#20 Tvůrcovské noviny ~ k ranní kávě

Ranní básnění, starý paleolit, důležitost pohybu, slova o štěstí, mozkolamová šifra a dětské moudro na konec

Apr 19, 2025

Vážené a milé čtenářstvo,

vítám vás u nového čísla Tvůrcovských novin, které k vám letí na křídlech velikonočních svátků.

Vítáme mezi členy redakce Klaudii Slunečnou, která Vám svou hravou a tvořivou energii bude rozdávat prostřednictvím básní k ranní kávě a povídání o léčivé síle umění k odpolednímu čaji.

Závěrem si dovolím vám připomenout stále běžící jarní přednáškový cyklus českého geologa, spisovatele a popularizátora vědy RNDr. Václava Cílka, který probíhá jednou za dva týdny ve Slavonicích.

Děkujeme, že Tvůrcovské noviny čtete.

Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje

Bára Belandy Dvořáková

“Děvčátko”, Autorská galerie Klaudie Slunečné

Dívka z dávných časů

Děvčátko na cestách
Úmorem staletí
Kdopak tě asi zná
když drží tě v objetí

Děvčátko křehké
mluvící s kameny
Kdopak to pochopí
že jdeš světy – bez změny

Kdopak ti umí číst
z očí tvé zármutky
Jak letmo padající list
zachytit pohnutky

Děvčátko nevinné
znající své viny
Děvčátko ze světla
utkané nebes stíny

Děvčátko mimo čas
mimo dobu co chce tě lapit
Ze studnice lásky v nás
dej poutníku čisté vody napít

~ Klaudie Slunečná

PROPOJENÉ DĚJINY

Všechno to bylo jinak! ~ Markéta Sloka

Ale vlastně ne až tak moc. Zkouším si clikbaitové titulky. 😉

Mezi horečkujícími dětmi skládám článek o Starém Paleolitu. Plná verze mi ještě pár dnů zabere, podělím se s vámi o pár základních střípků.

Paleolit je nejdelší období lidských dějin, o kterém toho vlastně víme nejmíň. Přiznám se, že má porovnávací tabulka, kterou si postupně doplňuju a čerpám rychlý přehled napříč daty a kontinenty, zeje prázdnotou.

Trval přes dva miliony let a jen pro představu, Homo Sapiens jako druh je tady žabařských 300 000 let.

Paleolit dělíme na starý, střední, mladší a pozdní.

Starý Paleolit v Česku a střední Evropě prakticky neexistuje. Ve světě se Olduvan, nejstarší kultura starého Paleolitu, datuje od cca 2,6 mil let (podle vcelku nových nálezů možná i 3) až do 300 000/250 000 let, kdy přechází do Středního Paleolitu. Střídaly se doby ledové a meziledové, což znamená, že nám sem tam ledovce končily okolo severních hranic. Ne zrovna ideální podmínky k žití. Na to navazovala suchá a studená tundra. V dobách meziledových tady bylo příjemněji a ledovce se sunuly zpátky na sever.

Objev, o kterém píšu je asi tři roky starý. Dříve se mělo za to, že používání kamenných nástrojů je spjato jen s rodem Homo. Akorát, že ne. Nevíme, jestli si nástroje půjčovali, nebo si je vyráběli sami, či naopak s nimi přišli první. To jsou neznámé. Co víme je, že se našly kamenné nástroje spolu se znaky osílení rodu Paranthropus i Australopithecus. A posouváme dataci Olduvanu dále do minulosti.

U nás Olduvan pravděpodobně nikdy nenajdeme. Nebyl tu. Pozdní fáze Olduvanu se vyskytují na jihu Evropy. Ale to už je opravdu pozdní fáze, cca od 1,8 mil let, a postupný přechod do náledující kultury, Acheulénu /ašeulén/.

Co je to ten Olduvan? Je to nejstarší známý způsob zpracování kamene. Ale pojmenováváme tak kulturu. Typologii, i když o tom moc nevíme, způsob života, podobné nálezy.

