#21 Tvůrcovské noviny ~ k čaji o páté
Odpolední haiku, první máj, doma, planutí, poradenský seriál, květnový akronym a vědmino moudro na závěr
Vážené a milé čtenářstvo,
posíláme vám k odpolední kávičce druhou dávku dnešního tvůrčího novinového čtiva.
Přejeme příjemné čtení a těšíme se na přečtenou v sobotu 21. června.
Děkujeme, že Tvůrcovské noviny čtete.
Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje
Bára Belandy Dvořáková
NOVÝ BRAK
Jaro bejby, jaro! ~ Tereza Kowolowská
Trestuhodně jsem promeškala předvelikonoční dealine a tak přicházím poněkud s křížkem po funuse. Nicméně si troufám tvrdit, že díky tomu, že píšu tento zavrženíhodný sloupek uprostřed Svatého týdne, bude text níže prodchnut tím správným duchem Velikonočních svátků. Nebo taky ne.
Jsem nadšenec do všech u nás zdomácnělých rituálů, bez ohledu na jejich původ, význam nebo brutalitu a protože nám jich zas tak moc nezbylo, hodlám vymačkat poslední kapičky srandy z toho, co církev nezatrhla nebo nenahradila svou vlastní verzí.
Pašijový týden začal Květnou nedělí. Dnem, kdy údajně Kristus (hlavní hrdina našeho příběhu) vjel do Jeruzaléma a byl vítán davy volajícími Hosana a mávajícími palmovými ratolestmi. V našich končinách jsou věřícím v kostele rozdány low costové, středoevropské náhražky palem, což většinou schytají kočičky nebo tis. (Nechali jste si posvětit kočičky vy neřádi?!). Občas je kněz zase věřícím sebere (motiv, který se ostatně v dějinách církve klasicky opakuje) a větvičky se pak spálí a s jejich popelem se následující středu dělají křížky na čela. Květná neděle byl také dnem, kdy končil půst a protože následující den Modré pondělí, byl dnem volna, obvykle to končilo chlastačkou a bitkou. Jak spirituální.
Modré pondělí. Název odvozený mimo jiné údajně od modřin, které se objevily po radostné pitce předešlého dne. Hospodyňky také začínají s úklidem. Zatím jen tak zlehýnka, ale nebojte, přituhne! Toho bohdá nebude, aby česká hospodyňka neskončila po Velikonocích s rukama, jak kdyby je zapomněla v akvárku s piraňami. Během Modrého pondělka byste měli vytřídit všechny nepotřebné věci a harampání. Takže je možná na čase projet těch dvacet terabajtů péčka, co si tajně smolíte v pracovním počítači. (Nebo ho tam nechte a třeba to bude začátek krásného dlouholetého přátelství mezi vámi a vaším šéfem). Taky nenápadně pomrkávám po českých domácnostech, které na zahradě suší škodovku odstavenou na cihlách, na níž se o životní prostor pere mech s lišejníkem a blatníky už dávno sežralo prase Pepin. Chápu svou naivitu. Tento skvost silničního provozu, který vás před padesáti lety odvezl jednou do Tater, má nevyčíslitelnou sběratelskou hodnotu a vrstva slepičinců bude nepochybně vrcholem archivačního konzervátorenského umění.
Modré/Žluté/Šedé úterý – podle toho, že máte vyházet ten (šedivý) bordel a v tom náhle domů proniknou paprsky sluníčka. Ach! Takže, jak to včera probíhalo s tím péčkem a korpusem škodovky?
Škaredá/Sazometná středa. Podle vymetání komínů a podle toho, že Jidáš se na Ježíše, kterého prodal za třicet stříbrných Římanům (naši záporáci) mračil – škaredil. Nakonec svou zradu kámoše neunesl a oběsil se. Na památku tohoto činu se v tento den peče sladké pečivo Jidášci, ve tvaru oběšencovy smyčky. Což tak nějak ilustruje fakt, že našim předkům by se asi taky líbily béčkové horory s motorovou pilou, střevy rozvěšenými po lustru a zubní protézou naprázdno klapající po podlaze. Pověra také říká, že když se budete dnes mračit, zůstane vám to celý rok. Dovolila bych si hádat, že někteří z vás, kyselých kuních ksichtů, tuto tradici trestuhodně opomíjí. Mimochodem, Jidáš zní jako skvělé potenciální jméno pro miminko. Minimálně si příbuzní nemohou stěžovat na moderní jméno bez tradice.
