#8 Tvůrcovské noviny ~ k čaji o páté

Odpolední haiku, tetované portréty, zenové moudro, hrabalovská Libeň, balada o myčce, voňavý dým a vědmino moudro na závěr

Apr 20, 2024

Vážené a milé čtenářstvo,

odbila pátá odpolední a letí k vám druhé dnešní psaní! Mám k němu jen jedinou poznámku: ne, nejsem TA Bára s Charliem Sheenem. To jen, aby bylo jasno…

Užijte si čtení!

Květnové číslo novin vám přistane ve schránkách v sobotu 18. května.

Děkuji, že Tvůrcovské noviny čtete.

Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje

Bára Belandy Dvořáková

NOVÝ BRAK

Portréty ~ Tereza Kowolowská

Zcela specifickou kapitolou tetovaného umča jsou portréty. Tahle disciplína skrývá mnoho zapeklitostí na zcela plochém a stoicky klidném papíře, který si nežádá v pravidelných intervalech pauzu na „cígo a čurku“ a který se bez varování neohýbá pro telefon, protože je životně nutné teď a tady udělat sexy selfíčko. I na tom papíře, potažmo plátně nebo zdi jeskyně nebo vím já, není úplně snadné pošéfovat objekt zájmu tak, aby mu nešly oči šejdrem, každé v jiné výšce, účes nevypadal jako středověké páže přepadené padoucnicí a mezery mezi zuby lícovaly, jak kdyby je vypočítával hlavní stratég intergalaktických letů v NASA. Bohužel, lidské tělo nejen že není ploché ani rovné ale není dokonce ani trochu symetrické (jak se nám snaží taktně naznačit). Co nezvládla ctěná genetika vašich vážených rodičů, částečně po*urvily dětská chodítka, vyvrtnutý kotník z klepače na koberce, zlomená noha z lyžáku, frajersky přehozený batůžek přes jedno rameno (minimálně cca 8 let ze školní docházky), šlofík na „supermana“ v místní nádražce pod vlivem lokálního výčepu... a pokud vás tohle všechno ještě zanechalo nedejbože v relativně slušném vyváženém a napřímeném stavu, pořád ještě zbývá 5/8 kancelářské židle. Jsme holt všichni křivý a občas i šišatí. A teď si drazí přátelé vezměte fotku velikosti A5 nějakého sympatického ksichtíku a obtočte si ji okolo zápěstí. Co se stalo? Krom toho, že ta dobrá duše teď vypadá jako žába přejetá Karosou, kouká se ještě k tomu každým okem jinam tak moc, že by jí vyřadili dokonce i z plemenného chovu francouzských buldočků pro přílišnou deformitu. A to je u chrochtajícího psa s excesivními větry, co říct. Z toho vyplývá, že krom precizního překreslení portrétu z fotky to chce ještě trochu fištrunk, aby daná osoba vypadala jako mongoloidní deformát z co nejméně úhlů. A to tedy doufáme, že jste si vylosovali tatéra, co má tyhlety tríčky v malíku a ne jen, že se prezentuje dechberoucí galerií prací, patřičně pofackovanou ve photoshopu a jemně doladěnou pár fotkami projektů, které ten člověk vlastně vůbec nedělal.

Přicházíme k další, mozkové závity zavářející fázi a tou je volba, čí že obličej na sobě vlastně chcete mít. Jasným evergreenem jsou portréty dětí. Přátelská rada zní, počkejte, až bude mít ratolest alespoň dva, lépe tři roky. Rysy obličeje se vyjasní, o něco odstoupí kruhy pod očima, kteréžto si dítko suverénně pěstuje z bezesných nocí plných snů o krvelačných kachničkách do vany, chrup nabyde ucelenější podoby... kdo ví, třeba tam už bude i náznak slušného účesu. Miminka jsou krásná a to vaše je samozřejmě absolutně nejkrásnější, ale co snese fotka, vypadá na kůži opravu na prd — například rozpláclá hlavička robátka v peřince vypadá jako brambora. Pravda, ne všechny brambůrky z toho vyrostou, ale budeme doufat.

Pak jsou tu fotky prarodičů a předků. Volba je to jistě ctnostná, ale je nezbytné být vybaven adekvátní fotodokumentací. Když mi přistane na stole rozmazaná černobílá fotka z třiceti metrů, na které nezřetelná silueta asi jakože mává a je mi sděleno, že z toho mám vytáhnout portrét pratety Edny, omladit ji o třicet let, udělat, jakože se usmívá a ty vlasy měly barvu jakoby mahagon s odlesky tizianu, začínám plakat nad tím, že ten dobrý člověk věří, že mám vybavení lepší jak FBI a CIA dohromady.

