#2 Tvůrcovské noviny ~ k ranní kávě

Ranní básnění, zamyšlení o víře, představení obsahového alter ega, pár řádků o Samhainu, dar času, exkurze za Hominidy, povídání o duši, hrátky s gastro slangem a jako třešnička na konec - komiks.

Oct 21, 2023

Vážené a milé čtenářstvo,

potkáváme se u druhého čísla Tvůrcovských novin. Tentokráte rozšířeného o nové členy redakce - konkrétně Markétu Maiju Sloku, jež vás bude umně propojovat s dějinami světa, a o Tomáše Paprštejna, který vnese do novin sice kontroverní, ale potřebné téma týkající se sexuálního zneužívání.
Jelikož jsou to noviny psavců a pisálků s extrémně vyvinutým literárním střevem, nebudu se více rozepisovat, aby se mail v pořádku dostal do vašich Inboxů a ne do vašich Spamboxů.

Děkujeme, že Tvůrcovské noviny čtete.

Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje

Bára Belandy Dvořáková

NOVÝ BRAK

Dnes už víme ~ Jan Wranimir Vrána

Žijeme v moderní době, překonali jsme historické mýty a pověry a teď už se konečně rozhodujeme racionálně, na základě faktů. Zároveň žijeme v jedné z nejateističtějších zemí na světě a leckdy jsme na to náležitě hrdí. Znamená to totiž, že se řídíme rozumem, a ne slepou vírou.

Nebo snad ne?

Kde vlastně je ta hranice mezi vírou a věděním? Ve vlastní zkušenosti?

Karel Čapek říkával: „představte si to ticho, kdyby lidé říkali jenom to, co doopravdy vědí.“ A měl pravdu. Všichni přeci „víme“, že rostliny fotosyntetizují, že z vody a oxidu uhličitého vytvářejí cukry a uvolňují kyslík, ale – kdo z nás si to v praxi ověřoval? I když třeba patříme k těm, kdož se v tématu orientují, kolik z nás tráví život tím, že by měřili změny obsahu kyslíku v uzavřeném prostředí s rostlinami, aby si byli doopravdy jistí? Kdo z nás se potápěl na dno Mariánského příkopu, aby si ověřil, že je skutečně nejhlubší? A kdo tedy alespoň zbaštil muchomůrku zelenou, aby zjistil, zda je opravdu jedovatá? A to se stále ještě bavíme o tématech, na kterých alespoň panuje mezi vědci dlouhodobě shoda.

Kdybychom si měli takto skutečně ověřit, byť jen učivo základní školy, nestačil by nám na to nejspíš celý život. Neřku-li, že některé věci, zejména ze vzdálenější historie, se vlastně ani pořádně ověřit nedají.

Alespoň část běžného učiva pro nás zkrátka zůstane vždycky „vírou“, že to pan učitel říkal správně.

V průběhu věků se tedy nezměnilo ani tak moc to, co víme, jako spíš možná to, čemu a na základě čeho věříme. Často jsme ale ochotni se za to do krve prát, tak jako kdykoliv dříve.

PODNIKATELSKÉ POHLEDY PODNIKAVKY

Obsahové alter ego ~ Alice Kavková

V říjnu jsem byla služebně na největším deskoherním veletrhu světa. Za 4 dny jím prošlo skoro 200 000 lidí. SPIEL Essen 23 není nic pro slabé nátury, introverty ani citlivky. Ale my tam s mužem měli veledůležitou pracovní schůzku. Jsem HSP (vysoce citlivá) a introvert. Jak jsem tu akci přežila? Poslala jsem na ni své obsahové alter ego. To řešilo jen, zda vše dobře nafotí a natočí a nasaje atmosféru pro pozdější psaní článků a tak. Alter ego se davů nebojí, protože je natáčí a potřebuje. Mělo mobil v statyči (selfie tyč se stativem v jednom) vysoko nad hlavou a kráčelo davy z jedné haly do druhé.

Alter ego se nestydí fotit ani točit, protože sbírá matroš a potřebuje ho hodně. Hledá témata. Proplétá se mezi tisíci lidí a fotí a točí vše, pokud tu třeba kde kdo smrdí potem, nevadí mu to. Alter ego čichá jen dobrý obsah. Pak je z toho hafo dobrých rad a tipů: třeba že Essen fyzicky bolí a smrdí. Ale ne obsahové alter ego. To netrpí. Naopak. Raduje se z obskurností. Když vidí desátý rudlík plný obřích deskovek převázaných gumicuky, fotí a točí jak o život. To bude přeci výborná sérka. Brečí tu na každém rohu dítě v nákupním vozíku? Paráda.

