#6 Tvůrcovské noviny ~ k čaji o páté
Odpolední haiku, hanba a delfínci, univerzální pravda, krása paprik, žlutý bagr, jak voní láska a vědmino moudro na závěr
Vážené a milé čtenářstvo,
kyberpošťák vám přináší odpolední noviny a s nimi druhou půlku našich únorových písmenek. A nejen to. Otvíráme pro vás možnost nejen četby, ale i poslechu, a přidáváme záložku Tvůrcovského rádia. Postupně do ní budou přibývat nové pořady, z nichž některé ještě potřebují chvilku zrát.
Březnové číslo novin vám přistane ve schránkách v sobotu 16. března.
Děkuji, že Tvůrcovské noviny čtete.
Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje
Bára Belandy Dvořáková
NOVÝ BRAK
Hanbárny ~ Tereza Kowolowská
K nahotě mám poněkud specifický přístup. Možná za to může nadšení mých drahých rodičů pro nudismus, odpor k mokrým plavkám a fakt, že jsem až do šesti žádné nevlastnila (pak mě plavčíci začali vyhazovat z koupaliště), středoškolské vzdělání uměleckého charakteru (kde jsme tři dny v týdnu kreslili akty) nebo lekce figurální kresby na vysoké škole (kdežto se plejáda naháčů opakovala). Modelové z akademie byly obzvláště zábavné figurky, zejména pak dáma, pravidelně vyprávějící o svých pravoučatech a faktu, že dělá modelku od svých osmnácti. O kratičkých čurpauzách se pokoušela pozvat k sobě nějakého študentíka na domácí štrůdl a bližší prohlídku tělesných záhybů. Netuším, zda těmto svodům někdy někdo podlehl, ale vzhledem k ekonomické situaci mých spolužáků věřím, že se občas někdo vydal prozkoumávat taje domácího pišingru. Další figurkou, která dle urban legend kolovala po vícero uměleckých školách, byl pak Ježíš. Pán středních let s perfektními mimikry biblického Ježíše a abnormálně zvětšenými genitáliemi. Vždy si dával záležet na tom, aby byl v pozici, kdy o svých kvalitách nenechá nikoho na pochybách. Léty protřelé straší ročníky studentstva si stavěly stojany vždy z boku a ve větší dálce, zatímco nic netušící prváci si zpravidla kecli přímo před místo k usazení modelu. Ano, jejich výkresy pak vypadaly jako nabídka zlevněného točeného salámu .
Sdílení společné šatny, sprchy, backstage a zátěžového koberce na spaní s kamarády v rámci vystoupení, pak dovršilo jakékoliv potenciální nedostatky v tématech anatomie. Zejména, když se v kolektivu probírá umístění dalšího piercingu s minimálně čtyřmi pindíky na světle božím a konstatováním „Tahle se mi to zahojilo, ale občas si teď počurám botu“. Trochu obskurně se pak vysvětluje, jak to, že jsem obeznámena se všemi detaily, přestože můj počet zářezů na pažbě zásadně nepřesahuje podmínky označení „ctnostná žena dobrých mravů“.
Když odhlédnu od toho všeho, pořád tu ještě zbývá holý fakt, že v práci tatéra očumuju nahé lidi každý jeden den a to z blízkosti, o které se všem šmírákům leda tak sní.
Rozumějte tedy, umím se stydět za své faldy, strije nebo památeční jizvy na můj první švýcarský nůž a prima nápad, ořezat klacek, ale jestli exponované centimetry kůže patří ke kotníku, loktu nebo dvorci, to už mi úplně sandál nerozhodí.
Mimochodem, v tomto mentálním nastavení se velmi špatně sleduje pornografie. „No dobrý no, nějací další nahatý lidi ale tyhleti mají ještě ke všemu špatný tetovačky! Fuj teda ale!“
Na závěr si zde dovolím volně citovat rozhovor se zábavným lékařem při předoperačním vyšetření na gynekologicko-porodnickém oddělení.