Dále tu jsou filmové postavy, herci, zpěváci, sportovci a jiné idoly. Je důležité si předem ověřit, že se k těm filmům už určitě nebudou dotáčet další prznící sequely, protože vaše tetovačka sympatického hrdiny se může propadnout do horoucích pekel po tom, co se v pokračování č. 5 objeví jako postavička dobromyslného staříka v havajské košili, co má plážový bar, zachraňuje tonoucí blondýny a taky vyrábí sexuální pomůcky z kokosových ořechů a vycpaných vačic. (Mimochodem, všimli jste si, že v posledním pokračování Jurského Parku nemají dinosauři kaďáky? Takhle hluboko klesnula má, kdysi neoblíbenější franchíza. Amen.). Herci jsou ideální, jsou-li již pár dekád po smrti a neobjeví-li se tak žádný nový skandál ohledně jejich vřelých objetí malých chlapců. Stejně tak u sportovců je fajn, když už je nebude nikdo exhumovat a pátrat po dopingu. Podobná logika patří hudebním kapelám. Pokud se rozpadli před dvěmi dekádami a většina členů už si jen opaluje půlky v Karibiku a nebude mít skvělé nápady ohledně combacku, je to nejlepší. Láskyplné vzpomínky jsou vždy lepší než z fekálií uplácáná nová deska, na které největší podíl práce dalo vyfotit hvězdy tak, aby nebyly příliš vidět tři promile, nesedící zubní protéza a viagra zaměněná za prášky na srdce. Nebo si prostě počkejte, až se hvězdy samy zdiskreditují a berte je se vším všudy. Pomyslnou absolutní špičkou byla pro mě slečna (zdravím Báru), která si nechala vytetovat Charlieho Sheena s heslem „STAY POSITIVE“. Přátelé, toto je nihilismus ve vrcholné formě.

U plážových osušek, triček z tržnice a tetování mě vždy zaráželo, že si někdo vybere motiv sexy ženské tváře. Asi tomu rozumím, pokud je nositelem muž a přátelsky tak upozorňuje své okolí na „ očekávaný standart“ a dost možná díky tomu bude mít smolíka, protože v okruhu 120 km se obvykle topmodelky zoufale toužící po Jaroušovi moc nevyskytují . Ale nerozumím, proč si takovýto motiv zvolí heterosexuální dáma. Není to prostě nekalá konkurence? Vždyť na sobě nosíte non stop strovnávací metr a povězme si upřímně, z tohohle srovnání by vítězně nevyšel fakt nikdo a pravděpodobně ani ta samotná modelka na fotce bez úprav ne.

Já osobně na sobě žádný portrét nemám, ale tvrdím, že pokud se k tomu někdy dostanu a někam ho vmáčknu, vím přesně kdo to bude. Grga Pitič z filmu Černá kočka, bílý kocour. A k tomu citát jeho dlouholetého přítele opisující hrdinného Grgu: „Ruce má jako lopaty. Dvě řady zubů jedny zlaté, druhé obyčejné. Elegantní je jako upír!“ To je jasný favorit.

A ano prosím, tetovala jsem někomu i jeho vlastní portrét pod heslem : „A keho jiného když né mňa? A krasného mňa udělaj!“

PRINCEZNA BOJOVNICE ZE ZEMĚ POD VLNAMI

~ Tanya St-Lawson

KAVČÍ MEDAJLONEK

Bohumil Hrabal stodesetiletý prochází mizející Libní ~ Hanka Valentová

Začnu zeširoka …možná se tak jako já pohybujete často v online podnikatelském prostředí, kde se zhusta afirmují cíle, dělají vision boardy, tabulky s cenami, přemýšlí se, jak se vlámat do vyššího patra a očistit spáry minulosti. Prostě chceme všichni výš a výš a víc a víc. A eh… ono je to tam jaksi takové blýskavě sterilní. Skutečný život se odehrává mimo ohraničený resort.

Kavky se zabývají poetikou mizející Libně, jejíž nejznámější „Eiffelovkou“ je dozajista Bohumil Hrabal, kterýžto slaví letos 110 let od svého narození. Zajímají-li vás detaily z jeho života, google dozajista poradí. Jeho knihy možná čtete, ale dost možná ne. A tady se to celé spojuje. Bohumil Hrabal pocházel z vcelku utěšených maloměstských poměrů (to je ten známý pivovar z Postřižin), vystudoval práva, ale nějak vnitřně věděl, že chce-li psát, musí mít o čem. Musí mít něco odžito. Zřekl se luxusu a pohodlí, odstřihl se od pivovaru a začal pracovat v nejrůznějších dělnických profesích. Žil chvíli na Kladně a po různých podnájmech až zakotvil ve staré kovárně Na hrázi věčnosti č. 24, totiž tam, co je dnes autobusové nádraží Palmovka.