Na všechno se stojí fronta? Tak se o tom napíše a musí se to vyfotit, že? Ne nadávat a trpět, že nám někdo šlape na paty a po obří frontě na jídlo a pití se hned jde do obří fronty na záchod. Protože co jde dovnitř, to jde i ven. Alter ego nejí, nepije a nevylučuje. To je jeho další obrovská výhoda. Až když akce skončí a jsem to zase já. Alter ego mě vyplivne ven hladovou, žíznivou a nevyčůranou, ale spokojenou, že jsem tam nemusela a že tu hrůzu odmakal někdo místo mě.

Alice

KOLO ROKU

~ Lucie Deutsch

Po teplých dnech podzimu přišlo ochlazení. Brzy začne období, které je v češtině poeticky nazváno dle přírodního jevu – listopad. Není to ale jen listí, které padá. Celá příroda je jakoby v úpadku, začíná tlít, cítíme tu vůni a vlhkost ve vzduchu.

Je to zamilované období dekadentních básníků, kteří viděli v rozpadu krásu. A činili dobře. Protože tento rozpad umožňuje další život. Je to nekonečný koloběh. Koloběh přírody. Po velkém vzepjetí je třeba si odpočinout. A tak se i příroda chystá ke spánku a síla plyne zpět ke kořenům.

Začíná nejtemnější část roku.

SAMHAIN, krása v úpadku a prolínání světů

Večer, 31. října, nastane dle Kola roku – svátek Samhain.

V keltské kultuře se jednalo o konec roku, den, kdy se prolnul náš svět se světem mrtvých. Vychází z něj anglosaský Halloween i naše Dušičky. Věřilo se, že předci a duchové nás mohou tuto noc navštěvovat. Proto se nosily nejrůznější masky, aby zlí duchové smrtelníky nepoznali a neublížili jim. Proto se rozsvěcovaly dýně, dříve dlabané řepy – jako ochrana proti zlým silám, ale zároveň jako znamení pro předky, kteří mohli najít cestu domů.

I pro nás je začátek listopadu obdobím, kdy více než jindy věnujeme vzpomínky našim zemřelým.

Hřbitovy se zaplní tisíci drobných světýlek, na počest těch, jež tady byli před námi. Magické plamínky mihotající se ve tmě, úlitby za duše v očistci, nebo prostě jen vyjádření – už tady nejsi, ale myslím na tebe. Svět živých a mrtvých se v tyto dny opět prolne skrze naše vzpomínky.

…

Jak vidíte, má pro mne toto období dvě linky – jedna je daná děním v přírodě a druhá našim kulturním dědictvím a tradicemi. Obojí nás může vést k zamyšlení. Dlouhé listopadové večery přímo vybízejí k obrácení do sebe – začněme zvolňovat, naslouchejme svému vnitřnímu hlasu.

Můžeme nechat za sebou to, co už nám více neslouží. Kolo roku se uzavírá a do nového můžeme vstoupit bez starých již nefunkčních vzorců, které necháme "zemřít", tak jako příroda nechá spadnout listí, které bez své zeleně již nedokáže vyživovat stromy a keře přímo, ale jakmile zetlí, stane se živnou půdou.

I přesto, že dokážeme opustit staré, můžeme cítit kontinuitu. S našimi předky. Sami se sebou a tím, kým jsme byli.

Inspirace pro toto období:

Projděte se listopadovou přírodou a vnímejte, jak se příroda pomalu ukládá ke spánku
Zapalte svíčku, doma či na hřbitově a zavzpomínejte na členy rodiny, kteří tu už nejsou, vydlabejte dýni pro ochranu či na znamení cesty domů.
Představte si linie předků, kteří tu byli před vámi a díky kterým jste na světě. Prožijte vděčnost, za to, co vám předali, odpusťte staré křivdy, které již nemohou napravit.
Projděte staré fotografie, vyprávějte si příběhy.
Zvědomte si, co vás tíží, napište to na papírek a spalte jej.

Morana je považována za slovanskou bohyni smrti, ale spíše než bohyní byla personifikací zimního období. Slovanskou bohyní se stala až v romantickém 19. století, kdy se obrozenci snažili ukázat, že slovanská mytologie je stejně bohatá, jako třeba germánská a hledali slovanské analogie ke známým bohyním z jiných kultur, jako byly bohyně Hekaté, Hel a podobně. Mou Moranu ztvárnila Jana Slavice, žena, která se věnuje umírání a přírodnímu pohřebnictví. Ač symbolizuje temnou část roku a vše je v tmavých barvách, věřím, že není jen temná. Je nevyhnutelná, moudrá, přijímající, přináší odpočinek a úlevu, aby mohlo přijít obrození.

VÁŠEŇ V POHYBU

~ Markéta Polášková

Jeden z nejkrásnějších dárků, které můžeš dát sama sobě, je čas.