Lékař: „Ve zprávě se píše, že pracujete jako tatér.“
Já: „To je pravda“.
Lékař: „A zdalipak máte na sobě i delfínka?“
Já: „O žádném nevím.“
Po mém odložení šatstva v kabince lékař vítězoslavně zvolal „ Ha! Je tam!“ , ukazujíc prstem na moji předpotopní obludu na lýtku. Tím delfínkem myslel mého Dunkleostea, pětimetrovou pancéřnatou rybu z Devonu, která má výraz radostného mlýnku na maso (vážně, tohle si vygooglete, takhle radostný mlýnek na maso jste ještě neviděli). Předpokládám, že pokud by tohle zvířátko někdo v zábavním akváriu omylem zaměnil za delfíny, cvičitelé by byli velmi překvapeni a hned na to by založili odbory pro invalidní cvičitele kytovců.
Vzdělání tuzemských gynekologů v oblasti mořských savců tímto považuji za trestuhodně zanedbané.
PRINCEZNA BOJOVNICE ZE ZEMĚ POD VLNAMI
~ Tanya St-Lawson
Jsme v toku velkých změn. Informace, tvrzení a protitvrzení, 'univerzální pravdy' a prohlášení létají v našem globálním poli rychlostí světla a tvoří mentální megachaos. I v tomto ohledu člověka studium martial arts a taoismu připraví, jak se v tom pohybovat a orientovat. Základem je zůstat ukotven ve svém středu, aplikovat umění rozlišování.
Během let jsem se naučila důležitý zákon, o kterém se zmiňují jak staří taoističtí učenci východních věd, tak hermetičtí učenci západu — a to, že vše je pravda a nic není pravda. Nebo bych spíše měla říct, že ve světě mysli, ve sféře konceptů, absolutní univerzální pravda neexituje a vše záleží na kontextu. Bez kontextu je jakékoliv prohlášení jako koráb na divokém oceánu v bouři zmítaný sem a tam různými proudy názorů a protinázorů, doplnění a upřesnění a často nedorozumění nebo neporozumění. A tak tady přichází do hry uplatnění inteligentního nezávislého kritického myšlení otevřené mysli podpořené laskavou kvalitou otevřeného srdce... popřípadě doplnění kontextu a ochota přijmout, že možná vše je subjektivní.
Vaše s úctou, Vnitřní Schrödingerova kočka z Wudangu
KAVČÍ MEDAJLONEK
Hanka Valentová
Dneska o kráse a o mládí. Nechci se nikoho dotknout, záměrně vybírám ilustrační fotku, které docela dobře vystihuje podstatu problému. Paprika, lehce scvrklá.
Stává se mi, že často fotím ženy velmi krásné, osobité, mladé duchem, ale číslovka na rodném listě je... chm... už docela vysoká. Bežně mě upozorňují na své nejrůznější vady a nedostatky, které jsou mému (cvičenému) oku prakticky neviditelné. Pleteme si krásu a mládí. Ano, co je mladé je většinou roztomilé a hezké, ale jaksi neplatí, že když se budeme ve vyšším věku snažit předstírat, že je nám 20, nikdo si toho nevšimne. Všimne. Ale! ...krása je přeci v něčem jiném. Když můžou do krásy stárnout oprýskané hrnečky po babičce a obdivujeme se starým věcem s rodokmenem, proč tak pohrdáme vlastní tváří? Kdo si někdy zkusil udělat svůj stylizovaný portrét pomocí umělé inteligence (nebo aspoň instagramových filtrů) dobře ví, že výsledný obrázek sice vypadá na první pohled dobře, ale jaksi to nejsme my a hlavně, vypadáme naprosto tuctově. Tak nějak plastově, nezapamatovatelně, jako s natištěným obličejem z fabriky. Stejní jako všichni ostatní. Hledáme na sobě drobné nedostatky a nějak nevidíme ten celek s odstupem.
