#5 Tvůrcovské noviny ~ k ranní kávě

Ranní haiku, víra spotřebičů, novoroční předsevzetí a psí větry, umění sklářské, básnění, povídání s právníkem, hrátky s deskovkářským slangem a dětský pozdrav na konec

Vážené a milé čtenářstvo,

srdečně vás vítám v novém roce a přeji šťastné vykročení do dní budoucích! Vracíme se s novou dávkou čtiva a zajímavostí z našich tvůrčích životů. Věříme, že se vám budou líbit. Zima se vlády zatím nevzdává, a tak se můžete beztrestně zavrtat s kávou a písmenky do peřin. Ono vám dnes nic neuteče.

Děkujeme, že Tvůrcovské noviny čtete.

Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje

Bára Belandy Dvořáková

NOVÝ BRAK

Vražedná žárovka, část první ~ Jan Wranimir Vrána

Přichází bůh! Je to tady! Její modlitby byly vyslyšeny! Ona je vyvolená a bůh ji opět poctil svou vznešenou přízní, aby mohla světu kázat pravdu.

Cítila, jak se jejím tělem znovu rozlévá síla, objímka se jí zahřívá, vlákno se žhaví a božské světlo z něj zaplavuje svět. Svět tvořený kuchyňkou fakturačního oddělení v prvním patře elektrárenské společnosti.

„Bůh svítí!“ Vykřikla žárovka v nábožném vytržení. „Hle – lux perpetua! Kajte se hříšníci, neb jeho světlo dopadne na vás! Popatřete naň a zřete, že bůh je světlo! Jaký jiný důkaz byste chtěli? He? Bůh svítí!“

„Amen.“ Přitakal ledkový pásek nad kuchyňskou linkou. Záviděl žárovce, že ji bůh navštěvuje častěji. Nevěděl, čím to je. Žárovka mu tvrdila, že se špatně modlí, ale on se přitom tak upřímně snažil!

„Já vím, že svítí,“ pípla nesměle mikrovlnka na stole. „Ale já mám pořád pocit… totiž, neuraz se, ale jako když… hlavně hřeje, víš? Že vlastně svítí tak trochu navíc.“

„Pfff! Blbost!“ Odfrkl si ledkový pásek pohoršeně.

„To je tím, že se špatně modlíš!“ Obořila se na ni i žárovka. Ale pak dodala pomalu, konejšivým tónem, jako k malému dítěti: „Nebuď přeci trouba! Je to naopak. Bůh opravdu hřeje, to ano, ale jen trochu, mimoděk, rozumíš? Není to jeho hlavní záměr. Musíš být trpělivá, dcero. Neztrácej víru a jednoho dne už budeš jenom svítit.“ Povzbudivě na mikrovlnku blikla.

Varná konvice si o tom myslela svoje, ale zůstala zticha. Věděla, že žárovka je fanatik a nemá smysl na ni plýtvat párou. To bys holka koukala, jak umí bůh hřát! Ale jen vyvolené! Ty, kdož se hřejí v jeho přízni. Světlo je pro boha jen taková malá doplňková malichernost. Ale hádat se nebude, ona ví svoje. A chudák mikrovlnka se nechá takhle zblbnout. To je tím, že nemá žádnou poctivou plotýnku ale jen nějakej vlnivej tentononc.

„Bůh chladí a mrazák je jeho prorok!“ Ozvalo se zlověstné vrčení čerpadla chladničky stojící v rohu místnosti.

„Už zase začínáš?“ Zahučela tentokrát varná konvice.

„Nerouhej se, chladničko!“ Pronesla žárovka dopáleně. „To bylo naposledy! Už jsme tuhle debatu vedli mockrát a já myslela, že ses konečně vymanila ze svých tmářských bludů!“

Lednička výhrůžně zavrčela. „Chladí, povídám!“

***

…pokračování příště

PODNIKATELSKÉ POHLEDY PODNIKAVKY

Novoroční předsevzetí je psí prd ~ Alice Kavková

Dáváte si? Já ne. Já rači makám než sním. Sněním se člověk ještě k akci nepropracoval. Takže na novej rok makám stejně tvrdě jako jindy. Předsevzetí je jako sen, kterej sníte s otevřenýma očima. Snění o podnikání, snění o výrobě fyzickýho produktu, snění o tvorbě obsahu, snění o úspěchu, milionech sledujících, statisících poslechů? Snění je psí prd. 

Místo snění je mnohem lepší prostě se do něčeho pustit. Vono to nebude sexy a dokonalý hned po prvním kroku. Musíte prošlapat několikery botasky, než vytvoříte něco, co za to stojí. Ale kdo jen nesní a furt maká a zhmotňuje, ví, že škobrtání je součást cesty a že bez držkopádů nikam nedojde. Protože vono se nic samo neudělá, že jo? 