Jsou dny, kdy se nezastavím. Doslova. Vstávám v 6.15 a vypravuju nejprve dcerku do školy, pak mladšího syna do školky. Běžím do města na schůzku podepsat nějaké papíry. Pak hned domů chvíli pracovat u počítače. Nachystat taneční lekce na večer. Odpovědět na pár mailů. Přesun ke kamarádce do krejčovské dílny z centra města na samotný okraj, po cestě ještě koukám do papírů s poznámkami. Chystáme kostýmy pro tanečnice z Olomouce. Přesun zpět do centra na taneční lekce, cesta je dlouhá, v tramvaji mi padají víčka. Tři hodiny tance po sobě, kde se naštěstí vždy proberu. Končím v 8 hodin večer.

A na konci té třetí lekce mám fakt dost.

Není to tak každý den, ale pořád častěji, než bych si přála a potřebovala.

Na svých studentkách vídávám něco podobného. Přihrnou se do sálu pět minut po začátku, šťastné, že už jsou konečně tady. Hodně z nich ze začátku není schopno udělat pomalý pohyb, jsou podvědomě netrpělivé, pořád nastartované udělat všechno rychle, efektivně, honem honem.

Nejsem odborník na lidské zdraví, ale tak nějak tuším, že to pro ženské tělo ani duši nebude úplně to pravé.

A tak se je snažím zpomalit a sebe taky. Někdy je to fakt obtížné 😃

Tento týden jsem na té poslední, třetí lekci, úplně na závěr nechala zatančit studentky cvičení, kdy se měly pohybovat co nejpomaleji. Takový ten „Matrix moment“, kdy Keanu Reeves uhýbá kulce. Bylo to cvičení i pro mě a měla jsem u něj pocit, jako bych vzala svou duši do dlaní a něžně ji hladila.

Tohle přesně jsem potřebovala.

Dovolit si zpomalit, alespoň na těch pět minut písničky. Cítit, že teď nemusím nikam spěchat, že můžu všechno dělat poooo-maaaa-luuuu. Užívala jsem si, jak je moje tělo najednou těžké, jak cítím každý centimetr kůže. Už v půlce písničky jsem začala mít pocit, že se pohybuju stále ještě příliš rychle, a zpomalila jsem tak, že jsem se téměř zastavila. Píseň dohrála a mě se z toho nechtělo vystoupit.

Jako když se dobře najíte, ale nepřejíte, a máte „v bříšku jako v pokojíčku“.

Kolik z nás by potřebovalo tohle cvičení každý den?

Kolik silné vůle by nás to stálo, abychom si to skutečně alespoň jednou denně dovolily?

Je pět minut denně moc? Tušíte, jak velký dárek byste samy sobě a svému tělu tímto jednoduchým cvičením daly?

PROPOJENÉ DĚJINY

Co nebo kdo jsou to HOMINIDI? ~ Markéta Maija Sloka

Jestli chcete definici, zní takhle: Hominidé (Hominidae) je čeleď primátů z nadčeledi hominoidi (Hominoidea).

Ale normálně řečeno, jsou to naši předci i my. My jsme se totiž nevyvinuli z opic. Samozřejmě, máme společné předky, ale kdysi dávno, tak před 10 miliony lety (pokaždé uvažuju, jestli se to počítá od roku 0) se z naší společné větve odtrhly gorily. Později, cca před 7 miliony lety jsme se rozešli i se šimpanzovitými a bonobo. Od té doby se vyvíjíme každý vlastní cestou.

Hominidé se postupně vyvíjeli, a tvořili vlastní slepé uličky, větve, které se různě ovlivňovaly, křížily a vymíraly. Jediným přeživším výsledkem jsme v současné době my.

Ale když to vezmeme v délce pobytu, je Homo Sapiens dost mladá rasa. První doklady máme cca 300 000 let staré. Což je za těch 7 milionů let vývoje fakt chvilka.

Hominidy dělíme do 4 větví. Od nejstarší je to rod Ardipithecus, Australopithecus, Paranthropus a konečně Homo. Postupně vznikaly, žily a zanikaly druhy, někteří zástupci byli současníci, ale třeba poslední zástupce rodu Ardipithecus se vyskytoval před cca 4,4 miliony let, zatímco první objevený z rodu Homo na zemi pobýval před 2,4 miliony let.

Každá jednotlivá větev i každý druh, by byli na jednotlivý, i když někdy dost krátký, článek. Jeden dlouhý je tady.

KLUBOVNA NADĚJE

~ Tomáš Paprštein

Klubovna Naděje je bezpečný prostor pro oběti sexuálního zneužívání, který společně tvoříme. Místo, kde si můžeme otevřeně povídat a vyměňovat zkušenosti, jež nám pomáhají toto trauma překonat.

V dnešní Klubovně Naděje si povídám s terapeutkou, duchovní průvodkyní, šamankou z Afriky, s paní Ashou Lindou Commodore.

▶ Jak pomohla terapie s africkou ženou vyrovnat se se sexuálním zneužíváním?