#2 Tvůrcovské noviny ~ k čaji o páté
Odpolední básnění, teorie o bodymodifikacích, cesta pokojného bojovníka, víla malířka, ztracená babička, čas vědomých konců a vědmino moudro na závěr.
Vážené a milé čtenářstvo,
doufám, že si užíváte poklidné sobotní odpoledne. V našem druhém dnešním vydání potkáte další novou členku naší redakce - Zuzku Vránovou, která svůj život zasvětila průvodcovství péčí o seniory a osvětě na poli sociální péče. Ať se vám její příběhy ze života dobře čtou 🙂
Stále platí, že uvítáme jakoukoli zpětnou vazbu, připomínku či virtuální zamávání. Pořád se učíme a chceme ten náš plátek pro vás/nás co nejvíce vyšperkovat.
Děkuji, že Tvůrcovské noviny čtete.
Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje
Bára Belandy Dvořáková
NOVÝ BRAK
Historické okénko bodymodifikací s přesahem k dnešní omladině ~ Tereza Kowolowská
Mám takovou osobní etnologickou teorii. Všimli jste si někdy, že drtivá většina těch národů, co si pořizovala bodymodifikace, jasně směřovala k tomu fest si znepříjemnit život? Doopravdy. Teď opomenu jasné riziko, pořizovat si potetovaný zadek nebo komplet rozřezaná záda v chatrči z rákosu, uprostřed džungle, kde vrcholem desinfekce je plivanec, osobní očista se koná za spoluúčasti domácích pašíků v místním bahnotůčku a zadek se utírá nejbližším leguánem, který nestihl utéct. Zde je z principu jasné, že jde o kejhák už tak. Ale můžeme jít ještě dál.
Některé domorodé kmeny v Amazonii si propíchávají nosní boltce a nosí v nich dlooouhééé tenké tyčinky, na způsob jaguářích vousů. Jak se s tím prčic sprintuje po lese, když honíte opici s vaší šipkou z foukačky v levé půlce?
Určitě jste taky zaznamenali fotky žen, z afrického kmene Mursi s obřími „talíři“ vloženými do díry ve spodním rtu. Pro praktičnost se občas vyráží spodní přední zuby, aby talířek hezky seděl. Dokážete si představit, jak se s tímhle asi excelentně okusuje ovoce? A jak se s tím pije? Rozhodně musí být skvělý nápad v lokalitě, kde je i tak málo zdrojů vody, vymyslet si, jak si její pití ještě víc znepříjemnit...tedy, krom už tak přítomných krokodýlů, hrochů, lvů dýchajících vám na záda, jen co se sehnete a v neposlední řadě parádní plejády parazitů v samotné vodě.
Taky jste nepochybně shlédli obrázky „žirafího kmene“ Kayanských žen z jihovýchodní Asie. Spousta tlustých kovových kroužků a spirál se ovine okolo krku, až sesednou ramenní kosti a krk se maximálně našponuje. Dají se sundat pro potřeby osobní očisty, ale práce je to namáhavá a zdlouhavá, a tak se to děje jen zřídka. Můžu vám říci, že jsem podobné končiny navštívila a jedna věc je tam tristní, a to neustály totální, naprostý, vlhký pařák. Potíte se už jen tím, že dýcháte, nic neschne, spíte v mokrém povlečení ve vlastní loužičce potu, chodíte s morkou textilií přilepenou k mokrému tělu v mokrých botech. Mňam. A nyní si představme, jaké parádní mikroklima musí být pod těmi několika kily kovu na krku, s kterými se vykonávají veškeré denní i noční činnosti. Labůžo.
Nebo si vezměme horské kmeny z Papui Nové Guynei s proraženými nosními přepážkami a v nich strčenými velkými mušlemi nebo kasuářími kostmi. V krajině, kde všichni nonstop trpí silnou rýmou, díky vysohokorským studeným deštným pralesům.
