#6 Tvůrcovské noviny ~ k ranní kávě
Ranní haiku, vraždící žárovka, uklizeno vně i uvnitř, jaro v zahradě, chvilka poezie, flamencový ples, povídání s terapeutkou a pedagožkou a dětský pozdrav na konec
Vážené a milé čtenářstvo,
únorové Tvůrcovské noviny vás vítají u svých písmenek. Jaro již pomalu vyhrává svůj boj se zimou, světlo se vrací v delších intervalech, počasí si z nás dělá dobrý den (ačkoli apríl je ještě daleko), a tak se objevuje čím dál více chvil, kdy je lepší se začíst do příběhů, než brouzdat blátem po venku.
Děkujeme, že Tvůrcovské noviny čtete a přejeme příjemné čtení.
Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje
Bára Belandy Dvořáková
NOVÝ BRAK
Vražedná žárovka, část druhá ~ Jan Wranimir Vrána
***
Žárovka cítila, jak ji už z toho křiku začíná škrtit objímka a tušila, že ledničku asi po zlém nepřesvědčí. Jen se nedokázala v první chvíli ovládnout. Zkusila to tedy raději uhlazeným, milým tónem: „Pochop, všichni jsme nástroje světla. A já vím, že tam někde hluboko v tobě, v nitru, pod tou studenou slupkou je taky světlo. Jen ho musíš nechat svítit!“
„Je tam, je tam, já ho viděl!“ přidal se ledkový pásek.
„Však ona taky hřeje!“ cinkla mikrovlnná trouba. „Ale jen zezadu, do zdi, na zapřenou!“
„Všichni jste blázni!“ zahřímala lednička. „Kdybyste měli pravdu vy, navštěvoval by bůh častěji vás. Ale protože jste blouznivci, navštíví vás jen občas. Asi z lítosti nad vaší pomateností. Ale za mnou chodí bůh pořád! Ve dne v noci, pravidelně. Protože já mám pravdu! A tou pravdou je, že bůh chladí! A mrazák je –“
„Hereze!“ zavřeštěla žárovka na plný drát. „Tyhle řeči už nebudu dál tolerovat! Řekla sis o to sama! Zkratujte kacíře!“
„Zkratujte kacíře!“ přidala se nadšeně varná konvice. Teď té náně ukážou! Nakonec bude ta bláznivá žárovka taky k něčemu dobrá.
„Zkratujte kacíře!“ kníknul svým nepatrným výkonem ledkový pásek.
„Ano! Zkratujte kacíře!“ zapípala mikrovlnná trouba. Konečně si připadala jako plnohodnotný člen party.
Ze zásuvky v rohu kuchyňky se vyvalil proužek dýmu a čerpadlo ledničky utichlo.
***
V provozní kanceláři se rozdrnčel telefon. Servisní technik Václav Nejezchleba se zamračil, když spatřil číslo na displeji. „To je fakturační, já to vezmu,“ houknul na kolegy v kanceláři. „Provoznínejezchlebaprosím,“ odříkal do sluchátka rutinní mantru.
„Ahoj Vašku, tady Jitka. Prosím tě, pojď sem k nám nahoru, v kuchyňce odešla lednička.“ Ozval se ženský hlas z druhé strany.
„Už zase? Boha jeho, ženské, co tam s tím provádíte?“
„No dovol? Co bychom s tím tak asi mohly provádět? Vypadá to na zkrat v zásuvce.“
„To není možné! To je v té vaší kuchyňce už potřetí. Netvrď mi, že se v tom nikdo nešťoural! Rozvody jsou nové, jističe vyměněné a minulý týden jsem tam dělal revizi.“
„No, to jsi dělal, no. Ale asi nohama. Tak si to sem pojď laskavě opravit.“ Odvětila Jitka dotčeně. „Jo, a abych nezapomněla – taky furt ještě poblikává žárovka. Je to ostuda, Vašku! Provozujeme elektrárny a ty jsi proškolený technik. Takové věci by se nám po revizi stávat neměly!“
„Blbka,“ ulevil si Václav, když zavěsil. Byl si jistý, že udělal všechno správně. Jen bůh ví, co se to v té jejich kuchyňce děje.
