo, ale měla ráda vůni včelího vosku a chtěla si udělat trochu pohodlí.

Posadila se na širokou lavici a čekala, až voda začne vařit. Na stole zbylo půl hrnku borůvek, co si šetřila na snídani, ale nic naplat, sní je teď. Ráno si dojde k potoku na maliny, ví přesně, kde rostou. Něco k snědku se dá v lese najít, když se lov zrovna nedaří a ten se tedy poslední dobou opravdu nedařil. Nebýt vábničky, asi by už dávno zašla hladem.

Ten starý amulet z pokroucených větviček a peříček jí dala do úschovy maminka, když bylo Marii osm let. Pak už maminku neviděla, protože krátce nato ji odvlekli biřici a upálili na hranici. Nikdy nezapomene na ten dým a puch, co se tehdy z hranice za vesnicí valil. Pozorovala to slzícíma očima z kraje lesa, schovaná v lískovém houští. Nestihla se už od maminky naučit, jak se s vábničkou správně zachází a dodnes přesně neví, co všechno vlastně umí. Časem ale pochopila, že když ji zavěsí do výšky, vábí k sobě tvory z okolí, a když ji postaví na zem, naopak všechno odpuzuje. To jí pomohlo přežít. Zejména v počátcích, ale i v poslední době, když už se její tělo odmítalo hýbat tak, jak by si byla přála. K tomu zdědila trochu maminčina nadání a sama se učila, jak spřádat Sílu, aby sloužila jejím potřebám. Jenže Síla vyžadovala sílu a hladová stařena moc sil nemá. Všechny čáry jsou vám na stará kolena k ničemu, když nemáte co do huby, a tudíž ani dost sil na pořádné čarování.

~ pokračování příště

PROPOJENÉ DĚJINY

Novoroční pozdravení 2025 ~ Markéta Sloka

Trocha zamyšlení, pak neandrtálci a nakonec jeskyně La Pasiega.

Zdravím ty pomalu se probouzející, stále hibernující i ty aktivní z vás.

Pojďte se se mnou vydat do časů dávno minulých, kdy byla zima časem klidu, odpočinku, oprav, tvoření a dalších činností, které se daly dělat co nejblíže ohni, aby na jaře a v létě bylo všecko v co nejlepším stavu, a nezdržovalo se v rozběhu. No dobře, to jsem trochu předběhla dobu. Přetočíme to zpátky ještě o nějaký ten kousek.

Uvařte si hrnek čaje, a dopřejte si fázi pomalosti, čtení a třeba i kreslení.

A protože doma většina z vás nebude mít rybářské sítě, oje, nebo jiné nástroje a věci nutné k údržbě, předělání a spravování, vezmu vás ještě dál do minulosti. K Homo Neanderthalensis. Neandrtálcům. A spojím to s tím, co mě nepřestává bavit – malováním.

Víte, že existuje teorie, že jeskynní malby jsme přejali od neandrtálců? Když se porovnaly datace s místy výskytu, ukázalo se, že by prvními známými malíři mohli být neandrtálci. A že jsme to od nich dost možná okoukali.

Jedna z možných jeskyní je La Pasiega v severní části Španělska. Krásná jeskyně. Zkoumalo se ovšem stáří jen některých maleb. Konkrétně obdélníkový tvar (La Pasiega), otisky rukou (Maltravieso) a červené stopy na stalagmitu (Ardales).

Podle studie jsou tyto obrazy ve třech jeskyních staré okolo 64 000 let, a z toho jim vyplynulo, že musejí být dílem neandrtálců. V Africe jsou sice starší doložené malby Homo Sapiens, ale jednalo se (podle toho, co zatím víme) o objevující se a znovu mizící jev. Teprve po přesunu z Afriky se malby začaly objevovat mnohem častěji. Každopádně, o rok později, v roce 2019 vyšla další, neméně zajímavá studie, co všechno mohlo způsobit nepřesnost měření. Teorie, že nás neandrtálci mohli učit malovat v jeskyních, zůstává spíš clickbaitovým titulkem. Ale i když za teorii neandrtálců inspirující Homo sapiens pravděpodobně může uvolňování urania, promíchala vody vědy otázkou a zamyšlením, nakolik jsou umělecké a další kognitivní funkce, a další nám přiřazované činnosti výsadou pouze Homo Sapiens.