My z antropologického a etnologického samozřejmě dávno víme, proč to ti dobří lidé dělají, ale tím vás nebudu obtěžovat. Má teorie je trochu jiná. Jde o ukázku toho, jak velcí drsoni jste a co všechno zvládnete. Jasná Darwinovská prezentace kvalitních genů. Je i tak dost těžké honit po lese oběd, ale když to zvládnete s několika sety jídelních hůlek trčících z nosu, jste machři. Je náročné dostat se k pitné vodě a dosyta se napít, ale vy to dáte, přestože ji třetinu vycamráte přes talíř ve rtu. Vyprat prádlo a nasekat dříví v horkém vlhkém klimatu je o infarkt a obří vyrážku, ale vy si k tomu přidáte ještě rodinné mění v podobě obřích těžkých kokových obručích na krk. Mít 35,5 let z vašeho doposud 36letého života rýmu je os-r, ale vy se přece nedáte skolit rýmičkou a raději budete zápasit s nudličkou na kasuáři kosti! Nejste přece žádné máčky!
Podobnou analogii vidím u dam, co balancují na historickém dláždění v centru Prahy na vysokých šteklích vysoce módní značky. Ono by se teoreticky dalo do té zasedačky dojít i v něčem „míň o hubu“, ale je třeba všem ukázat, kdo tady king.
Zpátky ovšem k modifikacím. Za mých mladých let bylo největším hrdinstvím propíchnout si novou dírku v uchu mírně zarezlým špendlíkem ze školní nástěnky a nacpat do ní náušnici, co jste v létě našli na koupáku. Tetovačku mít udělanou ideálně od kamaráda v garáži jeho táty, třicet let starým, napůl zatvrdlým inkoustem z šuplíku. Spolužačka si asi tak ve třinácti na dlaň sama vytetovala nápis „ZEX“-což mělo být jakože „sex“, ale víc hustý (o mnoho let později neúspěšně kandidovala do místního zastupitelstva a posléze byla stíhána za prodej drog, jejda). Všichni jsme mohli jít do lékárny a koupit si sterilní jehlu za 11 Kč,-. Nebo si nástroje zkázy alespoň opálit zapalovačem, polít lihem opláchnout pod kohoutkem třeba... Ale ne, největší hrdinství spočívalo v tom, riskovat infekci a tvářit se, jak moc to má člověk na háku. Co jsem pochopila, dnešní teenageři nejsou jiní. Kéra z lavičky v parku je vždycky větší hrdinství než ta z trapně čistého salónu. Je to totiž veřejná prezentace našeho skvostného genofondu, který překoná veškeré nástrahy a nepřízně osudu!
Tak zatím nashle, vy nezlomné zlaté balíčky genové excelence.
PRINCEZNA BOJOVNICE ZE ZEMĚ POD VLNAMI
Sebemistrovství aneb Cesta pokojného bojovníka ~ Tanya St-Lawson
Toto zamyšlení o cestě sebemistrovství a cestě pokojného bojovníka přinesl vítr od vln oceánu Pacifiku v Austrálii, kde jsem teď několik týdnů na pláži trénovala Qi-Gong and Kung Fu a odkud vás všechny srdečně zdravím. Audio jsem natáčela tak trochu v polních podmínkách, a tak očekávejte na pozadí různé zvláštní zvuky místní přírody. Nahrávka je o bojových uměních jako cestě sebemistrovství tedy cestě pokojného bojovníka.
Mnoho lidí se mě ptá, proč zrovna bojová umění a jestli je to jenom o tom fyzickém boji, fitnessu nebo sebeobraně, a jestli to teda není spíš pro ty chlapy. No, a tak jsem natočila toto krátké vysvětlení, jak to vlastně je – že ta cesta bojových umění je o něčem mnohem větším, širším a hlubším než jenom o sebeobraně, boji, formách a technikách.