Olduvan je převážně spjat s Afrikou, a s odchody z Afriky. Píšu v množném čísle, protože se v průběhu střídání dob ledových a meziledových objevovaly a mizely pevninské mosty, stejně jako se měnilo klima a tím se posouvala i populace. Většina vědců se shodne na tom, že naši předci opustili Afriku v několika vlnách.

Paleolit je pojmenován po nejčastějších nálezech (kamenech), jako Doba Kamenná, Olduvan je ve staré době kamenné. A je to to nejzákladnější, co můžeme z kamenem udělat. Máte nějaký kámen (úderný), kterým boucháte, a jiný, vhodný druh (jádrového) kamene, který tím štípete. Takže máme tři druhy. Úderý kámen, jádrový, ze kterého tvoříme nástroj, a úštěpy, které jsme z jádrového kamene otloukli. Ale nenechte se mýlit, chce to docela představivost, cit pro materiál a vědět kam a jak uhodit. A bacha na prsty.

Používaly se různé druhy pazourku, křemenec, čedič, andezit.

Pokud byste chtěli novinky z Olduvanu, doporučuju hledat Nyayanga v Keni, odtamdud víme, že kamenná industrie byla využívaná nejen rodem Homo. Dál Gona (Etiopie), Lomekwi 3 (Keňa), Olduvai Gorge (Tanzanie), podle této lokality dostala pojmenování. Mimo Afriku Dmanisi (Gruzínsko), což je nejstarší známá migrace z Afriky, a pak přelom Olduvanu například ve Španělsku ( Atapuerca, Barranco León nebo Vallparadís).

Ráda bych vás obohatila o nějaké umění, ale pokud nějaké existovalo, nedochovalo se. A nebo se zatím nenašlo.

Chcete se podívat, jak se v Olduvanu štípal kámen? Ukázka techniky třeba ZDE.

A nenechte se moc zmást tím, že to vypadá jednoduše.

Těším se načtenou za pár dní u článku na Propojených Dějinách a nebo u dalšího čísla! Krásné Velikonoce.

Markéta Maija Sloka a Propojené dějiny

Z NITROLEBNÍCH POCHŮZEK

O pohybu ~ Magdalena Sapíková

Pohyb, pohyb, často se nám do něj moc nechce. Sedět nebo ležet se jeví jako příjemnější forma bytí.

Vzpomínám, když jsem byla mládě nezvedený (ne, že bych teď byla nějak moc zvedenější), jak jsem při psaní sedávala pěkně v rotaci. To jest nohy tam, trup na druhou stranu. Zkroucená jak paragraf a nic se nedělo. Dneska bych to už nedala. Respektive dala, ale ne bez následků.

Naše zázraky na nožičkách nám všechny prohřešky pěkně potichu sčítaj, až se to jednoho dne vyvalí včetně účtenek. Začnou nás bolet záda a krky, trapézy tuhnou do pancíře, z toho bolí hlava…

A k tomu je tu taková drobnost. Od relativně mladý dospělosti, pokud nejsme aktivní sportovec, přicházíme každej rok o malý procento svalový hmoty. Jupí.

Přitom pohyb je jedna ze “záruk” pěkný křupavý dospělosti a stáří. Asi nikdo nechceme bejt odkázaní na pomoc druhých. Nechceme stáří proležet v posteli v plenách, protože nedojdeme na záchod, že jo… A přitom na tom spousta z nás velmi kvalitně pracuje.

Sedíme v práci, sedíme pak unavení doma, sedíme na dovolený, v autě, v MHD… Já teď zrovna taky sedím na pozadí, když to píšu. Ale předtím jsem oželela jízdu tramvají a došla na metro pěšky, abych něco naťapala. A ještě dneska ťapat budu, protože jedu za seniorem do LDN, což je 13 minut svižně pěšky tam a ještě zpátky na bus.