Naslouchal, povětšinou po hospodách, obyčejným všednodenním příběhům, které pak vplétal do svého psaní. Dlouho se nic nedělo, ale jak mu začaly vycházet knihy (a že už mu bylo skoro padesát), najednou začal být i finančně úspěšný a nosil několika tisícové honoráře vyplácené v zelených stokorunách v síťovce, kterou si pověsil v hospodě na věšáku. Je mnoho cest, jak dosáhnout úspěchu.

„Ta Paříž, ta musí být krásná, skoro jako Libeň, nebo aspoň jako Vysočany.“ (Bohumil Hrabal)

Přináším tedy další foto medailonek osobnosti, totiž polozapomenutá libeňská místa, kde vnímám, že Hrabalovský duch ještě žije. Snažím se ukazovat poetiku mizejících časů, spíše genius loci, než historicky a místopisně věrné hrabalovské stopy. Libeň se od konce druhé světové války velmi proměnila a jednou z ní bude moderní hipsterská čtvrť. Dříve, než se tak stane, přijměte pozvání.

TROCHA SOCIÁLNA aneb PROSTĚ O ŽIVOTĚ

Balada o myčce ~ Zuzka Vránová

Já snad sním, ...my doma stále řešíme myčku, to už je jak z Dikobrazu, svého času populárního satirického týdeníku, nebo jako ze špatné komedie. Já snad na to napíšu povídku.

Myčka je nesmrtelná!

Nemyje, neleští, ale nesmí se na ni pronést ani slůvko kritiky. Kdy se stala chyba, nikdo neví, nikdo už jí nevěří, jen náš tatínek kutil. Všichni bychom už ji rádi vyměnili, jen on ne!

Je pro něj prostě V.I.P. jen nevím, čím si to zasloužila, pátrám… ale nenacházím vysvětlení, jak přišla k tomuto vysoce chráněnému postavení. Až na to přijdu, sama zaujmu tuto kýženou pozici, a budu vysmátá a za vodou!

Ale mám obavy, že se mi to nepovede.

A zatím myčka vede…

Je obskakovaná a opečovávaná…

Sotva do ní nandám nádobí a dovolím si ji zapnout, hned přiskáče manžel, a dozvím se, že jsem si dovolila moc…

… to on jediný ji umí správně naplnit a zapnout, takže ji hned přerovnává, mručí a vrčí na ni polohlasně a spokojeně, a očekává, že bude vrkat dle něj, ale ouha, ona stále nepere a neleští, nu… však ona si dá říci… až manžel ještě chvíli, dlouhou chvíli, ji bude přeopravovat a přerovnávat… a hledat, kde se stala chyba?

No, my ostatní to už dávno víme, je jí už skoro třicet let, že?

… asi se jí líbí, jak před ní otec rodu stále už po dva roky klečí, no řekněte, které ženské by se to nelíbilo… zvláště v pokročilém věku!

Tak stále pokračuje naše myčkové… nervy drásající… drama…

… asi zaujmu postoj neutrální a doufám, že se mi to zdaří, neboť moje nervy jsou zase V.I.P. pro mne!

A pak doufám, že i moje ruce, vyschlé a vysušené, dojdou jednou odpočinku, až otec rodu přejde z lásky k myčce třeba zase zpět k mašinkám, bagrům, či motorům a nějaký nárazník v posteli nebo na balkóně mě nebude vzrušovat!

Hlavně, že budu mít novou myčku, a budu si ji smět plnit sama!!!

Neví někdo u vás o nějaké bouračce? Koupím nárazník!

***

~ povídka z archivu Příběhy jedné ptačí rodiny

Vaše Zuzka Vránová

průvodkyně péčí o seniory

MARKÉTA VONÍ

Je vykuřování pro čarodějnice? ~ Markéta Filipová

Přátelé, máme duben neboli apríl, měsíc nejapného humoru a taky měsíc, který jest v končinách našich spojen s pověstným “pálením čarodějnic”.

Respektive, celý duben k němu tak jaksi směřuje. Chystá se dřevo na oheň, předobjednávají se basy piv a množství pečiva a uzenin, aby bylo co k tomu ohni, až se u něj v různé termíny koncem dubna začnou scházet rodiny, sousedi, kamarádi…

Přesná náplň zdá se býti až trochu potupná, na představitele nejvyššího evolučního stupně naší planety. Zapomněli jsme na původní význam ohně.

Zapomněli jsme na úžasnou legendu o Prométheovi, který lidstvu oheň přinesl, aby netrpělo zimou, mělo v noci zdroj tepla a bezpečí. Zapomněli jsme na pradávná setkání moudrých u ohňů za účelem předávání zkušeností.