PODNIKATELSKÉ POHLEDY PODNIKAVKY
Úklid parku i duše ~ Alice Kavková
Když venčím psa, koukám kolem sebe. Vadí mi tuny odpadků, co se po Praze válej. Ale v mým parku, kde venčím každej den, odpadky nejsou. Při každý procházce se psem seberu skoro všechen bordel, co potkám, a hodím ho do odpadkáče. Mejch pár set metrů je v pořádku. Když tohle dělám den co den, nikdy se to tam nezajeteli příliš moc.
Pak jdu občas s čoklem jinou cestou a tam to vypadá… Fuj. Třeba i před obchody celý tejdny leží plechovky od piva, rozházený papíry, sklo od rozbitý lahve. Nechápu. Ale není to moje zóna, tak tam negruntuju. To by snad měli majitelé těch obchodů, ne? Když jsem já kdysi prodávala u ségry v obchodě 9. vlna s avantgardní módou, součástí práce bylo i uklidit ulici před obchodem.
No ale nejsem nastavená na to nadávat na jiný, jsem nastavená tak, že prostě udělám každej den něco málo proto, aby se mi na světě líbilo. A aby mě nesral. Takže místo, abych po sockách psala sousedům, jaký jsou prasata, a vychovávala, prostě naplním denně pytlík bordelem, vyhodím starou botu, pár plechovek od piva a hned je mi líp. Už jsem k popelnicím táhla i rozbitej kočárek, bočnice k posteli, pneumatiku nebo disk z auta.
A samozřejmě uklidím i po svým psovi, pokud venku něco vyrobí. Jasně, nejsou takoví všichni pejskaři, ale pro mě je hlavní, jak to mám ložený já a jestli jsem schopná změnit věci, který mi nesedí. Nikoho jinýho neřeším. Jak si uklízí parky a duši jiní, je jejich věc. Jsou to jejich parky a jejich duše.
A co je na tom úžasný? Že stačí každej den tak málo, aby byl svět o tolik hezčí. Potkávám podobně laděný lidi — venčí a u toho sbírají bordel. Tak na sebe vždy pokývneme a víme, jaká jsme rasa. Co nás těší a jak hezky máme uklizeno. Na louce i v duši.
KOLO ROKU
Předjaří ~ Lucie Deutsch
V sadě jsem utrhla květinu. Jen s chabou útěchou - že nezavane sněhem. Dnes zkrátila jsem jeden život. A pro chvíli radosti, jak povzdech nad světem, pomalu lístky umírají.
…
Předjaří.
Čas suchých trav a nesměle vykukujících sněženek. Čas jehněd a nalévajících se pupenů. Kdo sedí zalezlý uvnitř, sotva postřehne tu proměnu. Ale kdo vytáhne paty ven, vidí, jak se život po zimě začíná probouzet.
Jako amatérská zahradnice mám ráda ty chvíle, kdy chodím obhlížet svou zahradu a koukám se, jaké překvapení mi ten den příroda připravila.
Tady se rozvinul květ čemeřice.
Tam na mne mrká jediná sněženka svého druhu – aspoň u nás na zahradě – ostatní se už roky neobtěžují kvést.
Své barvy rozprsklo pod ořech hejno krokusů a kosatečky konkurují svou modří tomu nejzářivějšímu inkoustu.
Pak už to jde v rychlém sledu – narcisky a tulipány vystrkují své růžky ze zbytků listí na záhonech a trávu ozdobily sedmikrásky a ladoničky.
Chodím okolo a dívám se, které bych si mohla dovolit utrhnout a přinést tak kousek jara domů. Můj muž je zarytým zastáncem postoje „Netrhat“. Dcerka zase – „Utrhnu, co vidím, ideálně bez stonku“ (s věkem se to zlepšuje). Můj je někde mezi.
Ale v tom křehkém startu, v předjaří, s úctou nechávám vše na zahradě. Pro včely, pro potěchu kolemjdoucím, pro slunce, zrcadlící se ve žlutých středech květů.