Vlastní opěrnej aparát mě donutil cvičit. Nejdřív jógu, abych ho protáhla. Jak jsem s covidem usedla za pc do on-linu, tukový buňky vycítily příležitost a zaútočily na stehna a pozadí. Mrchy jedny všímavý!

To se jógou nepustí, takže jsem si přidala i vysloveně cvičení. S appkou. Trenér Scott mi klidným hlasem říká, co mám dělat, ať nepolevuju, že to dám… svižná cvičenka na displayi hopsá jak čamrda a já mám občas problém zkoordinovat vlastní okončetiny, protože v tý rychlosti nezvládám pravá-levá. Někdy tu appku z duše nesnáším. Ale když to dám a vyplaví se endorfiny, je mi blaze.

A váha Keliška, chytrá jak rádio, mi tudle napsala, že se mi zvětšil podíl svalový hmoty. A za to to stojí.

Přiznám se bez mučení k “dopingu”. Beru colostrum, protože obsahuje i růstový faktory, který přispívaj i k nárůstu svalový hmoty. Ale ne jako anabolika, Arnoldka ze mne nebude. Pomáhá růst hezkejm pružnejm svalům. Tak jako proč si nepomoct, když to tělu dělá dobře i na jinejch úrovních, než jen v těch svalech, že jo :)

Takže přátelé a přítelkyně, myslete na sebe a na svoje zítřky. Zítra a jeho kvalitu totiž nikdo nemáme garantovaný. Ale můžeme pracovat na tom, aby ty zítřky měly šanci být pěkný a soběstačný. A přesně s tím nám pomůže aktivní pohyb. Stačí i ta chůze, ale samozřejmě se fantazii meze nekladou a můžete cvičit, tančit, jezdit na bicyklu, plovat, vznášet se na šálách, nebo co já vím, třeba lízt na skály. Ta škála je tak široká, že si vybere každej i s omezeníma.

Mám vás ráda a jsem v tom s váma 😘

Magdalena Majda Sapíková

BÝČÍ KRONIKA ŽIVOTA

Štěstí, kde domov můj? ~ Petra F. Rohovská

Často chceme to, co nemáme. Když jsem byla malá, táta mě nechával stříhat nakrátko a já ten klučičí účes na ježka pokaždé oplakala. Korunu tomu dal někdo, kdo se ke mně přibližoval zezadu a oslovil mě „chlapečku“. Propadala jsem se studem, hanbou a zapřísahala si, že až jednou vyrostu, budu mít kadeře dlouhé, jako Locika. Až po mých třicátých narozeninách jsem překonala to délkové mezidobí, kdy jsou vlasy ještě krátké na sepnutí do culíku a zase moc dlouhé, aby dodaly nějaký styl a nevypadala jste divně. Přesně v tomto okamžiku jsem pokaždé ztratila trpělivost a šla nůžkám naproti. Kristova léta však kromě jiných životních změn ze mě udělali dlouhovlásku a během Covidu jsem se nechala obarvit na blond, což bych si nikdy na sobě nedokázala představit. Inu, někdy člověk dosáhne toho, po čem touží a jindy ho život oblékne do zcela nepředstavitelného. Kdo má vlasy rovné, chce kudrnaté a naopak. Komu sluší oblečení na tělo, raději nosí oversize a kdo nosí volnější střihy, tak nadává, že z donucení, protože jeho figura se s upnutými šaty neztotožňuje. Skončí to tak, že pod diktátem společenských norem, které jsme si mimochodem také sami definovali, a přísným dohledem svého vnitřního kritika kráčíme bok po boku Nespokojenosti, Pocitu viny, Naštvanosti, Nesplněných snů, Studu a dalších nepřejících kumpánů místo abychom se spokojili s tím, co nám bylo naděleno. Já jsem celkem dlouho bojovala se svým tělem, které jsem chtěla mít přesně podle návodů časopisů, i když jsem věděla, že fotky prošly retuší a dnes se na nás dokonce z obálek usmívají áíčka, výtvory umělé inteligence, a přesto na ně někteří vzhlíží jako ke hvězdám. Byla jsem k sobě nefér, přísná a trápila se nesmyslnými dietami, po kterých má požitkářská duše úpěla ještě víc, avšak já byla skálopevně přesvědčená, že budu sama sobě hodna, až když ze mě vylezou všechny kosti. Že se toho okamžiku zřejmě nedožiju mi v ten moment vůbec nepřišlo na mysl, která byla zaneprázdněná počítáním kalorií a převodu kilojoulů na kilokalorie. To byly snad jediné počty, ve kterých jsem vynikala. Dnes jsem o pár let starší, moudřejší, vyrovnanější a celkově spokojenější, i přestože na mě někdy ten hlodavec, který se stále z mé hlavy neodstěhoval, vycení zuby. Zpříma na něj pohledím a odseknu, že vyrůstat v období baroka, tak jsem Múzou malíře Rubense a dneska by se mé podobizny dražily v astronomických částkách. Byla bych milionářkou.