Jeskyně La Pasiega je součástí komplexu Monte Castillo. Jedna z osmnácti jeskyní severního Španělska zapsaných v Unesco. Pokud jste zvědaví na více obrázků, doporučuju hledat "Cave of Altamira and Paleolithic Cave art of Northern Spain" nebo "Altamira cave and paleolithic rock art of the Cantabrian coast". Ale nebojte, rozloučím se několika linky.

Zpátky k La Pasiega. Byla objevena v roce 1911. Nachází se v údolí řeky Pas, poblíž dalších jeskyní. Prozkoumaná je 120 m dlouhá štola, která jde víceméně paralelně se svahem a má šest výstupů na povrch. Zpřístupněné jsou však pouze dva. Hlavní galerie je dlouhá cca 70 metrů a ústí do dalších chodeb, galerií a místností. Jeskyně se dělí na západní (galerie A,B), východní (galerie C) a centrální sektor (zóna D).

Nálezy z jeskyně pocházejí z období svrchního Solutrénu a Magdaleniénu (mladý Paleolit).

V roce 2022 vyšla zajímavá studie, kdy využili stereo fotografování, aby zachytili 3D formu jeskynního umění. Paleolitičtí malíři totiž někdy využívali členitost a strukturu zdí jako základ tvarů, což se na fotografiích snadno ztratí, zvlášť když vezmeme v úvahu otázku osvětlování. Takže, fotografovali 63,5 mm od sebe, což je průměrná vzdálenost očí člověka. K osvětlení použili dva zdroje studeného světla a polarizační fitry. Rozdílnost fotografií s a bez polarizačního filtru a možnosti vytažení nejasností je nádherná.

Galerie A má ze všech zón nejvíc obrazů. Nejvíc z nich je shromážděno v posledních 25 metrech galerie. Jsou tam zoomorfní figury, obdélníkový symbol, vyškrábané linie, malované tečky a pruhy. Díky 3D fotografiím se podařilo objevit další dvě díla a některé upřesnit, či předefinovat. Místo vypisování jak a kde vedli tahy pravděpodobně tekutým pigmentem za použití kožešiny jako štětce (asi), zvu vás do malého fotoalba a zkoumání na vlastní oči.

Pár fotek ze studie ZDE.

A zvu vás ke mě na Substack, kde mám trošku víc linků a zdrojů a kde si koncem ledna budete moct přečíst o pár zajímavých objevech z roku 2024.

Třeba o objevu středopaleolitické lokality na Turnovsku (Český ráj), kde se našlo asi 150 objektů. Unikátní je to v tom, že se mnohem jednodušeji nacházejí jeskynní osady, protože z logiky věci, při tak malém výskytu lidí v historii je nalezení obydlí ve volné krajině tak trochu hledání jehly v kupce sena a je to krásná náhoda. Na studie si samozřejmě ještě budeme muset počkat, stejně jako z většiny objevů minulého roku. Ale výhoda internetu je v tom, že můžu aktualizovat, jakmile se něco nového o objevech vynoří. Zajímá mě, jestli se potvrdí teorie o neandrtálské osadě a jestli jaspisové škrabadlo je opravdu škrabadlem, anebo kus přírodou zkoušeného kamene bez vlivu jakéhokoli z našich předků. Těšte se se mnou, dám vám vědět!

A postupně mnohem více o dějinách všeho druhu.

Těším se na čtenou a všecko dobré do celého nového roku!

