#18 Tvůrcovské noviny ~ k čaji o páté
Odpolední haiku, zimní strasti, vision quest, únorové ticho, druhá část detektivky ztracený dopis, únorový akronym a vědmino moudro na závěr
Vážené a milé čtenářstvo,
pátá hodina odbila a s ní přilétá do vašich schránek odpolední vydání našich novin.
Přejeme příjemné čtení a těšíme se na přečtenou v sobotu 15. března.
Děkujeme, že Tvůrcovské noviny čtete.
Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje
Bára Belandy Dvořáková
NOVÝ BRAK
Zima ~ Tereza Kowolowská
S každoročním příchodem jinovatky na trávě, zkracováním dnů, odletem ptáků do teplejších končin, kde se podávají barevné drinky s paraplíčkem a opravdovou plastovou slámkou, a po odvysílání nejnovějších záběrů z každoročního dehumanizačního masakru z amerických obchoďáku – aka Black friday – si uvědomím, že je to tu. Zima.
Pro nás, civilizací zhýčkané evoluční tragédie, se nic moc zásadního nemění. Pravidelně proklínám historické centrum Prahy, které průběžné v propagačních článcích hlásí, jakže postupně nahrazuje asfaltové chodníky za krásnou historickou dlažbu z kamenných kostek (která je sice možná krásná, ale taky klouže, že by se na ní po prvním dešti daly z fleku pořádat závody jamajských bobů a o situaci při námraze ani nemluvě). Další nástrahou pro chodce, vycvičeného k proskakování mezi psími výkaly a kung-fu úhybnými manévry mezi rozjíždějícími se tramvajemi, jsou bílé pruhy na přechodu. Netuším, jaká vesmírná NASA technologie byla použita při vyvíjení této barvy, ale bez ohledu na míru infantilnosti musíte hrát hru „kdo šlápne na bílou, utone v bažině/lávě/moři plném žraloků/krokodýlím žaludku. Když se totiž vaše neopatrná podrážka vyskytne nedopatřením na onom bezbožném nátěru, okusíte v příštím okamžiku chuť dlažby s její sofistikovanou strukturou vlastním patrem. Protože v mém případě pochroumaný prstík nebo zápěstí znamená půl roku bez práce a existence na lodních sucharech, používám důchodcovské řešení reklamně zvané „nesmeky“. Velmi triviální napodobenina horolezeckých maček, přizpůsobená pro použití českými důchodci na českém chodníku. Při sprintu k nejbližšímu supermarketu s mlíkem v akci je totiž zcela kritické mít slušný odraz od ranní námrazy. Vedlejším efektem pak je, že každý krok na jakémkoliv povrchu neuvěřitelně chroustá a jste-li nuceni vstoupit do dopravního prostředku nebo budovy, budete znít jako stepařská škola v epileptickém záchvatu. Vlastně vím, jak se cítí westernový husťák, klepající při každém kroku o podlahu salonu svými ostruhami. Jako debil.
V tramvaji se sice přes vrstvy vlastních i cizích oděvů, pro jednou nemusíte fyzicky dotýkat cizích zpocených těl (pokud vás zrovna navhlej Vilja nerajcuje), ale zase dochází k poměrnému zmenšení už tak kriticky nedostačujícího životního prostoru a hrozí zadušení prošívanou bundou spolucestujícího (takhle se cítí želvička v oceánu, dusící se igelitkou). Příštích třicet minut cesty MHD pak trávíte v nelítostně se zvyšující fyzické teplotě bez šance úniku. Na oknech dopravního prostředku se přitom pozvolna sráží dech cestujících a mozek běžného germofobika rozvíjí teorie o kurva viditelné kapénkové infekci. Ty kapky se totiž rýsují přímo před vašimi zraky na oknech a s železnou pravidelností do nich někdo prstem nakreslí piču.