Pokud jdete touto cestou jdete cestou celistvosti a neustálé evoluce svojí vnitřní i vnější bytosti. Praktikujete-li mistrovství těla, mysli, emocí, srdce a Qi, je ve vašem životě velice málo toho, čemu byste nedokázali čelit. Otevíráte stále nové dveře, další možnosti a vhledy, odkrýváte stále hlubší vrstvy reality. Pokud mluvíte a sníte o vstoupení do své pravé esence a síly, pak vás cesta pokojného bojovníka zavede přímo do jádra vaší síly skrze vaše tělo, mysl, srdce a ducha, a to v přirozené a opravdové synergii pevnosti síly Yang a jemnosti síly Jin. Jak a proč? Poslechněte si v nahrávce.
KAVČÍ MEDAJLONEK
~ Hanky Valentové
Věříte na víly?
Tak schválně, jak si představujete vílu? Když jsem byla malá, víly neměly křídla ani hůlky a byly normálně velké. Prostě takové lesní žínky, vlasaté, divoké a vášnivě tancující, přičemž setkání s nimi mohlo být (a zhusta bylo) fatální. Ženy, kterým nikdo nic nemusí vysvětlovat o magii měsíce, ženy, které vědí. V jedné mojí dětské knížce měly dokonce zelené vlasy, to se mi vždycky líbilo. Vlasy až na paty a šaty z průsvitných růžových cárů.
V dnešním pokračování o osobnostech kavkami fotografovaných vám chci jednu takovou vílu ukázat. Teda ona má v sobě i pořádný kus bohyně. A taky čarodějky. Je vysoká, ztepilá, stříbrovlasá. Rozhodně není žádný tintítko, jako v disneyovkách, co se vejde do sklenice od limonády a váží…no to vám nebudu říkat…ale velikost 36 nebo 38 fakt nemá. A přitom je taaaak krrrrásná. Snadno jí věřit, že náhodného kolemjdoucího utancuje k smrti.
Představuji malířku Ivanu Knapovou. Ivka je žena neskutečně tvůrčí. Jako volnononožka se živí už docela dlouho, ale nejvíc mě na ní baví, že se věnuje intuitivnímu tanci. Což mi připomíná, že jsem se slíbila zúčastnit a ehm ehm…budu to muset napravit. A taky píše opravdu vtipný blog. No a pak je samozřejmě malířka. Když přišla v životě její druhá puberta, dovolila sama sobě se přestat věnovat dětem (a práci pro děti a s dětmi) a začala malovat s vášní sobě vlastní. A protože kořeny části její rodiny jsou daleko na východě maluje i tradiční pravoslavné ikony. Je v nich neskutečná síla. Maluje samozřejmě i jiné věci a ten elán, nespoutanost, láska k barvám a neláska k pravidlům je velmi intenzivně vidět.
Znám opravdu značné množství uměleckých duší a ti, co jsou Bohem políbení, většinou sami sebe definují jen jako převaděče. Neohánějí se certifikáty, úspěchy, tituly, ale prostě jen s pokrčením ramen říkají, že ta tvorba skrze ně prochází. Ivka je tlumočnicí mezi nebem a zemí.
Všimněte si, že krása se nerovná nutně ani mládí ani hubenost. Krása je záležitostí vnitřního ustrojení. A Ivka jí má vrchovatě. Více fotek najdete u mě na blogu.
TROCHA SOCIÁLNA aneb PROSTĚ O ŽIVOTĚ
Ztracená babička aneb Jak jsme hledali moji maminku na Staroměstském náměstí ~ Zuzka Vránová
Kdo někdy pečoval o seniora s nastupující demencí, určitě se v tomto článku najde.
Byla jsem tzv. „Sendvičová generace“. Povila jsem poslední dvě děti už v době, kdy moji rodiče potřebovali den po dni stále více péče. Občas jsme moji maminku, když pak ovdověla, brávali s sebou na různé zábavné akce, trhy či jarmarky. Bývala jsem vždy velmi ostražitá, protože hlídat dvě malé děti a moji zmatenou maminku nebývalo jednoduché. Zvláště, když sebevědomí mamince nechybělo!