Zpátky na začátek, koukněte na tu fotku dole. Jooo paprika a svraštělá. Ale připadá vám ošklivá? Jakože kdyby se tahle fotka vyžehlila bylo by to lepší? Byla by paprika zapamatovatelnější? Došla jsem k tomu, že je to tím, že samy na sebe se díváme většinou v zrcadle, v koupelně, z velké blízkosti a mačkáme si různé pupínky, malujem řasy a ceníme na sebe zuby. Ale takhle zblízka na nás nikdo jiný nekouká. Na jiných lidech vnímáme nejdřív celek, chůzi, gesta, postavu, vlasy a oblečení. Když se k vám někdo blíží z dálky, všimnete si dřív, že má červený kabát, než že má rozšířené póry na nose. Já bych řekla, že paprice to moc sluší i když je svraštělá. A možná právě proto.
Dívejme se z odstupu. A radujme se z výjimečnosti.
TROCHA SOCIÁLNA aneb PROSTĚ O ŽIVOTĚ
Romance o Žlutém bagru ~ Zuzka Vránová
Zpočátku to vypadalo slibně: "Koupím pozemek a postavím dům", řekl otec mých dětí.
Těšila jsem se, vždyť náš mrňavý, v podstatě průchozí byt, praskal ve švech. Naše rodina je početná, oba jsme se v předchozích vztazích čile rozmnožovali, takže máme dohromady sedm dětí. Jak šel čas, a naše děti přiváděly partnery, začalo nám být při společných setkáváních velmi těsno.
Zpráva o stavbě domu mne naplnila nadějí, že konečně budu mít svůj vlastní kout, kde najdu trochu klidu, a nebudu se muset o jídelnu dělit s manželem, který z ní občas dělá dílnu.
Čas plynul, a manžel koupil pozemek, který splňoval jeho nároky. Čas plynul dál…tatínek musel přece naučit paní architektku, jak se staví náš dům! A tak jsem se přestala naším budoucím domem raději stresovat.
Ovšem po deseti letech — ejhle, něco se děje!
"Koupím bagr," oznámil mi manžel.
Zírala jsem na něj jako Izraeliti na Rudé moře, které zmizelo!
"Snad nebudeš sám bagrovat, ty to umíš?" nesměle jsem se zeptala.
Málem se urazil mými pochybnostmi: "Jasně, že umím, mám řidičák na traktor, z vojny." hrdě prohlásil a očekával pochvalu.
Nesměle jsem poznamenala, že to asi nebude tak lehké, je to přece tak dávno, ale to jsem si dala! Hned bylo zle, že o něm pochybuji.
Vzdala jsem to a prohlásila, ať si dělá, co chce a hraje si, jak se mu zlíbí.
A čas dále plynul — byl čas Adventní, a měla jsem jiné starosti.
A najednou, jednoho dne, v ulici před naším domem stál žlutý bagr! Zmocnilo se mě zoufalství, že je to přece jen skutečnost.
Jen náš desetiletý syn byl nadšen, a konečně hrdý na svého otce. Začala jsem manžela podezírat, že pravý důvod potřeby tohoto stroje je jinde, a že koupí bagru si zvedá sebevědomí. To se ovšem nesmí vyslovit nahlas!
"Ale nestál moc peněz?" přehrála jsem to na jiné téma.
"Neboj, to se vyplatí, je to totiž Bagr Veterán z roku sedmdesát jedna," vítězoslavně poznamenal, "a určitě ho pak se ziskem zase prodám," dodal nesměle…
Zamrzl mi úsměv na rtech.
VETERÁN.
To slovo je u nás posvátné, skoro jako zaklínadlo. V našich dvou garážích nám stojí už dva takoví veteráni. Tedy pardon, jsou to "úžasné kousky" nějaké staré tatrovky, či co. No, pro mne to má jediný důsledek, tedy že moje auto, kterým je mi dovoleno jezdit, musí parkovat na ulici, což přináší v létě problém s vedrem a v zimě zase se sněhem. Ale chápu, že veteráni mají přednost.
