#21 Tvůrcovské noviny ~ k ranní kávě
Ranní básnění, komfortní zóna, vrásky, tramvaj, mozkolamová šifra a přání na konec
Vážené a milé čtenářstvo,
vítám vás u májového čísla Tvůrcovských novin. Počasí zdá se být sice stále aprílové, přesto se nám začínají pokradmu rozsévat v kalendáři dny plné horkého slunce, zmrzliny a fancy pitíček. Doufám, že si užíváté odpočinkový víkend - a jestli ne, tak si ukradněte pár chvil k lelkování nad novinami a tvůrčími písmenky.
V Tvůrcovském rádiu najdete v sekci speciálů rozhovor Klaudie Slunečné s Erikou Vincourekovou z podcastu Zlehka, který navazuje na Klaudiin text v odpoledním čísle dnešních novin o romantických duších.
Děkujeme, že Tvůrcovské noviny čtete.
Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje
Bára Belandy Dvořáková
Toulat se lesy jenom tak
Nechat si krásou zostřit zrak
Toulat se zelení na věčné časy
dovolit větru čechrat mi vlasy
Pro radost hravě rozpustile
brouzdat se tůní pošetile
S rukou v dlani jako v snách
neznajíc klamu nemajíc strach
V krvi vášně přes dvě promile
toulat se světem Bez cíle
Z NITROLEBNÍCH POCHŮZEK
O komfortní zóně, jeskyni a cestě ven ~ Magdalena Sapíková
Nevím, jak to mají zvířata, ale my lidi míváme tendenci sedět si na svým jistým a moc nekoukat kolem sebe, jestli tam není tráva zelenější.
Respektive koukáme, ale než bysme přelezli elektrickej ohradník, radši sedíme na svý spasený louce a frfláme, že tráva došla.
O mně se ví, že věřím v Bohy a taky že vím, že Bohové mají skvělej smysl pro humor.
Ten se pozná zejména ve chvílích, kdy vyslovíme nějaký přání ne zcela jasně, nebo si uděláme plány.
Tentokrát to bude o mý komfortní zóně a jak jsem z ní po hlavě vyletěla jak dělová koule za hurónskýho smíchu “mých” Bohů.
Při mateřský jsem vystudovala homeopatii s jasným cílem stát se homeopatem.
A pak jsem rovnejma nohama nastoupila do úplně špatný práce. Dvakrát.
Ty práce nebyly samy o sobě špatný, ale byly špatný pro mne. Jednak mě vnitřně ponižovaly (to je o mým nastavení, kdy jsem díky rodičům už v 5 letech věděla, že budu studovat na Fildě – a taky že jo, pár přednášek jsme tam fakt měli) a druhak jsem se nemohla věnovat homeopatii. Po práci už jsem na klienty neměla kapacitu.
Z tý první jsem odešla, když jsem 4 měsíce v kuse měla katar HCD, kterej nereagoval na homeopatika ani na ATB od MUDr. Prostě ne. Druhej den po skončení jsem byla jak rybička, asi náhoda.
Z tý druhý, která byla úplně stejná, jen v jinejch kulisách, jsem byla odejita pro nekompatibilitu s kolektivem. Solitér, no…
To Bohové zasáhli, protože se už pravděpodobně nemohli koukat, jak den za dnem lezu do tý stejný temný jeskyně a vycházím z ní stejně temná a prázdná.
Budete se smát – moje první kroky vedly na pohovor do třetí takový práce. Taky se tomu směju. Z jedný jeskyně do druhý, protože to je jistota přece. Blbá, ale moje.
No nic, naštěstí převládl pud sebezáchovy a já se rozhodla, že půjdu na volnou nohu. Dodnes jsem za to sama sobě i Bohům vděčná. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, jaký jsem mohla udělat. Jeden z nejlepších darů, jakej mi Bohové kdy dali.
Jestli jsem se bála? Jasně že jo, hrůzou jsem nespala. Jako vážně. Samozřejmě chvíli trvalo se naplno rozjet, ale povedlo se mi to. A povedlo se mi to tak, že jsem s covidem přešla naplno do onlinu a už v něm zůstala.
My si často myslíme, že úspěšnej podnikatel je jenom ten, kterej vydělává miliony ideálně měsíčně.
Pravda ale je, že úspěšnej je každej podnikatel, kterej si vydělává dost, nemá byznysový dluhy a může si i rozumně dopřát. Ideál je, když zbyde na rezervy. A když to takhle šlape, vždycky se dá najít způsob, jak to ještě zvednout. Za pochodu, na pohodu.
Tak jestli zrovna stojíte na rozcestí, vykukujete z tý komfortní jeskyně, kde je smrádek, ale teplíčko, chci vám říct: nebojte se, vystrčte ten nos ven a rozhlídněte se, kudy vede cesta.