Abych se vrátila k tématu, od kterého jsem sešla a jež má být hlavní myšlenkou tohoto psaní, přiblížila bych paralelu narozením dítěte s postižením právě s výše napsaným. Neznám rodiče, který by si nepřál zdravé dítě, jež se bude vyvíjet přinejmenším podle tabulek a pokud by mělo vykazovat odchylující známky, bude se naopak jednat o znaky výjimečnosti a bezchybnosti. Nechci vám kazit dokonalý obraz naivity a pokud jsou vaše představy plné krásy bez poskvrny, tak vězte, že v tom nejste sami. Já si rovněž vymalovala svůj vlastní ideál, do kterého se mi přimíchaly směsi neočekávané, šokující, snad i pobuřující až natolik revoluční, že by si ho vystavily jen velmi alternativní a avantgardní galerie, kam by měli přístup návštěvníci s obrovskou otevřenou myslí, nadhledem a humorem, jež si nezadává s běžnou populací. Pak by však po bližším pozorování spatřili pohled na dílo, které je dokonalé ve všech detailech. Dílo, z kterého oči přechází a které vás vystřelí za hranice povrchního vnímání světa. Obraz, jež se stane snem každého majitele.

První roky byly hodně náročné a Monička často plakala, špatně spala a my nevěděli, co je příčinou. Nic nám neřekla, avšak její oči odhalovaly bolest, smutek a nespokojenost. Trvalo nám, než jsme se spolu sžili, poznali své vzájemné nálady, rozpoložení, radosti i starosti. Ani dnes o sobě nevíme všechno, což není nic neobvyklého, protože kdo se zná skrz naskrz?Objevování pocitů a emocí se tak stává dobrodružnou cestou, kdy nikdy moc nevíte, do jakého cíle dojdete a zda jste k němu vůbec došli. Pro mě jako mámu je především důležité, aby bylo mé dítě šťastné a zdravé. Moni zdravá je, má postižení, ale to jako nemoc neberu. Je to stav, který ji nějakým způsobem omezuje (ale nedefinuje), i když ona sama to tak nevnímá a většinou je opravdu v pohodě. Raduje se, má své oblíbené činnosti, umí projevit celou škálu citů a myslím, že uvnitř v tom svém krásném nevinném a opravdovém světě šťastná je. Jistotu nebudu mít nikdy, a i samotný pocit štěstí je tak relativní pojem, nad kterým v minulosti bádali slavní filosofové a dnes na toto téma vzniká nespočet seminářů, terapií, debat a prozatím nikdo nepřinesl univerzální uspokojující odpověď. Každý jsme jiný, a proto i jeho prožívání blaha bude rozdílné. Když pohlédnu do tváře mé dcery a zadívám se do jejích očí, které si mě bedlivě a soustředěně prohlíží, spatřím výraz blaženosti. Vidím v nich tolik lásky, která by snad slovy ani vyjádřit nešla. Hledíme na sebe v tichosti a napojení tak hlubokém, jako by se právě zastavil čas a úplně zamrzl. V tom pohledu vyčtu, že je Moničce dobře a že jí v ten okamžik nic nechybí. Vše je v naprostém pořádku a zažíváme stav idylky, která je touhou každé spokojené domácnosti. Tam se odehrává ten pravý hřejivý domov, to doma, kde srdce najde své místo a kde je radost být. Prostor, kde každý může být sám sebou i s ostatními a kde vládne láska ve své nejčistší podobě. To je můj pocit štěstí a jako matka nemohu dosáhnout většího naplnění. A přitom mám dítě, které nikdy nevyroste a bude nadále dítětem, její postižení jí nedovolí žít samostatný život, zůstane až do konce svého života závislá na péči ostatních a nebude moci o sobě plně rozhodovat. A přesto prožíváme krásno a dobro.