Všechna potenciální traumata z teplotního poklesu pak ale vyváží papírový, pomalu se rozkládající papírový kelímek s v mikrovlnce ohřátým džusem, centimetrovou vrstvou nerozpuštěného cukru krystal na dně a podmírečným panákem tuzemáku za v bratru lidových 120 káblí, obchodně nazvaný „domácí turbo mošt“ ze stánku před Hlavákem. Naše civilizace nám poskytuje veškerý komfort od skleníkových plastikových rajčat bez vůně a zápachu uprostřed ledna ve dvě ráno, (přesně ten správný čas na trochu té beztvaré hmoty!) (Jsou rajčata potomky dřívějších rajčat, která pro věčnou slávu, bohatsví a fyzickou krásu zaprodala svou duši temnému démonu a nyní existují již jen jako vyprázdněné, esteticky dokonalé tělesné schránky?!?! Možná to bude moje nové náboženství!) až po teplo domova, poskytované lokální spalovnou, která se tyčí za panelákovou výstavbou jako obří moloch, memento mori vašich děravých ponožek, banánových šlupek a salátu, bídně zhynulém v zadním koutě vaší ledničky. Absolutní konec pozemské pouti. Pozře vše, co jí nabídnete a veškeré odpadní fekálie znovu prožene vašimi topenářskými i plicními trubkami. Nikdo neví, co se stane až jí nebude nabídnuto dost obětin (to bych taky asi zařadila k rajčatovému kultu) .
Když ale procházím tou vše pohlcující temnotou, patřičně rozradostněnou blikajícími girlandami vánočních ozdob, musím se ptát, co naši předkové v těchto trudných časech? Nemyslím středověké chudáky, kteří se tiskli k domácími dobytku o něco více než obvykle, protože tentokrát nabízel krom sexuálního povyražení i tělesné teplíčko navíc. Myslím opravdu počátky pospolité zemědělské společnosti, kdy hóch budovy byly postavené z vepřovic a ostatní klacků, pomazaných bahnem, uprostřed se kroutil dým z ohniště a když jste šli udělat bobek za barák, byla šance cca 1 ku 10, že se vás pokusí dostat smečka vlků. Chápu, že tito dobří (a špinaví) lidé nebyli tak zhýčkaní jako my. Například je vůbec nerozhodila nefunkční nabíječka ani odrostlé umělé nehty, ale stejně to muselo být nesmírně krušné období, které dělilo zrno od plev a děti s podvýživou, kurdějemi a svrabem od dětí s podvýživou, kurdějemi, svrabem a úplavicí. Byli jste někdy v nedávné době někde v lese? A viděli jste tam něco k snědku? Potkala jsem pár mrazem pobitých šípků a jednu proklatě rychlou sýkorku a mám nepříjemné tušení, že to by mě čtyřmi měsíci chladu, zoufalství a hladu neprotáhlo. A protože tito dobří lidé neměli ani solidní osvětlení, hádám, že většinu svého času trávili napůl v hibernaci, zahrabaní pod hromadou jakéhokoliv výhřevného materiálu. A zde se tážu já, proč po tolika letech vývoje inteligentní technické lidské civilizace k pokroku a světlejším zítřkům, si nemůžeme dát zimní prázdniny s čtyřměsíčním šlofíkem, no?
Na závěr jeden zábavný, přírodovědný fakt. Když se medvědi ukládají k zimnímu spánku, sežerou větší množství vlastních chlupů, aby se jim udělal v zadku špunt a oni si tak ve spánku nepodělali svůj brloh. První věc na jaře pak je, že se musí „odšpuntovat“. Doufám, že nyní už představu prvního medvědího jarního káka nikdy nevytěsníte z hlavy.
Čaudy!
PRINCEZNA BOJOVNICE ZE ZEMĚ POD VLNAMI
Vision Quest aneb otevírání cest ~ Tanya St-Lawson
Všichni jsme na epické cestě vize svého života – náš osobní Vision Quest.
Naše životy jsou kontinuální cestou vize, otevírání nových cest – Vision Quest – a celý svět je posvátným prostorem, ve kterém k nám vše promlouvá a vede. Pokud se zastavíme, ztišíme svou mysl a otevřeme se tomu, abychom jej slyšeli.
Možná jsme zapomněli, kdo skutečně jsme, občas sami sebe ztrácíme v hlomozu světa a chaosu žití, ale něco uvnitř nás vždy ví a pamatuje, kdo jsme a jaká je naše vize jakkoli hluboko je ten hlas pod vrstvami nahromaděného prachu podmíněnosti, strachů, spěchů a hluků každodenního světa. Stále v sobě máme svůj neomylný vnitřní kompas. Náš kompas není rozbitý – jen je třeba ho najít pod všemi nánosy, oprášit, znovu zprovoznit a začít jej používat každý den, pravidelně, dokud se nenaučíme svému vnitřnímu vedení opět plně důvěřovat.