Markéta Maija Sloka,
malířka, šperkařka a tvůrkyně Propojených dějin

Z NITROLEBNÍCH POCHŮZEK

~ Magdalena Sapíková

Na internetu se nedávno rozjela debata o probioticích. Začalo to příspěvkem o jedněch tekutejch, co obsahujou benzoan sodný, kterej jde přesně proti tomu, co probiotika mají dělat. A dál se to posunulo k tomu, že užívání probiotik není potřeba, když člověk správně jí. A že užíváním probiotik si člověk může poškodit mikrobiom.

Tak já taky se svou troškou do mlýna.

Začnu tím, že každej jsme jinej, jsme chodící zázraky na nožičkách. Nicméně naše trávící soustavy, resp střeva potřebujou víceméně ty samý bakterie, abysme byli zdraví.

Těch bakterií je strašně moc. Pro mne je to číslo, který asi neumím ani pojmenovat, tyhle názvy jsou doménou Staršího, ten se v tom vyžívá. Já se tady uchyluju ke Kopčemovu “1, 2, 3, 4, 5, mnoho”.

Takže jasně, 12 kmenů v těch, co užívám já, to nespasí. Ale! Těch 12 kmenů to může rozehrát tak, aby to byla symfonie a ne rej příšer. Vzhledem k tomu, že je v nich přítomná i kouzelná babička Biffidobacterium breve, která ostatním stele postýlky a stará se o to, aby jim bylo dobře, je to rozehraný pěkně.

Těch 12 kmenů začne práci na ozdravení střevního mikrobiomu a tím i našich celků. Přes 70 % imunity povstává právě ze střev. To není málo. Tradiční Číňan říká, že smrt sedí ve střevě, a má pravdu.

Když teda máme nasazenejch těch 12 kmenů, který se skutečně dostanou do střev živí a zdraví, protože jedou v miniponorečkách a jak bandička turistů se cestou z bezpečí rozhlížej po žaludku, začne se naše vnitřně vnější prostředí (střeva jsou ve skutečnosti vně, nikoliv uvnitř, hustý, co?) vylepšovat. Dochází k potlačení vyloženě škodlivejch a oportunních bakterií. Ty oportunní jsou prospěšný, když jich je x, ale když se namnoží na xx, nebo dokonce na xxx, tak nám začnou škodit.

Takže tyhle oportunisti a záškodníci se dostanou pod kontrolu a k těm hodnějm bakteriím přichází další ze stravy. Ano, ani já nepopírám důležitost pestrý a zdravý stravy. Jenže tady se dostáváme často do křížku s hlavou a chuťovejma buňkama.

Ten todle nechce, tomu to nechutná, radši by papal támdleto… Jeden týpek učinil pokus a dal si dohromady mikrobiom tak, že denně pil smoothie ze 60 druhů ovoce a zeleniny. No tak to já ani nevyjmenuju, natož abych to všecko zvládla zpracovat. A to si myslím, že jím fakt dobře (až na občasný zaprasení). Jíme moc masa, prefabrikáty, bílý pečivo s přehršlí lepku, pijeme limonádky se žlutí, která vraždí mikrobiom (vytváří film na střevní stěně)… S tou žlutí je to vtipný, ona je třeba i v jednom léku na nadýmání (kulatý žlutý tobolky). Jako fakt.

A pak tu máme třeba lidi, co přišli na svět s nedokonalou výbavou (císař a/nebo z jakýhokoliv důvodu nemožný kojení); lidi, co přišli o slepák, kterej funguje jako schovka pro ty hodný bakterie, takže po nemoci, ATB a tak, se nemají odkud vynořit a začít honem úřadovat. Já jsem si vytáhla obě tyhle karty.

Trávící potíže jsem měla v nějaký míře celej život a s nástupem přechodu se prohloubily. Zkoušela jsem jíst všecko možný, nejíst kdeco, ale nic nefungovalo. Fakt jsem si myslela, že si na to holt budu muset zvyknout, ale když jsem si s mírnou skepsí (po předchozích zkušenostech) nasadila ty svoje probiotika, najednou se po nich slehla zem. Teda spíš toaletní mísa. Samozřejmě se snažím jíst pěkně a zdravě, abych to těm bakteriím ve svým vnitřním vnějším prostředí nekazila.

