#4 Tvůrcovské noviny ~ k ranní kávě
Ranní haiku, zamyšlení o puberťáckém tichu, umění zvané NE, zamyšlení o slunovratu, mudrování o jámách, básnění, povídání o traumatu, hrátky s motorkářským slangem a komiks jako dáreček na konec
Vážené a milé čtenářstvo,
původní záměr svátečně laděného úvodníku vybledl ve smuteční černi a já dlouho hledala ta správná slova, jak noviny uvést. Adventní veselí ochromily zmatek, bolest, žal a šok, smísené do jednoho hořkého poháru. Nakonec jsem se však, stejně jako doktor Vlach dumající nad sirkami, vrátila po vyčerpání všech možností zpátky k té první. Vždyť co psát v tomto čase jiného než přání štěstí, lásky a pokojného zbytku vskutku horskodráhového roku? Žijte a važte si toho, co máte. Těm, co mají, ale svírá je strach, aby neztratili, posílám mnoho sil do dní budoucích a přání brzkého uzdravení. Těm, co najednou nemají, posílám upřímnou soustrast.
Chcete-li pomoci, ale nevíte jak, můžete třeba tady. Každá koruna se počítá.
Děkujeme, že Tvůrcovské noviny čtete. Snad vám přinesou úsměv na tvář a přivedou vás na jiné myšlenky. Daleko od chmur a bolu těchto dní.
Nůši plnou kreativity vám přeje
Bára Belandy Dvořáková
NOVÝ BRAK
Proč se mnou nemluví? ~ Jan Wranimir Vrána
Puberťáci mají obvykle jistou míru despektu vůči rodičům. Je to zřejmě jeden z adaptačních mechanismů, umožňujících osamostatnění potomků a zakládání vlastních rodin a nedá se tomu asi úplně předejít.
Řada rodičů si však stěžuje na uzavřenost a jakési odcizení vlastních dětí v tomto období a nechápou, kde se to tak najednou vzalo. Považují to za nespravedlnost, protože přece obětovali tolik času, peněz, dobré vůle a vůbec první poslední pro někoho, kdo se teď s nimi odmítá podělit, byť jen o slovo. Čím si zasloužili tak mrzké postavení v očích potomka? Pojďme si odcouvat pár let nazpět a poslechnout si toho pečujícího rodiče:
„Nechoď do sklepa, je tam bubák.“
„Děti nosí čáp.“
„Když budeš jíst ty pecičky, vyroste ti v bříšku meloun.“
„Dárky nosí Ježíšek. Ale má toho moc, víš, tak vždycky jenom zazvoní a odletí.“
„Čert mi tu na sebe nechal číslo. Jestli budeš zlobit, já mu zavolám a on si tě odnese.“
„To víš, že je to tvůj křeček Pepík. On byl nemocný, tak trochu změnil barvu. Jo a taky se trochu zmenšil. A asi zapomněl, jak se pije z pítka. A začal kousat. To ta nemoc, víš? Jak to myslíš, co je to za nemoc? To je taková křeččí nemoc.“
Dětské zklamání z reálného stavu věci krásně vystihla Bára Hrzánová ve hře Hrdý Budžes. Jenže v těchto případech má ono zklamání ještě hořkou příchuť ve smyslu oni mi lhali. Co na tom, že teď už jsem velký/velká a tamto se říká jen malým dětem. Co všechno se tedy říká těm velkým? A kdy se to dozvím? Pro dospělého není šest let žádná doba, pro dvanáctiletého je to půl života. Půl života mu někdo blízký opakovaně a vědomě lhal.
Byť si to možná dětská hlava nenaformuluje přímo takhle, ten podvědomý pocit, že dospělí bez uzardění lžou a považují to za normální tam zůstane. Alespoň mohu-li mluvit za sebe. Takže proč se svěřovat, proč si chodit pro radu k někomu, komu se opakovaně nedá věřit ani ve věcech, kdy vlastně o nic nejde?
To, že se člověk časem vymaní z pocitu křivdy a nahlíží na to celé jinak jako dospělý neznamená, že v něm tenhle pocit nebude hrát významnou roli právě v oněch telecích letech.
PODNIKATELSKÉ POHLEDY PODNIKAVKY
Jak říkat NE ~ Alice Kavková
Když jste sólotvůrce a sólopodnikatel, musíte se naučit říkat NE. A musíte ho říkat často. Když budete na všechno kejvat a říkat ANO, strháte se a prdne vám cévka. Vím, o čem mluvím. Moderně jsem vyhořela a teď rozsévám moudra. Kdo nevyhořel, jako by nebyl? Ne. Kdo nevyhoří, je frajer. A kdo nevyhoří? Kdo se včas naučí říkat NE.