Jednou jsme byli na podobné akci v Praze na Staroměstském náměstí, a bylo to velmi úspěšné, protože děti i mamka se dobře bavili. Vše probíhalo celkem v klidu, byl s námi i manžel, tak jsem v klidu byla i já, měla jsem další dvě oči ku pomoci při hlídání tohoto spolku. Když jsme se rozhodli k odjezdu, zbývalo jen celou tu grupu naložit do auta, což byl snad nejtěžší úkon z celé akce.
S manželem jsme si rozdělili úkoly, já připínala do autosedačky jedno dítě, manžel druhé. No ale co s babičkou:
„Mami, prosím, stoupni si tady vedle mně a počkej chvíli, než děti upevníme, nebo si možná už sedni,“ poprosila jsem.
„Prosím tě, nestarej se, já počkám“, dostalo se mi odpovědi od maminky.
Děti byly úspěšně připoutány, už, už jsme nasedali do auta...
„Ale kde je babička?“ ptám se manžela.
„Nevím, teď tu byla!“ Rozhlédli jsme se kolem, oba popoběhli na různé strany, ale maminka nikde!!! Úplně se po ní slehla zem!
V takových situacích jsem byla zvyklá reagovat velmi rychle, tehdy vycvičená matka pěti dětí. Už jsem měla v ruce mobil a volala Městskou policiii:
„Prosím, nám se ztratila babička! Co máme dělat?“
Po vysvětlení, co se stalo, se mi dostalo uklidnění od hodného pana strážníka, že jsou na takové situace zvyklí a vědí, co mají dělat. Pak už jen stačilo říci jim svoji polohu a konkrétní popis maminky... a čekat.
Musím říci, že jsem nedoufala, že jí najdou, Staromák byl totiž plný návštěvníků jarmarku. Cítila jsem ohromný strach a zmatek, a také pocit selhání, že jsem maminku neuhlídala. Věděla jsem, že se už neorientuje v prostoru, ale na chvíli jsem zapomněla, že to tak je. V mé hlavě byl hluboce zakořeněný zvyk z dětství a mladší dospělosti, že na mámu se mohu vždycky spolehnout. Moje maminka mi dříve starší děti sama pomáhala vychovávat. Nyní, poslední dvě, už nemohla z důvodu Alzheimerovy nemoci. A já na to v tu chvíli zapomněla! V tom zmatku a v té rychlosti jsem se myslí dostala zpět do dřívějšího pro maminku vědomějšího období!
Začala jsem si to vyčítat a zoufala si, ale:
„Haló, máme asi vaši maminku! Ale nechce jít s námi, prý jste jí řekla, že tam má stát, a nemá nikam chodit!!!“ Ano, to jsem opravdu řekla, ale na jiném místě, myslela jsem si.
„Tak mi jí dejte k telefonu. Mami, to jsem já, prosím, pojď s panem strážníkem za námi!“
„Tedy, Zuzo, ty máš dnes nějaký zmatený den! Příště si rozmysli, co po mně chceš!“
No, já ani neprotestovala, stejně by to nemělo cenu. Byla jsem ráda, že se maminka našla!
A řeknu Vám: klobouk dolů před Městskou policií!!! Prokázali velkou profesionalitu. Maminka totiž prošla celé Staroměstské náměstí napříč až do Rytířské ulice, a tam si stoupla na roh a poslušně čekala, jak jsem jí řekla. A moc se divila, proč už nejedeme! 😊
(...jak pečovat o rodiče s demencí, i takovému poradenství se věnuji)
ZMĚNY A PROMĚNY
Čas vědomých konců ~ Alena Cardová
Jsme tady, abychom prožili zkušenost v těle. V místě a čase. V omezení, které je dáno hmatatelnou částí světa.
I tak máme nepřeberné množství možností, čemu se věnovat, čemu dávat pozornost a svoji životní energii.
Umění třídění, ukončování a odkládání je naše jízdenka k lehkosti a volnosti. Každé rozhodnutí, co JIŽ NEBUDU DĚLAT / VLASTNIT, je jako pytel písku, který odhodíme při letu balónem.
Samozřejmě se objevují strachy "co když?"...