Zelený čtvrtek. Den, který má většina z vás spojený maximálně se zeleným pivem. Měli byste v rámci tradice pozřít jakoukoliv zelenou potravinu. Střevní mikroflóra většiny z nás pak zažívá nečekaný šok v podobě špenátu, brokolice nebo okurky (v krajním případě plesnivého citrónu) namísto obligátní salámové pizzy. Ale hádám že jalapeños na pizze se taky počítají! Hlavně jde ale o den, kdy proběhla legendární akce, jak vystřižená z kanibalské zombie apokalypsy – Poslední večeře. Ježíš předložil svým učedníkům chléb jako své tělo a víno, jako svou krev. Pomlčím zde o zábavných spekulacích ohledně tatarky. Celé mi to zní jako fajn párty s kámošem, co se dal na cestu ezočíčovin a meditace a po pár rundách houbového čaje vám servíruje houbový quiche a houbovou limču, jakožto cestu k absolutnímu se propojení s vesmírem a všehomírem. Také v tento den odlétají zvony do Říma a měly by být nahrazeny klapáči a řehtačkami. Kde jsou teď ti hrdinové, kteří na Silvestra odpalují rachejtle ve čtyři ráno? Ha?!
Velký pátek. Den, kdy si Římané naivně mysleli, že se hlavního badboye zbaví tím, že ho přibijí na kříž. Chyba! Tohle ještě bude plot twist legendárních rozměrů – doslova. V tento den by jste neměli hýbat s půdou – tedy rýt záhony, mordovat krtka nebo kopat septik. Také byste neměli prát prádlo, protože byste jej údajně namáčeli v Kristově krvi. (Zkoušel už někdo, jestli to barví?) Naopak byste se ale měli sami vykoupat v potoce, abyste po celý rok byli zdraví a krásní (na tohle zjevně taky už pár let kašlete). Takže používat Kristovu krev jako aviváž je špatný, ale jako sůl do koupele, je to zjevně v cajku.
Bílá sobota. Ježíš leží v hrobě a vy se tak můžete nerušeně věnovat pletení pomlázky, pečení retardovaného beránka (dycky je to retard!) a barvení kraslic. Kraslice by měly být rudé, jako krev. Rudé vejce je symbolem plodnosti a nového života. Vlastně stejně jako zajíček, o kterém lidé dříve věřili, že prostě vyskakuje ze země. Jdeš po poli a v tom náhle Boha! Malý zajíc! Zcela jasný příklad biologického fenoménu líhnutí z hroudy! Během bílé soboty by se také měly bílit místnosti – pokud byste se náhodou hrozně nudili mezi zbylým tisícem přípravných činností.
Neděle. Náš hrdina vstává z mrtvých. Vy jste po předchozím maratonu už jen mrtví.
Pondělí. A tady už nastupuje klasika v podobě neřízené konzumace alkoholu, mrskačky a počátku období jezení divně zabarvených vajec. Následující dny budou v podobě monodiety z modrorůžového vaječného salátu. Ve vytříbenějších domácnostech se na stůl vytahuje vánoční cukroví s jemnou krustou ledu a kouskem přimrzlé makrely z mrazáku. Podle Bible se v tento den zjistilo, že Ježíšuv hrob je prázdný a tedy že vstal z mrtvých. Nechci být hnidopich, ale nemělo by pak nebe být plné egyptských faraonů? Místo kadidla bychom v kostele čoudili krokodýlí trus a kněží by měli značně zábavnější ornáty. Kostely s kobrami namísto cherubínků a sexy nahými loutnistkami místo varhan. Vlastně to zní trochu jako nonstop bar a nightclub Nefertiti na předměstí Mostu. Plus blikající jumbox s Michalem Davidem!
Doufám, že jste Velikonoční svátky prožili v naprosté pohodě a s menšími následky než návštěvníci Nefertiti a někdy zas čau!