Ona tam je, jen ji musíme chtít vidět a vyrazit po ní do neznáma. Nechat se vést. Důvěřovat procesu. Důvěřovat sobě a vlastním schopnostem. Navzdory strachu a nejistotě.
Já ve vás věřím, stejně jako věřím v sebe.
Kéž je dnešní den prvním dnem vaší cesty k vysněným cílům. Tak se staň! A kdybych vám s tím mohla nějak pomoct, ozvěte se, třeba něco vymyslíme.
Přeju vám báječný dnes a ještě lepší zítřky a jsem v tom s váma 😘
BÝČÍ KRONIKA ŽIVOTA
Vrásky ~ Petra F. Rohovská
…jsou pro mě cestičky. Ty, které jsme si vyšlapali. Jsou různě dlouhé a hluboké. Nezáleží na věku, jako spíš na zkušenostech či intenzitě dobrodružství, která nositel doposud zažil. Na začátku, když se člověk narodí je jako nepopsaný list a jeho kůže je hebká, jemná a lesklá jako satén. Při pozornějším zkoumání najdeme i na ní drobné rýhy. Svědectví o nelehké cestě z bezpečného lůna matky skrz rodidla na svět mezi tvory, kteří nám jsou cizí. U očí má ono novorozeně malé štětinky a poprvé se zamračí, když se mu něco nelíbí. Krabatí ručky v pěst a u toho se mu roluje poddajný povrch na obličeji, kolem úst, nosíku a očí. První cestička je započata.
S každým dalším krokem se nám čáry našeho života rýsují dál. Některé si plují po rovince, jako klidný potůček, který má svou pevně danou trasu a nikam nespěchá. Jiné se kroutí a vytáčí, aby nabraly ten správný směr jako řeka, která musí zdolat větší či menší překážky. U některých zůstanou jizvy, jako obtisk kamenů, které se vryly hlouběji pod kůži a zanechaly své stopy. Další jsou rozvětvené a ubírají se do všech možných stran. Přechází přes sebe, dotýkají se navzájem a neznají hranic, jako otevřený oceán, na němž se tvoří vlny, jenž svou sílou rozbouří vody, které následně naráží na břeh. Tam se rozvíří spolu s pískem a kamením, které jemnou kůži zkrabatí, až se vytvoří důlky. Malé jemné odřeniny. Splynou s cestičkami. Čisté linie – některé zvolily onu samostatnou cestu i nadále, jiné se místy propojily.
Vrásky, jako příběh života. Stačí, aby promluvily a vyprávěly jedinečnost každé ze svých výprav a cest, jako jednotlivé kapitoly knihy.
Vrásky, jako nádoby, do nichž natekly radosti i starosti, slzy i smích, nadšení i zklamání, štěstí i bolesti, lásky i nenávisti…
Vrásky, jež zamíchaly prožité zážitky a vytvořily onen žlábek zahýbající do nespočtu stran.
Vrásky… královny moudrosti, svědkyně života, zrcadla dosavadní pouti života.
Děkuji vám!
RUBRIKA 42
Tramvaj ~ Eunika Eyerová
Chlapečku, přišla ztráta
Utíkám ke krásnému dni
Abych ho stihla (už skoro ujíždí)
Myslela jsem si, že ujede
Jenže ten, který se blížil nebyl ten můj
Tenhle přijížděl k jinému člověku
Ke svému člověku
Doháněl ho
Křik
Náraz
Smrt
Stáhl někoho
Malého
Cizího
V Praze
Ne v Oděse
Ne v Kyjevě
V Praze
Někoho
Běžím k tomu cizímu dni a zapletu se do něj
Ani já ani někdo v něm nemá být
On, ten někdo, už svůj krásný den nechytí, je pryč i s jeho rukou a zivotem
Mně ujel krásný den jemu všechny
Jsme tedy zamotáni v cizím dnu a je to hnus
Psát,
pamatovat,
prožít,
uchovat,
říci,
varovat,
neschovat,
aby pořád trochu žil ten cizí chlapeček
v mých rukou
které ho drzely
které ho tahaly
v mých očích
které ho hledali
v mém hlase
který hledal pomoc
MOZKOLAM
Libo-li květnovou šifru k potrénování mozkových obvodů?
ART Z BUCHTÍ RODINY
ŽIJU s RUDOU. Z Rudy padají různé věci. A z našich dětí TAKY.
Tímto končí ranní vydání našeho tvůrcovského plátku. Snad jste si ho vychutnali stejně jako vaši ranní kávu.
Těšíme se odpoledne na přečtenou!
Vaši psavci