Takže můj závěr je: Pokud je člověk zdravej, nemá kožní potíže, má pravidelnou, přiměřeně pevnou stolici, nemusí probiotika užívat. Pokud ale zdravej není, na kůži se něco děje a v míse to vypadá různě a občas třeba nijak, tak je potřebuje, aby se jeho mikrobiom dal dohromady.

A pro ten druhej případ jsem tu. Ozvěte se, probereme situaci a vymyslíme to tak, abyste byli co nejdřív zase v pohodě, zdraví a veselí.

Jsem v tom s váma 😘

Magdalena Majda Sapíková

BÝČÍ KRONIKA ŽIVOTA

PF 2025: Ať rok 2025 plyne jako roční období… ~ Petra F. Rohovská

Dopřejme si chvilky oddechu a zastavení, jako když zima utiší přírodu, svlékne stromy do bezbranné nahoty, zažene zvěř do úkrytů a nad oblohou stáhne závěsy šera. Však ani temnota nemusí být smutná, odevzdaná a opuštěná. Může být prostorem pro naše myšlenky, rozjímání, emoce a časem prohloubení do sebe sama. Co když právě tam objevíme dary a poklady, na které jindy není příležitost je objevovat? Vždyť největší tajemství bývá očím skryté, jak pravil Malý princ a stačí naslouchat hlasu srdce a pohlédnout dovnitř.

S delšími slunečními paprsky nastane jaro, které vysemení první odvážné kvítky. I naše životy probudí síla panenské zeleně a foukne do nás větřík hřejivé energie, která naše pomalu rozrůstající se kořeny vyživí a dosytí. Přichází čas probuzení, jemného a hladivého, beze spěchu, jako když maminka tiše, a přesto zvučně prozpěvuje konejšivou ukolébavku a my se odhodláme opustit její náruč, i když nám v ní bylo tak krásně. Nyní najdeme objetí tam venku a vykročíme do neznáma jedním posunem s mírnou nedůvěrou a druhým s jistotou a těšením.

Dny se náhle prodlouží a potlačí noční svit, který přizve k láskyplným vyznáním pod hvězdným pláštěm. Červená záře ranního úsvitu a večerního soumraku, nechť nám dává víru a naději, že s každým zalehnutím odložíme své břímě a s probuzením přijde lehkost. Ať nám léto předá své šťavnaté plody radosti a rozvernosti, kdy budeme bezstarostně běhat bosí po lukách, lézt po stromech ve stavu beztíže, tančit do svítání, létat volně bez otěží a jen tak budeme…Těšit se z tady a teď, neboť zítřek je ještě v nedohlednu…

Karneval barev babího léta budiž důkazem, že život není černobílý a je poskládaný ze škály různorodých tvarů, obrysů, nuancí a chutí. Jednou okusíme kyselé ovoce, třeba už nakousnuté červíky, jindy se namlsáme voňavou a sladkou dýní a pro okamžiky podpory si zajdeme na jablečný štrůdl s láskou upečený jako od té nejmilejší babičky. Podzim je obdobím oslavy všech našich zkušeností, zážitků, prožitků a sklizně všeho, co jsme zaseli. Je však také pozvánkou k proměnlivému, kdy se hranice mezi životem a smrtí stírá, kdy rozruch a vzrušení ponechá místo k uklidnění, kdy bdělost přejde k pomalému uložení ke spánku.

Příroda svá roční období potřebuje k rovnováze stejně jako my časy klidu i neklidu, chvíle veselí i smutku, období hojnosti i nedostatku… Ať je všeho tak akorát, a především, nechť s vámi bok po boku kráčí trojice Zdraví, Lásky a Štěstěny.

Objímám,

Petra F. Rohovská