KAVČÍ MEDAJLONEK
Květnové kavčí povídání o krajinách a domově ~ Hanka Valentová
Dnes, v den vydání 21. čísla Tvůrcovských novin mám narozeniny. Ráda bych napsala, že 19., ale poslední dobou jsem trochu zestárla a cítím se spíš tak na 33. Mnu nicméně si tedy dovolím být trochu víc osobní.
Horkem rozpraskaná polní cesta… heřmánek… žluté maliny… vysoká tráva v jabloňovém lese… zrezivělé vrhačské koule… řepík… krtci…tulipány. Milovala jsem to místo na konci mého tehdejšího světa, místo kde dál už nebylo nic, jen neprostupné, nekonečné lány. Vrzající branka, kvetoucí stromy, všichni mojí blízcí. Milovala jsem všechny ty zvuky a vůně, které tohle místo přinášelo. Dneska už není. Nic z něj nezbylo. Dlouho jsem byla vykořeněná, měla jsem pocit, že nepatřím nikam. Tenhle medailonek je o místech, které mě tak trochu navrací domů.
Geolog a svérázný filozof Václav Cílek někde říká, že krajiny, ve kterých se cítíme doma, jsme schopni obsáhnout jen asi dvě nebo tři. Jelikož ta moje srdcová krajina se rozplynula pod dálničním obchvatem, jsem doma všude a nikde. Trochu se to mění v průběhu času.
Bývala to Berounka, která je béžová. Zvláště zjara, když kvetou trnky, až někde u Týřova a Křivoklátu, a pak, později spíš níž po proudu v Krasu v místech odkud je vidět Karlštejn. Jenže tyhle krajiny jsou dneska plné cyklistů a výletníků a Kras se stal (vcelku právem) dosti hojně navštěvovaným místem a taky tam probíhá spousta moderní výstavby. Už tam nejezdím.
Později pak červotočem prolezlá chalupa v Antonínově, a taky Máchovská krajina se spoustou opuštěných hradů na pomezí Kokořínska a Středohoří. A krajiny, odkud je vidět k Rychlebským horám. A smutná krajina s mazlavou, červenou hlínou pod Kounovskými řadami. A pak… a to je zvláštnost největší… naše vysočinská zahrada. Ta nudná a nezajímavá, polopouštní zemědělská krajina se mě poslední dobou velmi dotýká. Ale i některé omšelá městská zákoutí a zpustlé zahrady. Není to jedna krajina. Ani dvě nebo tři. Všechno jsou to tak trochu polozapomenutá místa na rozhraní dvou světů, kde je krása skrytá pod nánosem zapomnění. Jsem hraničářka. Zvu vás.
Tohle jsou střípky a odrazy mých krajin, kde se tají dech.
LÉČBA DUŠE UMĚNÍM
Jak planout a nevyhořet ~ Klaudie Slunečná
(Pro věčně romantické duše)
Jsi nevyléčitelně romantická? Občas zasněná a někdy smutná bez důvodu? Nekonečně věřící v lásku? Schopna vzlétnout na perutích srdce zas a znova… Okolím znevažovaná jako bláznivá naivka?
Pak je tento článek pro tebe! A všechny sestry krásy kráčející na obláčku romantismu. Ukážeme si, jaká je v jeho jemnosti síla..
Ale nejprve…
…si povíme, co to vlastně ten romantismus je. Protože v lidovém pojetí se často zužuje na růžové šaty, nedostatek racia a nereálné sny. Tak pojďme tomu kouknout na zoubek!
Jako umělecký a filozofický směr plně rozkvetl v 19. století a ta nejkrásnější díla odrážejí jeho principy dokonale. Jsou-li i tvé, pak jsi srdcem romantička.
Oslava přírody jako živého zrcadla duše
Ryze osobní pohled na svět skrze prožitek, vášeň, city a vnitřní obrazy
Mystika a tajemství
Individualismus a svoboda
Romantismus miluje hrdiny. A nejsou to vždy svalovci, dobývající nová území. Mohou to být i osamělé nebo vzpurné duše. Geniové, tuláci, rebelové nebo vyvrženci. Důležité je, aby nebyli – řečeno moderní terminologii – jednotvárnými roboty bez citu a fantazie. Řízení ryze levohemisférovými zákony, ve smyslu: “co není užitečné, nemá nárok na existenci”. Nebo: “na co si nesáhnu, neexistuje”.