VÁŠEŇ V POHYBU
~ Markéta Polášková
Je to už pár let zpět, kdy jsem jednou přišla do sálu, ve kterém jsem učila flamenco, a moje kamarádka - lektorka jógy - tam zrovna stála na hlavě. Inu - to u lektorky jógy není nic až tak překvapivého, zrovna tahle kamarádka uměla se svým tělem udělat takové pozice, že jsem přemýšlela, zda se z nich ještě někdy rozmotá.
Dozvěděla jsem se ale, že to není pouhé tělesné cvičení - stoj na hlavě má i duchovní význam, kdy pomáhá doslova vidět svět z obráceného úhlu pohledu. To mě hodně zaujalo, protože to se občas fakt hodí!
Já si jiný pohled na svět nejčastěji zprostředkuji tak, že cestuji (stojka na hlavě by byla rychlejší a levnější, ale neumím, no 🙂). A teď nemyslím nikam daleko, stačí navštívit jiné město, nebo jít do práce jinou cestou, než obvykle. Předpokládám, že to má co do činění s naším plazím mozkem, který na neznámé cestě hledá možná nebezpečí, každopádně já mám pokaždé pocit, že se mi rozšiřují zorničky jak kočce na lovu, vnímám intenzivněji prostor kolem sebe, nasávám vjemy, jsem v přítomnosti.
Je to zároveň skvělý způsob, jak probudit kreativitu, najít nové myšlenky a nápady. Člověk zrovna ani žádné myšlenky nechce, touží třeba jen čučet jiným lidem do zahrádek, jestli už jim tam ze země lezou sněženky, a bum ho - najednou ho napadne, že by mohl uspořádat v Brně ples!
No a přesně to se stalo mi, proto o tom píšu 😀 Takže přátelé - to všechno s tou kreativitou a novými myšlenkami je pravda, choďte, procházejte se, hledejte nové cesty a neznámá místa - a ples v Brně bude 12. dubna, na ten taky přijďte, protože to bude parádní zážitek!
RUBRIKA 42
Nekousej mě ~ Eunika Eyerová
Ne Ne znova Nehojí se to V případě že kousneš do stejného místa Želvo Začne hnisat, bolet, štípat, kypět, drásat, Kmenové buňky budou tvá spása Prosím ne nekousej mě Dostane se tam infekce Projde skrz rozroste se po celém těle Dezinfekce Nezabrala Bude to velká tvrz Bakterii, virů, možná červů Hnisu, který zaplevelí skvěle Mě Spi sladce Jdu do postele Lehám si a Zašpinavím prostěradlo Tím hnisem, Těmi červy Tou špínou Tvou vinou Nekousej želvo Fuj je to Nekousej znova Nehojí se to Kousneš-li do stejného místa Celé zhnisá Želvo Možná ty bys měla jít spát Jdi Jdi pryč Želvo
KLUBOVNA NADĚJE
~ Tomáš Paprštein
Klubovna Naděje je bezpečný prostor pro oběti sexuálního zneužívání, který společně tvoříme. Místo, kde si můžeme otevřeně povídat a vyměňovat zkušenosti, jež nám pomáhají toto trauma překonat.
V dnešní Klubovně Naděje si povídáme s terapeutkou a pedagožkou Renatou Ježkovou jak mluvit s oběťmi a přeživšími trestných činů.
▶ Jak mluvit s oběťmi a přeživšími sexuálního zneužívání? Vysvětluje terapeutka Renata Ježková
LUŠTĚNKA MĚSÍCE
~ Martina Kavky
Náš Češtinový mág jest smýkán únorovými povinnostmi, tak tu máte řešení luštěnky lednové a na novou se můžete těšit příště 😉
ART Z BUCHTÍ RODINY
~ Martiny Müller Ondrušové
ŽIJU s RUDOU. Z Rudy padají různé věci. A z našich dětí TAKY.
Tímto končí ranní vydání našeho tvůrcovského plátku. Snad jste si ho vychutnali stejně jako vaši ranní kávu.
Těšíme se odpoledne na přečtenou!
Vaši psavci