A tak se mi pomalu začalo vkrádat do mysli podezření, že se nový bagr stane naším dalším posvátným veteránem už natrvalo.
Bagr se stal v naší ulici atrakcí. Bydlíme blízko Domu Dětí, a kolem nás denně projde mnoho drobotiny, která bagr používala jako prolézačku. Chudák náš syn se cítil povinován jej ochraňovat, a otci tyto případy vždy hlásil.
Jednou přišel domů zachmuřen, tak jsem se ho ptala, co se stalo.
"Kluci lezli na náš bagr."
"A co jsi udělal?" zeptala jsem se.
"Řekl jsem, ať slezou, že se bude táta zlobit, že je ten bagr náš!"
"No a poslechli tě?"
"Ne, říkali, ať jdu do pr....!"
Musela jsem rychle odejít pro něco důležitého do pokoje, abych neshodila situaci. Tatínek ale synka pochválil, že bagr hlídá, a dal mu za úkol nadále nosit zprávy z terénu!
Následující den byl pro otce sváteční. Oblékl se jako bagrista, černé tepláky, černý svetr a vlněná čepice "debilka", a šel trénovat bagrování. Zrovna jsem přijížděla z nákupu, a nemohla uvěřit svým očím, že je to vše skutečnost! Manžel seděl za bagrem a rypadlo mocně zdvižené se pokoušelo odrýpnout kus trávníku. Myslela jsem, že umřu smíchy! No, snad našeho „bagristu“ nikdo neudá za ničení zeleně!
Po třech dnech z bagru zmizela baterka.
"Hajzlové," rozčiloval se již skutečně naštvaný manžel. Raději jsem mlčela, ale ani tím jsem se bohužel nezavděčila. Asi ode mne očekával větší účast.
"Co budeš dělat?", snažila jsem se zachránit situaci.
"Tak nejprve koupím novou baterku, a pak bagr na svátky odvezu k opraváři."
Oddechla jsem si. Alespoň na vánoce bude v ulici klid.
V dalších dnech už následoval pouze transport bagru k opraváři, což však nebylo tak jednoduché, jak se zdálo…
Večer se manžel oblékl jako na severní pól, a před odchodem pravil:
"Nečekej na mne, přijdu až v noci."
Asi jsem tupě zírala, tak mi bylo sděleno, že bagr jede pouze rychlostí 15km za hodinu. Proto může jet až v noci, aby nerušil provoz. A vrátí se pozdě, neboť jede k opraváři až někam k Europarku, což je od nás z Modřan pěkný kus cesty. Raději jsem se neptala, zda smí bagr na pražský okruh!
Manžel odešel. Než jsem to vše pochopila a vzpamatovala se, byl najednou zpátky.
"Bagr má poruchu," pravil nešťastně.
Celý následující den jej opravoval, a večer šel na druhý pokus! Sice jsem ve tři v noci musela vstát a na mapách hledat, kde u Europarku zabloudil, no, ale k ránu se manžel vrátil BEZ BAGRU!!! Ani jsem se neptala, zda pan opravář celou noc taky musel bdít jako já! Až později z manžela vylezlo, že se stal asi Figurkou roku na okraji Prahy, kde se mohl pouze díky jednomu mejdanu přeptat nočních pijanů na cestu k opraváři!
Myslela jsem, že už mne do Vánoc nic nepřekvapí…
"Nechtěla bys pěstovat kozy, nebo ovce?" překvapil mne manžel nazítří zákeřnou otázkou! Zděsila sem se!
"Budu kupovat pozemek, na který odvezu, co bagr vybagruje. No a až bude stavba dokončena, tak na tom pozemku můžeme pěstovat kozy," radoval se manžel.
"Nechci!" vybuchla jsem, neschopna se už ovládnout.