Kromě kompasu máme všichni také svou vlastní vnitřní Polárku, Northern Star, která nás vede tou naší vlastní unikátní cestou. Ukazuje vždy a stále ten náš správný směr. Jen ji potřebujeme najít mezi těmi nesčetnými souhvězdími ostatních a nechat ji, aby nám zářila nad cestou, a kdykoliv se cítíme ztraceni, najdeme ji a víme, kde je náš směr, kam ukazuje kompas, upravit azimut a jít dál.
Nejsme otroky osudu, osud není doživotní trest, kterému se máme poddat a vyplnit jej do poslední hořké kapky. Nemusíme podlehnout a spokojit se s osudem, protože máme moc která se nazývá 'Destiny' – tedy svobodné volby toho, jak naložíme s potenciálem sebe a svého života. Náš život je tvořen, měněn a utvářen svobodnou vůlí, živostí našeho divokého ducha a moudrostí a silou živé země, živoucí přírody, kterou je naše tělo.
Dokud jsme ve svém těle, dokud dýcháme, dokud jsme naživu, jsme tu a máme možnost si vybírat, měnit a utvářet věci ve svém světě a prostoru. Nemusíme si vždy a stále pouze vybírat mezi jin a jang, mezi ANO a NE, můžeme si vybrat i něco mezi nebo si můžeme vybrat obojí. Můžeme si vybrat celistvost. Můžeme si vybrat ze širokého živého pole možností a spolu-tvořit s ním a z něj.
Omezení "buď / anebo" nejsou pravdou ani stanoveným nepřekročitelným zákonem, jsou to jen možnosti a kromě nich existuje mnoho dalších. Je čas začít myslet jinak než doteď. Je třeba začít otevírat nové cesty, tvořit nový svět, novou lepší realitu.
Otevřete oči a pak – znovu otevřete oči do široka a dívejte se jinak, nově.
Otevřete své srdce a pak – otevřete své srdce ještě více.
Otevřete svou mysl a pak – rozšiřte svou mysl ještě více.
KAVČÍ MEDAJLONEK
Únor ticho a klid před vykvetením ~ Hanka Valentová
Únor je zvláštní měsíc. Tak nějak navíc. Vlastně ho snad nikdo nemá rád. Zima už je dlouhá a jaro nikde. Znám dost lidí, kteří by, minimálně kdyby to bylo možné, jak finančně tak časově, tento měsíc zmizeli někam na jih. A znám i takové, kteří to skutečně realizují.
Únor je měsícem příprav. Takové těhotenství. Všechno už se děje, nějak skrytě, neviditelně, předchystáno, jen na povrchu pořád a pořád nic. Únor je měsícem čekání. Vleče se zvolna.
Poslední dobou se proslavil tak maximálně jako suchej únor, což oblibu tohoto času nikterak nezvyšuje. Ve světě se drží suchý leden, což mi připadá logičtější, přeci jen vánoční čas je časem různých společenských akcí a na ně navázaných dietních chyb. Ale asi musíme mít vždycky nějaký extrabuřty a přeci jen je únor o tři dny kratší. A víc by naše hospody asi neustály.
Věřím, že tenhle měsíc má v životě smysl. Je to čas zmrzlé země, těžkého, mokrého sněhu a temného nebe, čas těšení se na první sněženky, čas ticha a jemných barev, čas vzácného hubeného slunce. Neochuďte svojí duši o tyhle barvy. Zima se ještě naposledy nadechuje. Dopřejte si jemnost a ticho. A nekonečnost líně se vlekoucího času. Dívejte se kolem sebe. I teď je krajina za oknem krásná, mnohem zajímavější než palmy někde v tropech, které jsou pořád stejné.
Přináším pár zimních krajin prochozených v poslední době. Polabí. Podhůří Jizerských hor, Divoká Šárka, centrum Prahy, Tanvald a Vysočina.






TROCHA SOCIÁLNA aneb PROSTĚ O ŽIVOTĚ
Ztracený dopis, část druhá ~ Zuzka Vránová
***
Radim seděl v kanceláři a přemýšlel. Zítra večer měl s Janou schůzku, chtěl se ještě naposledy pokusit o smír a o nějaké oboustranně přijatelné řešení.
Zazvonil telefon.
"Ahoj Radime, volám z nemocnice", Blančin hlas zněl unaveně a slabě. Radim se polekal.
"Blaničko, vždyť už máš dávno po službě, co tam ještě děláš?"