Jsem sólopodnikatelka, i když značku 4 Kavky máme spolu s mužem. Takže jsem duopodnikatelka. Ale to je furt málo na to, abych se rozkrájela. Mám toho na hrbu hodně. Vydávám deskovky, jsem distributorka japonskýho vydavatelství Oink Games pro ČR a SR, tvořím haldu obsahu, abych skrz obsahovej marketing do eshopu nahnala lidi, ze kterejch se stávají zákazníci. Taky abych roztleskala téma moderních deskovek, protože to je moje mise.
Není čas dělat cokoli, co nesměřuje k tomuto cíli. Když se mi třeba ozve novinář, že chce povídání o retrohrách, kterejm jsem se věnovala dřív, odmítnu. Nebo nabídnu moderní deskovky jako zajímavější téma, že jako můžeme začít skákáním gumy, ale gró povídání musí bejt o deskovkách.
I s jednou misí je tuna práce, protože si sama dělám marketing, socky, blog, newsletter, youtube kanál, sama tvořím brand a ochraňuju ho. Ne říkám na mnoho akcí, spoluprací, podnikatelskejch setkání. Když už do spolupráce jdu a ona mi nesedí, dávám něžný kopačky a jdu o dům dál. Velmi rychle. A protože teď před Vánoci mám největší fofr v celým roce - tzv. vánoční peak - říkám NE i na skoro veškerý volnočasový setkání s kamarády. Neskáču na lep pozvání schovanýmu za slůvkem JEN - to bude JEN hodinka, to bude JEN pár vět, JEN se stavím. Stokrát JEN umořilo osla. A mohlo by umořit i Kavku. NE mi hlídá hranice, NE mě chrání, NE o mě pečuje. NE říká NE dalšímu vyhoření. NE je nový ANO.
KOLO ROKU
YULE, ztišená krajina se zlatým sluncem ~ Lucie Deutsch
Ani nevíte, jakou radost mi udělal letošní sníh. Připadalo mi, že jsem se vrátila do zim mého dětství. Přesně tak, pod tichým sněhem jsem si vždy představovala Vánoce a podobně jsem si vysnila i fotky pro svátek Yule – zimní slunovrat.
Čerstvý sníh a nádherné západy slunce s oblohou plnou zlata následovanou červánky, to je zima, kterou mám ráda a kterou se dokážu kochat do neomrzení.
Ale jak víte, sníh je věc prchavá a spoléhat se při focení na sníh, nedejbože na nejkrásnější kombinaci – čerstvý sníh třpytící se za svitu slunce, to nevyjde vždy. Už jsem se naučila pracovat s tím, co mi příroda umožní.
…
Vraťme se ale k zimnímu slunovratu, počátku astronomické zimy a svátku, jež má v Kole roku název Yule.
Je to prastarý svátek, který se slavil v obměnách po celé Evropě, a v mnoha zemích se jeho název přenesl i na současné Vánoce.
Okolo 22. prosince nastává nejdelší noc v roce a staré kultury věřily, že umírá staré a zároveň se rodí nové slunce.
Je to záblesk světla a naděje v té největší temnotě.
Příroda spí, začíná zima a ještě dlouho tu s námi bude. Přesto je slunovrat příslibem, že opět přijde jaro a léto, protože od tohoto dne slunce opět sílí.
Snad aby se podpořilo jeho znovuzrození, pálila se po celé Evropě vánoční polena, někde oheň neměl vyhasnout po celých 12 dní, tzv. svatých nocí. Podobně jako o Samhainu se věřilo, že je to doba magického bezčasí, kdy po zemi chodí nejrůznější bytosti.
Kromě ohně byly důležitými symboly svátku stálezelené rostliny, které představovaly nesmrtelnost – jmelí, cesmína, jedle, tis, atd.
Mnoho zvyků bylo integrováno do křesťanského a folklorního pojetí Vánoc, protože církev, než by oblíbené staré svátky potírala, dala jim nový význam.
A tak se nám dodnes zachovala hojnost vánočního stolu, jmelí, obdarovávání se, koleda, nejrůznější typy věšteb a magických úkonů, kterým právě doba Vánoc propůjčuje svou moc.