Manžel už raději nic neříkal. Vidina pastevectví mne nenadchla, tak se se mnou nehodlal dál bavit.
"Mami, uklidni se, kdo si hraje, nezlobí," chlácholila mne nazítří moje dospělá dcera, když jsem jí to nakvašeně vyprávěla. A začala si pobaveně zpívat píseň od Ivana Mládka:
"Můj nenápadný švagr, má na zahrádce bagr, můj švagr, má bagr pro potěšení, on lehce zdvihá drapák a cítí, že je chlapák, je chlapák, když drapák zuby vycení...."
Pak však uviděla můj obličej, tak přestala a řekla:
"Víš co, začni psát povídky do nějakého ženského časopisu, ať se odreaguješ!"
A když za pár dní syn pronesl: "Mami, to ještě nevíš, že táta kupuje i náklaďák," přijala jsem to už s ledovým klidem, a vzala pero, tedy pardon, notebook do ruky...
…stále ještě se mačkáme v našem prastarém bytečku…
***
povídka z archivu Příběhy jedné ptačí rodiny
Vaše Zuzka Vránová
průvodkyně péčí o seniory
MARKÉTA VONÍ
Jak voní láska? ~ Markéta Filipová
Ptám se, ptám… V čase po Valentýnu, když přežili jsme tu každoroční záplavu srdíček, berušek a rudých růží, co nevoní…
Jak voní láska? Je to vůně, nebo zář?
Co má láska a vůně společného? Vše, milí moji… Prchavá je a neviditelná, stejně jako vůně, obojí však CÍTÍME… A pravou lásku poznáme si po vůni. Po vůni si ji také zapamatujeme.
Tak jak voní? Jsou to vlasy naší milé, vůně momentů na první schůzce, vůně kabátu našeho milého, či jeho rukou?
Dumejte a jestli nevíte, běžte si přivonět…
VHLEDY ZENOVÉ VĚDMY
~ pro období ve znamení Ryb (21. 2. – 20. 3.) ~ Dagmar Samandra Čerňová
LENOST
Lenost je veskrze zajímavá. Na první pohled se nabízí souzení až pohrdání, ale když ji začneme zkoumat hlouběji, nabízí nám jedinečné vhledy a aha momenty. Terapeutický koncept zabývající se vývojovým traumatem říká, že lenost neexistuje. To, co za ni obvykle považujeme, je „pouze“ míra kapacity našeho nervového systému.
Devítka Vody Osho Zen Tarotu přináší uvědomění o našich strategiích úniku. Lenost je neochota jít hlouběji ke kořenu problému nebo bolesti, ráda se uspokojí rychlými a povrchními vysvětleními. A taky si ráda myslí, že už má hotovo. To je vlastně její největší pastí. Umí nás ukolébat tím, že jednorázová sebereflexe splnila svůj účel a do konce života už se můžeme nechat unášet na vlnách příjemného nekonfliktního života. Jistě chápete, jak bolestivý je pak kontakt s realitou.
Na druhou stranu, jsou chvíle, kdy je potřeba si odpočinout, vypnout. Umění dobrého života mimo jiné spočívá ve schopnosti vědět, kdy se na určité věci vybodnout a chvíli je nechat plavat. Je to stejné jako na dovolené. Víte, že to je časově ohraničené a určené k tomu odpočinout si od problémů běžného života. Až se vrátíte, zase do nich, zregenerovaní a osvěžení, vplujete.
O rybách se říká, že jsou velmi citlivé, zranitelné a empatické. Mějme to na mysli, až nás v březnu přepadne lenora. Protože jediný způsob, jak rozeznat, jestli se jedná o první jarní únavu anebo o rezistenci a neochotu potkat se s tím, co nás pálí, je právě ona neomylná citlivost, se kterou to prozkoumáme.
Samandra,
vaše zenová vědma
A to už je od nás pro vás dnes vše.
Těšíme se příště na přečtenou!
Vaši psavci