Co když mi to bude chybět?
Co když právě zařezávám velkou příležitost?
Co když to budu brzy zase potřebovat?
Co když dělám chybu a budu svého rozhodnutí litovat?
Co když bez toho zapomenu na události či lidi, kteří byli důležití v mé minulosti?
Ano, to všechno se může stát.
ALE
Pravdou je, že kdykoliv kdekoliv na Zemi vznikne volný prostor, okamžitě přijdou jiné prvky, které místo zaplní. Holina po vichřici zaroste, v našem životě se po rozchodu objeví noví lidé, odložený projekt je záhy nahrazen jiným...
Co když to nové, co se objeví, je mnohem zajímavější a přínosnější než to, čeho jsme se dosud drželi?
BEZ UKONČOVÁNÍ NEAKTUÁLNÍCH TÉMAT A ŽIVOTNÍCH ETAP DOCHÁZÍ K ZAHLCENÍ VNITŘNÍHO I VNĚJŠÍHO SYSTÉMU.
Dopřejme si ten slastný pocit, když se něčeho pustíme. Ten moment konce, pro který jsme se sami rozhodli. Tak totiž vytváříme prostor pro něco nového, svěžího a šťavnatého.
UKONČOVÁNÍ A ODKLÁDÁNÍ DÍLČÍCH ČÁSTÍ NAŠEHO ŽIVOTA NEZNAMENÁ KONEC ŽIVOTA JAKO TAKOVÉHO.
VHLEDY ZENOVÉ VĚDMY
~ pro období ve znamení Štíra (24. 10. – 22. 11.) ~ Dagmar Samandra Čerňová
LPĚNÍ NA MINULOSTI
Babí léto je za námi a podzim vrcholí. Letos jsme byli opravdu požehnáni a mohli si barvy podzimu a jiskřivé paprsky užít dosyta. Ale ani to nám nezabrání začít se připravovat na tuhou zimu a hledat místo, kde ji přečkáme. Nejlépe v sobě pochopitelně.
A protože v sobě zase strávíme nějaký čas, je na místě, udělat si v sobě náležitý pořádek. Pokud jste tak neučinili, pro začátek přeskládejte skříně a nachystejte si zimní oblečení. Zkontrolujte kabáty, boty. Proberte letní svršky a vytřiďte to, co už má to nejlepší opravdu za sebou. Možná už tohle udělá ve vašem nitru tolik prostoru a zalíbí se vám to, že se ještě vrhnete na spíž nebo komoru. Jen houšť a větší kapky.
A pak je třeba přejít do naší vnitřní krajiny. Proberte se svými vztahy, prací, jistůtkami, které si hýčkáte, ale poněkud zabírají místo. Zkrátka uzavřete v sobě určité kapitoly, převažte je mašlí a hoďte je do kotle nebo do popelnice.
Pětka Vody v Osho Zen Tarotu totiž přináší jasnou informaci o tom, že takzvaně sedíme na mrtvém koni. Ze strachu, že skončíme s prázdnýma rukama, si hýčkáme staré křivdy, příběhy, nedokončené vztahy a hádky, abychom měli alespoň něco a měli se čím probírat. Mimochodem, věděli jste, že za nedokončený vztah považujeme takový, který nedopadl podle našich představ?
Lpět na minulosti doslova intoxikuje naši budoucnost. Nikdy nemůže přijít něco nového a osvěžujícího, pokud se nerozloučíme s tím starým. Je jedno, jak to dopadlo, teď už je to pryč. A já vám upřímně radím, využijte podpůrné štíří energie a nenechejte ve své vnitřní krajině kámen na kameni. Vysmejčete každé zákoutí své mysli a vymeťte všechny pavučiny vyčpělých emocí. Vyvoňte si svůj prostor, protože zima bude dlouhá a vy v něm budete muset chca nechca trávit spoustu času.
Samandra,
vaše zenová vědma
A to už je od nás pro vás dnes vše.
Těšíme se příště na přečtenou!
Vaši pisálci