Ačkoli romantismus vrcholně preferuje svobodu jednotlivce být kýmkoli chce, k nudným, předvídatelným, striktně racionálním lidem se staví kriticky až posměšně. V dnešní době, kdy na piedestal se staví uhonění, ambiciózní a řádem svázaní jedinci, by dávní romantici tímto podstavcem raz dva zatřásli! Už dvě století zpátky o nich mluvili jako o součástkách zmechanizovaného světa.
Šeď efektivity a racionalita nemůže nahradit opravdovost a hloubku. Tvůrčí rebelové ukazovali odvahu žít naplno v radosti i bolesti. V kontrastu se suchým fungováním spícího, “duchovně mrtvého”, člověka.
Tento živý přístup ke světu, kde pravdu a krásu nelze zabít logikou, oslavoval autentický, ač někdy bolestný život. Vysoce citliví umělci odmítali prázdnou funkcionalitu. V knihách zobrazovali rozdílný přístup konvenčních postav, které se spokojí s profánní každodenností a hrdinů, kteří touží po kráse, tajemství a jdou proti proudu. Goethe ve Faustovi ukazuje učence, který navzdory dosaženému vědění není šťastný. Jeho teoretický život postrádá šťávu. Je ochoten zaplatit duší za natolik naplňující prožitek, o kterém by si přál, aby trval věčně. Jak romantické!
“Až jednou oslovím Okamžik: zastav se jsi tak krásný! V tu chvíli ať skončí mé bytí!”
~ J. W. Goethe, Faust
Až když je život žit naplno, s chybami a veškerou opravdovostí, začne dávat smysl.
Stejně jako mladík v Máchově Máji nejsou romantici ukazováni jako pasivní, ale žijící podle hlasu svého srdce. I kdyby měli zemřít. Stejně jako něžná Julie v Shakespearově dramatu o pár století dřív. To ostatně ukazuje, že romantismus nepatří do žádné doby, ale je základní potřebou duše, toužící po hloubce a kráse.
A že hlubiny s sebou nesou i témata smrti, obrazy podsvětí, celou plejádu bájných postav a přízračných krajin, to vidíme v tvorbě Goyi, Delacroix, Fridricha… Ale protože čas prakticky neexistuje, nacházeli romantici inspiraci mýtickými postavami a duchovnem už u renesančních mistrů. Botticelli, Tizian, Rembrandt, Hieronymus Bosch… předkládali nádhernou materii k tvorbě.
A poezie? Je dodnes infuzí pro všechny romantiky a romantičky. V období své slávy byla považována za bránu k bytostné pravdě. Ostatně i Goethe napsal svá “faustovská”moudra ve verších! Básně sytí magický přístup k životu, kde vše je posvátné. A mystická síla romantiky opěvované lásky otevírá božskou přítomnost.
“Jenom láska dovede vykonat ten zázrak, který promění věčnou noc v božský den.“
Novalis – Hymny noci
Jsou tedy dnes romantické duše na seznamu ohrožených druhů? Možná. Ale o to více vzácnější! A chráněné. Pochopitelně ne společností, vyznávající své materialistické “bohy”.
Otevřené srdce je ochraňováno samo sebou. Vyživováno ze svého vnitřního zdroje.
Romantické bytosti jsou elixírem, nektarem pro vyprahlé žíznící, znavené stereotypem nudné užitečnosti. Vysušené sarkastickým rozumováním. Jsou pramenem živé vody, opravdovým požehnáním v jakékoli době.
Na křídlech ducha (in spirit = inspirace) vnáší romantici do života krásu a poezii.
Jsi-li romantická duše, možná jsi někdy zklamávána a bezradná. Jak se nenechat utavit všedností a nevyhořet snahou proměnit svět v krásno? No možná stačí nepřehánět. Nikoho nezachraňovat. Tančit jen ve svém rytmu a nenapravitelné skeptiky a suchary nechat být.
Zasmát se pochybovačům a zasmát se i sobě. A s úsměvem jít svou vlastní cestou... S citem a vášní pro dobrodružství projeveného světa. Vstříc výšinám i pádům milovat život... ve všech jeho podobách!