~
Inspirace pro toto období:
Čas adventu a Vánoc je pro nás často hektický a zapomínáme na to, k čemu nás příroda svým příkladem nabádá – k odpočinku a ztišení. Mnohem více pak dokážeme vnímat náš vnitřní hlas. Zamyslete se, co skutečně v tomto období potřebujete a co je jen naplňování utkvělých představ o dokonalých Vánocích, nechte si jen to, co je pro vás a vaši rodinu důležité.
Napište si na papír svá přání a vize. Můžete je uschovat a za rok si přečíst, zda se naplnily.
Zapalte si krb, svíčky, nebo jakkoli jinak vneste do svého domova světlo.
Vítej slunce a první hvězdo, ve tmách se obracím, kde svítí lucerny, plamínky a jiskry v očích. Kde voní jehličí a tiše spí pod sněhem třpytivým naše sny.
PROPOJENÉ DĚJINY
Máte rádi Buriana? ~ Markéta Sloka
Vyrostli jste na Lovcích mamutů? A jste přesvědčeni o tom, že se kopaly jámy na mamuty?
Nerada ničím vaše dětské nadšení, ale nekopaly. Bo permafrost. Určitě víte, že byla doba ledová. No a to mimo jiné znamená, že byla do hloubky zmrzlá země. Ani v létě to pořádně nerozmrzalo. Zkuste někdy v zimě, ve sněhu vykopat jámu. Ale pořádnou! Na mamuta!
Z mých zkušeností je výzva vykopat i hrobeček pro ptáčka. A to nemáme trvale promrzlou půdu a pořádná zima byla někdy před 15 lety. Samozřejmě záleží na vaší lokaci.
Kamarádi archeologové to kdysi zkoušeli. Video bohužel nemám, ale existovalo. Snažili se dlouho, já už bych se na to dávno vykašlala, ale kopali, jako by to byla opravdu otázka večeře. Za celý den se v ploše dostali tak na 20 cm. V cca 5 lidech. A k tomu si přidejte, že ta jáma by pravděpodobně nebyla 2x na stejném místě. Lidi se podle mě moc nezměnili. Myslím si, že i v pravěku jsme byli v podstatě leniví a chtěli jsme mít co nejlepší výsledky s co nejméně práce. Nicméně, pokud máte děti a vhodnou lokaci, určitě je zkuste nadchnout! A pak mi poreferujte výsledek. Minimálně můžete mít pěkný základ na bylinkovou spirálu nebo louži.
A jak na to Burian přišel? V té době byla archeologie v plenkách. Pokládaly se její základy a archeologové byli, jako spousta dalších vznikajících oborů, banda nadšenců. A dozníval romantismus. Takže se pan Burian inspiroval nálezy a vymyslel si, co a jak se mu líbilo. Protože to se v příbezích může. Takže, až si s dětma sednete k Hrdinovi Nikovi nebo Lovcům mamutů, berte to jako krásný příběh, vznikající v posledních odlescích romantismu a počátcích archeologie, ale vysvětlete dětem, že je to pohádka. Navíc s krásnými obrázky.
RUBRIKA 42
~ Eunika Eyerová
Přešla jsem kopce nohy zapomněly Slyšela jsem hudbu hlas nenapodobí Viděla jsem svět oči nezobrazí Chci se vrátit zpět Už nevím Kde jsem byla S kým jsem byla Kým jsem byla
KLUBOVNA NADĚJE
~ Tomáš Paprštein
Klubovna Naděje je bezpečný prostor pro oběti sexuálního zneužívání, který společně tvoříme. Místo, kde si můžeme otevřeně povídat a vyměňovat zkušenosti, jež nám pomáhají toto trauma překonat.
V dnešní Klubovně Naděje rozebíráme se Simonou Babčákovou téma traumatu a také jak ho zvládnout.
▶ K čemu nám trauma může sloužit? Simona Babčáková zcela otevřeně a uvolněně
LUŠTĚNKA MĚSÍCE PROSINCE
~ Martina Kavky
Dnešní luštění se nese v duchu motorkářského slangu. Nápověda jako vždy ve Slovníku 🧐
A řešení listopadové luštěnky je tu 👇
ART Z BUCHTÍ RODINY
~ Martiny Müller Ondrušové
ŽIJU s RUDOU. Z Rudy padají různé věci. A z našich dětí TAKY.
Tímto končí ranní vydání našeho tvůrcovského plátku. Snad jste si ho vychutnali stejně jako vaši ranní kávu.
Těšíme se odpoledne na přečtenou!
Vaši pisálci