"Nejsem v práci, ale na gynekologii. Začala jsem krvácet, tak si mě tu raději nechali." Nechtěla ho plašit, ale byla rozhodnutá mu říct pravdu. Věděla, že má zítra s Janou schůzku, tak snad jí domluví.
"Jana mě dnes na ulici napadla. Neboj, nic mi neudělala, bylo to jen pár facek, ale asi zapůsobily nervy, to víš, dobře mi pak nebylo, křičela na mě u nemocnice, že jsem coura..."
Radim se polekal. Co to do té Jany vjelo, takhle jí neznal. Chce snad, aby přišli s Blankou o dítě?
"Blaničko, já hned za tebou přijdu, neboj. Všechno bude dobré, dám to do pořádku, odpočívej."
Radim položil telefon a zamyslel se.
________________________
Ivetka seděla v klubu se svým přítelem Ríšou a jen napůl ucha poslouchala jeho nadšené vyprávění o novém hudebním nápadu úspěšné začínající kapely, kde hrál.
Ríša vykládal o novém cédéčku, ale ona byla duchem jinde. Stále musela myslet na maminku a na její oči, které v poslední době nějak potemněly. Dříve tak vlídné a radostné, které rozjasňovaly její tvář, byly nyní bez lesku a bez barvy, stále uplakané.
"Ty mě vůbec neposloucháš!" Ríša jí pohladil po vlasech. "Máš starosti? Něco doma?" Věděl, že se její rodiče rozcházejí, znal ji dobře, její citlivou duši, která trpěla rodinným rozvratem více, než bylo zdrávo.
"Maminka je nějaká divná. Vůbec jí nepoznávám! Mám o ni strach."
Ivetka vzpomínala na uplynulý měsíc, který by nejraději ze svého života vymazala. Ani dlouho očekávaná narozeninová oslava k jejím osmnáctinám se moc nevydařila. Tedy ne podle jejích představ. Rodiče jí sice uspořádali v restauraci velkou oslavu, pozvali nejen příbuzné, ale i Ríšu a všechny kamarády, které chtěla. Otec se praštil přes kapsu. Ale Iveta se z darů ani z oslavy mnoho neradovala. Vše bylo zastíněno rodinným nesouladem, který se vznášel nad nimi jako černý bouřkový mrak. Něco bylo ve vzduchu a ona to cítila. Táta s mámou jí ovšem nezkazili oslavu a vše jí vysvětlili až později, ale Ivetka stejně cítila, že se blíží něco divného.
Teď, když už vše věděla, cítila rozpor ve své mysli. Na jednu stranu velmi litovala maminku, že zůstane sama, na druhé straně se ale velmi těšila na sourozence. Věděla, že to nedokáže skrývat a moc ji mrzelo, že si jejího nedočkavého očekávání miminka všimla i její matka. Zároveň se velmi zlobila na otce, že už maminku nemiluje. Přistihla se, že s ním už nedokáže mluvit jako dříve, že mezi ní a tátu vstoupil jiný vztah, kterému nerozumněla. Žárlila na tu druhou ženu. Prý teď leží v nemocnici, maminka jí nafackovala a ona se zhroutila. To jí také mátlo, její mírná matka a facky? Nerozumněla tomu. Celý její dosavadní svět se zhroutil. Jak se mohli rodiče tak dlouho přetvařovat? Ještě, že je tady Ríša. Má ho ráda a on jí. To je teď její jediná jistota. Ale táta si to u ní nejdřív musí vyžehlit, ať si nemyslí, že mu to jen tak odpustí.
________________________
Advokát Pavel Doucha seděl v kanceláři dlouho po odchodu posledního klienta a přemýšlel o své neteři Janě. Proč si tenkrát nedala říct a vzala si toho protivného mladíka, ze kterého se vyklubal pěkný parchant. Rozmlouval jí to, ale láska je slepá a Radim Novák byl už tehdy šikovný herec. Věděl, jak se zalíbit, takže i Janiny rodiče si ho zamilovali. Říkal sestře i švagrovi, aby si na něho dali pozor, že znal už Radimova otce, a to byl pěkný proutník, široko daleko známý svými avantýrami. Říkalo se, že Radimovu matku přivedl do hrobu.
Nic to nebylo platné.
"No, nevěš hlavu, holka, však já něco vymyslím", povzbuzoval Janu, když dnes odpoledne znovu plakala v jeho kanceláři. "Ať si Radim nemyslí, že nevím o jeho podvodech na daních. Ten bude platit a ještě bude rád, že to neoznámím na finančáku. Chudá nezůstaneš."