Co jsme ale nezapomněli, je ta jakási legenda o takzvaných čarodějnicích, kterou si s dubnový časem dodnes spojujeme. V paměti nám jakýmsi zázrakem utkvěl hon na ženy, které, krom jiného, chápaly význam kouře, stoupajícího z hořících ohnišť. Tyto ženy ba dokonce po vůni snad dokázaly s jistotou rozeznat, jaké dřevo oheň pojídá a vonný dým jako vzkaz k nebesům posílá.

Nu, právě tyto ženy byly také často tím, kdož do krbu domácího vhodit věděl správné býlí, dřívko či směs k úlevě, pokud se nemoc ve stavení držela a nechtěla odejít.

Lidské pokolení jednu zvláštní vlastnost má — čemu nerozumí, toho se bojí, to zakázat a odstranit se snaží. S ženami přírodní moudrosti tomu nejinak bylo.

Označené za nebezpečné, pojmenovány jako čarodějnice, v plamenech ohňů pro výstrahu samy končily.

Uteklo mnoho let a tradice setkávání u zapáleného ohně zůstala, změnila se jen podoba její a paradoxně — v paměti utkvělo spojení ohně a slova “čarodějnice”. Tramtadá — a název pro dubnové setkávání u ohně v moderní éře je tu. Spolu s ním nadto, jako bonus, mlhavé povědomí o tom, že vhazování přírodnin do ohně nebezpečné jest. Míchání vonných směsí jakbysmet. Čarodějnicím oněm stále ponecháno.

Nu, milý čtenáři — tady jsme u jádra pudla, příspěvku mého chci říci — napsati tedy spíš. K odložení čarodějného mýtu taky vyzvat vás.

Vykuřování neboli per fumme metoda prastará a ušlechtilá jest. Všemi starými národy osvědčená. Poponáší ducha a tělo může občerstvit. Příbytky naše okrášlit. Spánek nám pomoci prohloubit.

Nebojme se vonných dýmů použít. S rozumem. Je to bezpečné. Nechejme čarodějnicím klidu a voňme světu.

A až se u sousedského ohně koncem měsíce ocitneme, zkusme dobropřání po vonném dýmu vzhůru k nebi poslat.

Přejme si třeba ať my, lidé moderního času, užíváme svůj čas moudře a taky — ať nám životy voní a zdravé a spokojené jsou. Vykuřování k tomu nesmírně pomoci nám může. K osvojení praxe jak na vykuřování, pomoci vám můžu zase já. Zvědavá jsem, jestli nějaký zvědavý nos se ozve, že krásu vlastnoručně připravené vykuřovací směsi užít by si chtěl.

Vůně s námi přátelé. Kéž jsou všechny bytosti šťastné a voňavé.

PÁTÉ PŘES DEVÁTÉ

~ Klaudia Sauerová

VHLEDY ZENOVÉ VĚDMY

~ pro období ve znamení Býka (20. 4. – 20. 5.) ~ Dagmar Samandra Čerňová

PŘÁTELSTVÍ

Jaro je tu. Tedy alespoň podle kalendáře. Příroda nejen, že už se probudila, ale už začala pilně pracovat. Všechno bují, jde na květ a louky a stromy se zelenají. To, co minulý měsíc expandovalo, tento měsíc dostává fyzické, reálné obrysy. Toto období je typické pro tzv. usazování a orientaci se v hmotě.

Býčí období je nositelem zvědomění si důležitosti stability a rozvahy v našem životě. Každé znamení je nositelem kvality, která se alespoň jednou v životě bude hodit. Neznamená to, že je všechny musíme pojmout beze zbytku, ale v určité chvíli je nespornou výhodou mít ji k dispozici a usnadnit si skrze ni život.

I Dvojka Vody je nositelem stability. Zobrazuje dva stromy, které spolu sdílí kořeny a koruny. Oba jsou tak obrovské právě proto, že jsou od sebe dostatečně vzdálené. Kdyby jejich kmeny na sebe byly nalepeny, nikdy nebudou takto prosperovat a jejich koruny nebudou tak bohaté.

Energie této karty nás vyzývá k budování naší vnitřní stability a pevnosti. Jen když dobře pečujeme o své vnitřní zdroje, jsme opravdu svobodní a pravdiví, ať už ve vztazích nebo v interakci s vnějším světem. Pokud bychom totiž neměli své vnitřní zdroje, stali bychom se závislí na těch vnějších. A jak víme, závislost je všechno jen ne rovina svobodné volby. Je to rovina přežití, ve které jdou vnitřní pravdy, spravedlnost, nezaujatost stranou.

Výzva na tento měsíc je jasná: být sobě tím nejlepším a důvěryhodným přítelem. Chvíle, kdy se otevřeme vztahům a propojíme se s ostatními rozhodně přijde. Proto je dobré opřít se o svou vnitřní laskavost, soucit a respekt, aby se z nás v kontaktu s druhými nestala pověstná třtina ve větru se klátící.

Samandra,
vaše zenová vědma