S 🧡 Klaudie
***
TROCHA SOCIÁLNA aneb PROSTĚ O ŽIVOTĚ
Poradenský seriál, 2. díl ~ Zuzka Vránová
Milí čtenáři, v minulém čísle Tvůrcovských novin k čaji o páté jsem vám popsala pár znaků, podle kterých můžete poznat, nebo se jimi řídit, když se rozhodujete, zda vaši blízcí senioři už potřebují péči a pomoc nejen od rodiny...
A dnes bych ráda sdílela, že podporu a pomoc potřebují i ti, co péči zajišťují!
Nyní tedy oslovuji Vás, Pečující!!! V určité situaci pečování o blízké se i pečující může dostat do situace, kdy se stane sám potřebným!
A to nechcete…
2.díl – Jsi už unavená/unavený pečováním o své rodiče, či blízké v rodině?
Jste unavení zařizováním péče pro rodiče?
Poskytujete pomoc a podporu už několik měsíců či let?
Pokaždé, když máte pro blízké něco zařizovat, cítíte únavu a nechuť?
Zdá se vám, že už je toho na vás moc?
Nestyďte se za to! Není divu, že jste unaveni, zcela jistě máte na starosti ještě svoji rodinu, podnikání/zaměstnání, a spoustu dalších věcí! Přiznejte si to!
Nejste stroj, a i ten někdy potřebuje pauzu a údržbu!!! Dovolte si to!
Svůj odpočinek a pauzy si cíleně plánujte ještě dříve, než se budete cítit vyčerpaní…
V určité situaci člověk začne používat tzv. Autopilota. Když si na to nedáte pozor, přijde to neočekávaně a nemusíte si toho všimnout, a pak je tu nebezpečí vyhoření!
Občas si myslíme, hlavně my, ženy, že musíme vše zvládnout, že to dáme! Odpočinek počká, však se dočkáme a odkládáme ho… AŽ!? Až na kdy?
Pokud si neřekneme o pomoc, často si okolí nemusí všimnout, že to potřebujeme! Možná si všimnou, že jste nepříjemná, možná si partner začne myslet, že se už o něj nezajímáte… Nikdo druhému do hlavy nevidí, a pečující jsou někdy tak unaveni, že si už nemají sílu o tom povídat... A to už jste v Autopilotovi!
Milí pečující! Jste Úžasní!
Delegujte!
Nebuďte na to sami!
Oslovte rodinu i pomáhající pracovníky nebo organizace a odpočiňte si!
Zasloužíte si pomoc a podporu, a říkejte si o ni. Sezvěte rodinu, všechny, co mají rádi vás i potřebného, a řekněte si o pomoc. Více hlav více ví!
Vezměte do pomáhající party i všechny děti, co už chodí a mluví, uvidíte, že i ony mají leckdy fajn nápady! A ti nejmenší tu mohou být jako potěšující návštěvy a pro roztomilé povídání. Berte děti k seniorům, potřebným i umírajícím! Děti se nebojí, a často přijímají tyto situace mnohem snadněji, než my ostatní!
Pozvěte ke spolupráci i profesionály, pokud není ve vašem okolí moc lidí, kteří by mohli pomáhat, fakt se vám uleví…
Nebojte se, že je nezaplatíte, pečovatelské služby nejsou zase tak drahé, můžete požádat o různé podpory a dávky, jako například:
Příspěvek na péči, Příspěvek na mobilitu a zvláštní pomůcky, ZTP, Příspěvek na bydlení (žádá potřebný). Komunikujte o tom s praktickým lékařem, případně hledejte profesionální poradenství.
Pokud jste museli s potřebným zůstat doma a přišli o práci, nahlaste se na Úřadu práce jako pečující, a máte pak nárok na finanční příspěvek pro pečujícího, a nemusíte si hledat práci po dobu, co pečujete, nebudou vás k tomu nutit.
Pokud pracujete, máte nárok na Ošetřování člena rodiny až po tři měsíce a můžete se v rodině i střídat! I toto komunikujte s praktikem. Když se na ÚP nahlásíte, doba pečování se vám započítává jako doba odpracovaná do důchodu, a nemusíte platit zdravotní pojištění!
Milá rodino, co máš okolo sebe někoho, kdo je pečující!