"Já vím, strýčku, jsi hodný, ale zůstanu sama."
"Janičko, nejsi přece tak stará, však se ještě najde slušný chlap a lepší, než Novák, uvidíš! Tohle za čas přebolí, no tak se seber!"
Ten parchant Novák se tu dnes taky stavil, divil se, že si to odvážil, to byla docela drzost, myslel si Doucha. Chtěl asi vyzvědět, co mají za lubem. Taky něco mlel o žalobě na ublížení na zdraví.
Musím na Janu dohlédnout, pomyslel si, takové chyby si před soudem nemohou dovolit, aby novou ženu bývalého manžela fackovala.
Ten fakt, že byli Radim s Janou rozvedeni již delší dobu, ho překvapil. Ztěžuje to situaci, ale však on si s tím poradí, není žádný začátečník.
Když se chystal k odchodu z kanceláře, jeho pohled padl na otevřený trezor. Co je to, ksakru, za pořádek? Jak to, že ho sekretářka nezamkla? Musí si s ní zítra vážně promluvit. Že je zamilovaná, ještě neznamená, že nebude plnit své povinnosti!
Přistoupil k trezoru a zkoprněl. Něco v něm chybělo. Měl tam malou pistoli, kterou dříve nosil z bezpečnostních důvodů při převozu peněz do banky. Zbrojní pas sice ještě vlastnil, ale pistole již dlouho ležela v trezoru nepoužitá. A krabička s náboji zmizela také!
Kdo ji mohl vzít? Rychle přemýšlel, kdy trezor otevřel a kdo u něj byl poté v kanceláři. V úvahu připadali tři lidé. Polilo ho horko.
________________________
Na dnešní den obyvatelé malého sídliště na okraji Prahy dlouho nezapomenou. Konečně se něco děje. Na ulici postávají hloučky sousedů a dohadují se, co se vlastně stalo.
"Prý tam bylo krve nastříkáno po celé kanceláři, že to budou vytírat dva dny! Dvě rány do hlavy!" Vykřikoval důležitě domovník.
"Nesmysl, slyšel jsem jen jednu ránu", oponoval soused z posledního patra.
"Našel ji její bývalý manžel, říkala to bába Fejklová od vedle."
"Najednou jste všichni chytrý, všichni jste něco slyšeli, ale neoznámil to nikdo." Rozčiloval se další.
"Lidi, mějte rozum a jděte domů, jen tu překážíte a bráníte vyšetřování!", zoufale se snažil vyklidit prostor strážník městské policie, který čekal na příjezd pražské "modrparty", a tušil, že asi dostane vynadáno, pokud se tu bude potulovat mnoho lidí. Měl povinnost zajistit místo činu.
Konečně se dočkal. Kapitán Veselovský dorazil. Byl to vysoký a hřmotný chlap, který svou postavou budil respekt, takže všichni shromáždění čumilové raději sami dobrovolně vyklidili prostor. Strážník si oddechl.
"Pane kapitáne, hlásím, že v domě je zastřelená žena. Zjistil jsem, že se jmenuje Jana Nováková a bydlí zde v prvním patře. Našel ji její bývalý manžel Radim Novák v přízemí ve své kanceláři, kterou si tu pronajímá od družstva. Měli schůzku, ale tvrdí, že přišel pozdě a už ji takto našel."
"Děkuji. Jdu se tam podívat a vy mi zajistěte svědky, kteří ještě neutekli, zapište jména a zjistěte, co viděli a slyšeli. Pak přijďtě za mnou."
Kapitán Jaroslav Veselovský vešel do kanceláře, kde již ohledával místo činu doktor Jan Bareš.
"Tak Honzo, co se jí stalo?"
"Vypadá to na sebevraždu. Dle teploty těla tu leží asi hodinu až dvě, maximálně. Má průstřel vcházející pod levým uchem a vycházející nad pravým okem, které to vzalo s sebou."
"Nechutných podrobností mne ušetři" kapitán Veselovský byl již statný padesátník, ale na některé řeči ve své práci si stále nemohl zvyknout. "Raději mi řekni něco o zbrani, podívej, v téhle ruce ji drží, to byla levák?"