Jak pomíjivé mohou být naše představy o ideálu. Mít dítě je loterie, kdy předem nevíme, jak se jeho a náš život bude vyvíjet a zdraví nemusí být garancí dokonalého soužití. Poznala jsem příběhy, kdy se zdravé děti od svých rodičů odcizily a nikdy už k sobě nenašli cestu. Z jedné hádky, z hloupého nedorozumění, z malichernosti okamžiku, z nepochopení vzájemnosti se přetrhaly vztahy a zůstala obrovská bolest, prázdnota a propast, která se každým dalším vyřčením prohlubovala. Zbyla hořkost, paralyzující pocit viny a velké nespravedlnosti. A přitom byl balíček skoro kompletní – zdravé děti, obětaví rodiče, prosperující domov, ochota naslouchat a řešit problémy. A přesto se něco pokazilo, a přesto to nevyšlo, a přesto mnoho chybělo. I mezi kamarádkami, co jsou matky dětí s postižením, sdílíme, s čím vším se musíme popasovat – něco jiného bude řešit maminka kluka, který má těžké autistické projevy, byť je chodící a pro další bude neméně náročné zvládat vyčerpávající epileptické záchvaty dcery, která mluví a dokáže pojmenovat své potřeby nebo dítě, které je zakleté ve svém těle a kvůli rychle se zhoršujícímu degenerativnímu onemocnění už není schopné jediného pohybu. A přesto mohou ti všichni mít ve svém trápení chvíle štěstí. I v jejich soužení se třeba objeví záblesky vděčnosti a přijetí anebo nikoliv.

Znáte to rčení, ve kterém se říká, aby ten, co chce to, co má ten druhý, obul jeho boty a chvíli v nich kráčel? Kolik z nás by si je zuli, než by vykročili za práh osudných dveří? Kolik lidí by se vrátili k té své sešlapané obuvi, kterou důvěrně znají, i když je místy tlačí a potřebovali by ji vyměnit? Kolik párů je nutné vyzkoušet, abychom přišli na to, že jediné, co potřebujeme je, abychom našli ten náš padnoucí a vytvarovali si ho přímo nám na míru? Jaké by však bylo žít život těch druhých, co zdánlivě vhledem naší optiky mají vše? Naplnili bychom se tím tolik chtěným štěstím nebo je to pouhá iluze či přeceněný jev anebo snad něco, po čem bychom nakonec přece jen měli toužit? Dovolte mi zakončit mou úvahu z pera básníka Adolfa Heyduka:

Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá; oblétá ti skráně, v kadeři se kryje, v dlaně hlavu skládáš, ruka utlačí je.

Štěstí jako rosa na květech se skvěje, ale bludná noha náhle zašlápne je; zašlápnuto vzdechne, v oblacích se tratí, snad se jinovatkou na tvou kadeř vrátí...

Petra F. Rohovská