Všímejte si, zda váš blízký pečující nepečuje už z posledních sil, a nabízejte pomoc! Všechno se počítá, každá hodinka, i půlhodinka času pomoci a podpory u potřebného, nebo i doma s úklidem, případně s objednáním paní na úklid. Úsměv pro pečujícího i milé slovo a pohlazení mají velkou sílu!
Tak milí pečující, co byste rádi dělali, kdybyste nemuseli pečovat? Tak šup! Domluvte si zástup, a dopřejte si to alespoň občas!
***
V příštím díle si povíme něco více o konkrétních náznacích, podle kterých poznáte, že bliká červená kontrolka… Co konkrétně můžeme cítit, prožívat, když delší dobu pečujeme o své blízké?
A povíme si i něco o tom, jak přesvědčit blízkého, že je i v jeho zájmu, když nějaký díl svého pomáhání delegujete na odborníky, profesionály!
Mějte se krásně a užívejte si jaro, takovou zelenou, jako nyní, už po celý rok neuvidíte!
Vaše Zuzka Vránová
průvodkyně péčí (nejen) o seniory
PÁTÉ PŘES DEVÁTÉ
~ Klaudia Sauerová
VHLEDY ZENOVÉ VĚDMY
~ pro období ve znamení Blíženců (21. 5. – 20. 6.) ~ Dagmar Samandra Čerňová
LPĚNÍ NA MINULOSTI
Není snad většího protikladu k tomuto svěžímu jarnímu období než uvězněná zatuchlá minulost v našich myslích. Naším systémem by měla proudit svěžest a místo toho v něm pro nastřádané křivdy a neukončené příběhy není k hnutí. Pojďme tomu tedy tento měsíc učinit přítrž.
Pětka Vody je ve skrze zahlcující. Nějak se stalo, že jsme si svou vnitřní, a často i vnější, krajinu zaskládali věcmi a příběhy, které nejsme ochotni ani užívat a žít, ani jednou pro vždy odložit. Důvodů, či chcete-li vrstev, je hned několik, ale všechny mají společného jmenovatele, a tím je strach.
Držíme si věci a minulé situace v paměti proto, protože máme strach, aby na ně nebylo zapomenuto. Jednak proto, že obsahují křivdu a něco v nás trvá na nápravě a druhak proto, že to bylo tak krásné, že věříme, že už to nikdy nezažijeme. A tak neustále dotujeme vyčpělé vzpomínky, a to nám ubírá energii pro vytváření si nových zážitků. Lpění na minulosti je symbolem postoje, kdy odmítáme opustit i odpustit. Obklopujeme se odžitou a nefunkční energií se silným vnitřním přesvědčením, co kdyby se to ještě hodilo. Čímž se neustále ujišťujeme, že nic nového už nepřijde a nenastane.
A tak využijme blíženecké svěžesti a udělejme si pořádek venku i vevnitř. Nás systém i vnější prostředí potřebuje pořádný průvan, až to bude lítat – oblečení ve skříni, které pořád čeká až zhubneme do své středoškolské postavy, šuplíky plné papírů k přečtení i popsání, spíž naditá ingrediencemi, ze kterých už nikdy neuvaříme. To všechno zaplňuje prostor a my se pořád divíme, proč nepřichází to nové. Inu, protože se nám do toho přecpaného systému i domova nevejde už ani píď.
A co se stane pak? Pak přijdou na řadu staré křivdy a neukončené příběhy, chápejte, tedy příběhy, které nedopadly podle vašich představ. Smiřte se. Ano, někdo vás zranil, ale než pořád živit tu vyčpělou smyčku, raději se jednou pro vždy postarejte o tu svou otevřenou emocionální ránu. A než si hýčkat lapače prachů z letních destinací, raději si naplánujte novou dovolenou.
Až to všechno propustíte, zastavte se a uvědomte si, jaké to je, chvíli stát s prázdnýma rukama. Možná to je to, čeho jste se báli celou dobu, před tím jste totiž drželi aspoň něco. Konečně se ale můžete dotknout větru a vaše ruce i celý systém má dostatek volného prostoru přivítat něco nového, svěžího.
Samandra,
vaše zenová vědma
PS: řešení dopoledního Mozkolamu:
A to už je od nás pro vás dnes vše.
Těšíme se příště na přečtenou!
Vaši psavci