"No, no, snad jsem, Slávku, tolik neřekl. No, manžel mrtvé tvrdí, že byla přeučená z leváka na praváka. Zbraň drží v levé ruce, ale nějak divně, řekl bych nemotorně. Vypadá to na devítku, taková mrňavá pistolka. Kulka vězela tady ve zdi. A dopis na rozloučenou jsem taky nenašel, i když evidentně tu něco psala, tedy jak tvrdí ten Novák, prý byly vytržené nějaké listy z jeho bloku. Tedy nevím, jak to poznal. Ale otisk od propisky, co je na bloku, zda kulka odpovídá zbrani a bylo z ní vystřeleno a jiné další podrobnosti až po pitvě, že, to už znáš." Zašklebil se doktor Bareš.
Kapitán Veselovský přistoupil blíž a pohlédl na divně pokroucené prsty mrtvé na levé ruce. Konečně si všiml stranou postávajícího muže. Byl bledý jako stěna. Teď se osmělil, a konečně promluvil:
"Pane kapitáne, nemohl bych jít ven na vzduch?"
"Chlape snad se mi tu nesložíte? Pojďte, jdeme ven. Až technici skončí, odneste tělo!"
Radim Novák pozval kapitána nahoru do prvního patra do svého bytu.
"Tady jsme bydleli, bývalá žena tu bydlí s mojí dcerou Ivetou. Byla také doma, když se to stalo."
"Dobrá. Nejprve mi řekněte v kolik jste přišel a co se stalo."
Radim Novák se posadil a už vypadal lépe. Byl to vysoký, štíhlý a pohledný chlap, už trochu prošedivělý, ale nejspíš ještě čiperný, myslel si Kapitán Veselovský. Byl to ten typ, za kterým ženské blázní, modré oči, blonďák, široká ramena, svalnatý. Těkal očima, byl celý nesvůj.
"Tedy, já to nechápu, kde vzala zbraň? A taky proč jsem nenašel dopis, který napsala?"
"Počkejte" zarazil ho kapitán, "jak víte, že něco psala?"
"No, já svou kancelář dobře znám, mám tam pořádek a vím, jak blok vypadal, když jsem dnes odpoledne odcházel. Tady je nedbale odtrženo pár listů."
"Blok si od vás vezmu. Kdo všechno má klíče od vaší kanceláře?"
"No, já, moje bývalá žena, dříve mi pomáhala s účetnictvím, naše Iveta, ta tu občas uklízí, a pak ještě lidi z vedení družstva."
"To je docela dost lidí. Dobře, tedy, řekněte mi pěkně po pořádku, kde jste dnes byl a co jste dělal?"
"Víte, my se s manželkou, tedy bývalou, rozcházeli, byli jsme už rozvedený dlouho, čekal jsem jen, až dcera dospěje. Jana, jako bývalá, si to asi vykládala jinak, ale já chtěl odejít už dávno. Čekám novou rodinu, jsem znovu ženatý. Jana to nechtěla pochopit, dělala mi problémy, inzultovala mojí novou ženu Blanku, že teď leží v nemocnici a nevím, zda o dítě nepřijde. Tohle je určitě její pomsta, jinak si to nedovedu vysvětlit. Odpoledne jsem byl za jejím strýcem advokátem Pavlem Douchou, který Janu zastupoval. Chtěl jsem se s ním nějak dohodnout, když to s Janou nešlo. Jana se nechtěla z tohoto bytu vystěhovat, i když je můj a já jsem jí za něj nabízel náhradu. Evidentně mi dělala naschvály. Chtěla ze mně dostat asi i nějaké peníze. Myslel jsem, že když se s Douchou dohodnu, tak večer s Janou bude lepší pořízení. Požádal jsem ji o schůzku. U Douchy jsem byl asi ve čtyři hodiny, bylo to zbytečné, pohádali jsme se, nikdy mě neměl rád. Jana tam prý byla přede mnou taky, ale nesetkali jsme se. Já měl pak nějaké obchodní jednání, které se protáhlo, tak jsem se opozdil."
Novák začal být hysterický.
"Představte si, kdybych nepřišel pozdě, to by asi zastřelila mně," začal křičet, až z vedlejší místnosti vykoukla ubrečená Ivetka.
"Uklidněte se, pane Novák, a řekněte mi, v kolik hodin jste měli tady s paní Janou sraz a v kolik hodin jste skutečně přišel." Kapitán Veselovský znal tyto typy velmi dobře, věděl, že většinu emocí hrají, tak zachoval klid.