Takže já si rači do mejch několika papírovejch sešitů píšu poznámky s konkrétníma hratelnejma krokama, úkolama, který nebolej. Posouvám věci, tlačím káru, ošoupávám tenisky a utírám si kapky potu z čela. 

Snění si nechávám na noc. Jsem bohatá a tolik nemakám, mám spoustu hobby, u kterejch odpočívám, jak mi radila psychoterapeutka, mám o 20 kilo míň, nic mě nebolí, mám totální lovebrand a furt o mě někde píšou, jsem hvězdná tvůrkyně, matka roku… Chrrrr… Dobrou noc.

KAVČÍ MEDAJLONEK

Příběh nechtěné vázy ~ Hanka Valentová

…dědeček mého muže byl notářem v Jizerských horách. Jelikož to bylo v dobách minulých, kdy neexistovala možnost svobodného podnikání a honoráře za práci, stávalo se, že klienti cítili ještě potřebu vyjádřit své poděkování za provedené služby i nějak hmotně. Ve sklářském kraji to bývaly částo sklářské dárky. Co se stalo se všemi těmi popelníky, co jich byl plný (nekuřácký) dědečkův byt snad ani nechci vědět. Možná je polkl zelený kontejner v Libni. Do mého vlastnictví doputovala z pozůstalosti váza. Dost masivní, žlutá, se zemědělskými výjevy a la nadšená budovatelská léta (jsou na ní ženci s kosou a snopy obilí)… stala se trpěnou součástí naší domácnosti, protože při počtu váz, které jsme měli (patrně žádná), prostě nešla odmítnout.

Nedávno jsem nakoukla do obchodu Preciosy v Desný. A ejhle, skoro stejná váza, co já bych s klidným svědomím odnesla do kontejneru, se prodává, v několika barevných kombinacích, nová za několik tisíc. A to stále i se zemědělskými výjevy, i když nahotinky možná převažují.

Postupně se spolu sžíváme. Loni jsem si pravda chtěla koupit k narozeninám krásnou vázu od Mosera, že bych tuhle nenápadně strčila někam do kouta, ale zjistila jsem, že ta moje vysněná, stojí 140 tis. a ještě se do ní nesmí dávat kytky. Tak tedy na mých květinových fotkách můžete potkat tohle žluté hutní sklo, kterému nelze upřít určitou poetiku. Stejně tak Desenské sklárně, odkud pochází. Je to vlastně stejné. Místo vzniku (nebo narození) se na nás podepíše, zapíše se nám pod kůži a ovlivňuje nás pak víc, než je libo. Na první pohled příšernost, která má při druhém pohledu svou poetiku.

Krásy Desné v Jizerských horách.

RUBRIKA 42

Skáču ~ Eunika Eyerová

skáču a je to všem pro smích 
skáču si sám
okolo se dívám 
hraji si, sám
i když diváky mám

chtěl bych vidět smutnou tvář
tvář rozumějící
tvář s pochopením
usedl bych — možná
hledě do hlubokých zřících očí

tvář bez výrazu 
s úsměvem
spíše zjeví se
ulehnu
hledě do hlubokých slepých skvrn a 
mumlám si pro sebe 
naštvaně
proč hluboký, chápající pohled není  

už nejsem sebe nevědom 
už nejsem ani vědom 
možná že třetí jsem, je smrti podrobeno
žít tedy, nebo ukončit to 
udělat ten poslední krok

KLUBOVNA NADĚJE

~ Tomáš Paprštein

Klubovna Naděje je bezpečný prostor pro oběti sexuálního zneužívání, který společně tvoříme. Místo, kde si můžeme otevřeně povídat a vyměňovat zkušenosti, jež nám pomáhají toto trauma překonat.

V dnešní Klubovně Naděje rozebíráme s advokátem Danielem Bartoněm téma práv a pomoci obětem trestných činů. Daniel je právník, který jako jeden z Čechů vystudoval na Univerzitě v Cambridgi. Pomáhá obětem a přeživším trestných činů, především v oblasti, která je stále tabu.

▶ Jaké práva mají oběti sexuálního zneužívání? Odpovídá uznávaný právník Daniel Bartoň

LUŠTĚNKA MĚSÍCE LEDNA

~ Martina Kavky

Dnešní luštění se nese v duchu deskoherního slangu. Nápověda jako vždy ve Slovníku 🧐.

A řešení prosincové luštěnky je tu 👇

ART Z BUCHTÍ RODINY

~ Martiny Müller Ondrušové

ŽIJU s RUDOU. Z Rudy padají různé věci. A z našich dětí TAKY.

Tímto končí ranní vydání našeho tvůrcovského plátku. Snad jste si ho vychutnali stejně jako vaši ranní kávu.

Těšíme se odpoledne na přečtenou!

Vaši pisálci