"Měli jsme se tu sejít v půl sedmé," řekl už zklidněný Novák, "ale já přišel až v půl osmé, a to už tu ležela."
"Dobře, ale proč jste se nesešli tady nahoře, v bytě?"
"No, chtěli jsme mluvit o samotě, aby nic Ivetka neslyšela."
"Tedy, děkuji. Zavolejte, prosím, vaši dceru, rád bych si s ní promluvil."
Radim se ošíval:
"Nechte ji být, potřebuje se vzpamatovat, zítra to bude lepší."
"Nebojte se, já jí neublížím."
Ivetka již otevírala dveře, jako by poslouchala, co si povídají:
"Já budu vypovídat hned." Mluvila rychle a zadýchaně. "Byla jsem doma, když maminka přišla. Byly asi čtyři hodiny, divila jsem se, že je tady tak brzy z práce, ale řekla mi, že si vzala půl dne volna a byla za strýcem v kanceláři."
"A jakou měla náladu, nebyla smutná?" Kapitán Veselovský byl překvapen dívčiným odhodláním vypovídat.
"Vůbec ne. Naopak mi připadalo, že je na tom lépe. Myslela jsem si, že ji strýc povzbudil. Říkala, že má schůzku s otcem, a že už ví, jak na něj, že na to nezapomene, a tak něco podobného."
"A slyšela jste výstřel?" zaptal se kapitán.
"Neslyšela, maminka odešla do kanceláře asi tak v šest hodin, a já si četla a usnula jsem. Včera jsem se dlouho do noci učila. Probudila jsem se, až když tu začal být ruch, co přišel táta."
Najednou se rozplakala.
"Táta za všechno může, to on je za to zodpovědný." štkala.
Kapitán jí půjčil kapesník. Radim Novák udiveně zíral na dceru.
~ pokračování příště
Vaše Zuzka Vránová
průvodkyně péčí (nejen) o seniory
PÁTÉ PŘES DEVÁTÉ
~ Klaudia Sauerová
VHLEDY ZENOVÉ VĚDMY
~ pro období ve znamení Ryb (21. 2. – 20. 3.) ~ Dagmar Samandra Čerňová
MOŽNOSTI
I přesto, že zima je na vrcholu, můžeme velejemně cítit, že někde na pozadí, hluboko uvnitř se něco začíná probouzet. Možná je to jaro, možná je to naše vnitřní síla, která díky naordinované hibernaci tiše rostla, možná to jsou možnosti a potenciál tohoto roku. Každopádně, něco se začíná dít.
Dvojka Ohně přináší takřka nekonečno příležitostí. Základní lekce, kterou se díky tomu máme naučit, je odvaha nebát se výběru a opravdu široké škály možností. Nejde o to vybrat tu nejlepší, jde o to naučit se, že všechny varianty jsou rovnocenné. Možnosti nás učí plné odpovědnosti za naše chutě a právo následovat své srdce, touhy a sny.
Základním tématem období Ryb bude svoboda. Třeba si říkáte, no konečně! Ale pozor, svoboda není jen o tom, že si můžeme dělat všechno, co chceme. Je to především odvaha nést důsledky našich rozhodnutí. A to je taky důvod, proč ze svobody tak často na poslední chvíli ucukneme a spokojíme se s výmluvou. Protože součástí a principem prožitku svobody je, že už není na koho ukázat prstem.
A tak stále platí, že můžeme cokoliv. Tedy přesněji cokoliv, na co si troufáme. A ještě přesněji, na co si troufá naše mysl. Protože ta bude v tomto období naprosto klíčová. To ona určí, co je možné a co ne. To ona rozhodne o tom, na co ještě máme a co už je pro nás příliš. To ona bude mít poslední slovo, zda v následujících měsících budeme mít orlí perutě anebo ukoptěná křídla slepic.
Otevřete náruč pro hluboké uvědomění, že realita je plná zázraků. Pravděpodobně to přinese i šok, jakou sílu má naše mysl a jak jednoduché je vytvořit obraz toho, co považujeme za ne/možné. Roztáhněte křídla a zvětšete svůj osobní i vnitřní prostor. Vymaňte se omezující škály „buď a/nebo“ a překlikněte do rybího COKOLIV.
Přeji vám krásné a svobodné plynutí bez hodnocení a popírání.
Samandra,
vaše zenová vědma
A to už je od nás pro vás dnes vše.
Těšíme se příště na přečtenou!
Vaši psavci