#9 Tvůrcovské noviny ~ k ranní kávě
Ranní haiku, první díl čepice, tvůrci a promo, o kyklopech, rozhovor s podplukovnicí PČR, hokejový slang v luštěnce a dětské moudro na konec
Vážené a milé čtenářstvo,
vítejte u našeho dalšího novinového psaní. Venku je tak, jak tam je, čili ideální chvíle zůstat v pelechu s kávičkou a písmenky.
Máte-li chuť příští týden na nějaký ten výlet spojený se zajímavým povídáním, zveme vás s Lelkárnou do Slavonic, kde o posledním květnovém víkendu proběhnou dvě besedy věnované námi vydávaným knihám — popovídat si můžete přímo s jejich autorkami a dozvědět se spoustu nového.
A co je nového v našem Tvůrcovském rádiu?
Druhá epizoda anglického povídání
o životě v Zemi pod vlnami.Nový pořad pod taktovkou Markéty Sloky o dějinách, období po období, v kontextu doby. První epizoda přináší povídání o hobitech.
Třetí epizoda z lelkovacího pořadu Nakafenačaj —
si tentokráte povídala o relaxu a odpočinku s markeťačkou, ikigai koučkou a růžovou zumba vílou Janou Staňovou.Další pořady a nové díly pořadů stávajících připravujeme. Stay tuned!
Děkujeme, že Tvůrcovské noviny čtete, a přejeme příjemné rozjímání na vlnách Tvůrcovského rádia.
Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje
Bára Belandy Dvořáková
NOVÝ BRAK
Potřebuješ čepici! ~ část první ~ Jan Wranimir Vrána
„Psst! Ájo! Pojď sem!“ Ozve se dívčí hlásek z houští od potoka na druhé straně silnice. Musí to být Linda, poznám ji po hlase. Někdy si tu spolu hrajeme cestou ze školy, bydlíme obě v sousední vsi, chodíme tudy každý den. Vede tu přes potok malý mostek ze dvou klád, pouštíme z něj občas listí po vodě. Nadhodím si aktovku na zádech, rozhlédnu se a přeběhnu přes silnici do houští k potoku.
„Lindo,“ doběhnu ke kamarádce a zarazím se. „Co se ti stalo? Vypadáš hrozně.“
Linda se na mě zubí přes rozbité brýle, mikinu má špinavou, aktovku taky a boty zmáčené. Na urousaných vlasech má naraženou zmijovku s několikrát ohrnutým lemem. Neslušela by ani trojnásobně velkému člověku a na její blonďaté hlavičce vypadá vyloženě absurdně. „Kdes byla celou dobu? Všichni Tě hledají.“
„Já vím,“ zazubí se. „Chodím potokem, aby mě nikdo neviděl.“
„Lindo, to není sranda! Vaši mají o tebe starost. Viděla jsem dneska ve škole tvoji maminku, jak mluví s paní ředitelkou, byla celá uplakaná. Byli tam i policajti a tvářili se všichni hrozně vážně, měla by ses jim ozvat.“
„Ještě ne, to počká. Musím ti něco ukázat!“
„Ty jsi trdlo. Co máš tak důležitého? A proč nosíš tu odpornou čepici? Vždyť ještě není ani zima.“
„Musím mít hlavu v teple. A navíc – Bertíkovi se líbí!“
„Kdo je Bertík?“
„No, to je právě to!“ Rozesměje se na celé kolo, mává zaťatými pěstičkami a hlas jí přeskakuje nadšením: „Ájo, já mám jednorožce! Svého vlastního jednorožce, rozumíš? Jmenuje se Bertík.“
„Cože? To je blbost. Jednorožci nejsou. A i kdyby byli, tvoje máma ti přece nedovolí ani křečka.“
„No právě!“ Poskočí Linda nadšeně. „Mamka by mi to určitě zatrhla, ale dokud o tom nikdo neví, tak je můj! A já si s ním budu hrát, dokud mě to bude bavit. Pojď, ukážu ti ho.“
„Lindo, prosím tě, co to meleš. Žádní jednorožci neexistují.“
„Ne? Tak sleduj,“ vyloví z kapsy telefon. Na displeji má 53 zmeškaných hovorů. Listuje v galerii a přistrčí mi před nos fotku huňatého poníka se šroubovitým rohem vprostřed čela.
„To jsi stáhla někde na netu, viď?“
„Myslíš? A co tohle?“ Zalistuje dál a já nevěřícně zírám na její selfíčko, kde se tulí k tomu samému jednorožci. V pozadí je louka s povědomým statkem. V rohu telefonu červeně zabliká symbol prázdné baterie a telefon definitivně zhasne.
„To bylo u Sedláčků na louce?“
„Jo!“
„Hustý!“
„Chceš ho vidět?“
„No jasně!“
„Tak jo, ale pojď potokem, ať nejsme vidět ze vsi,“ odvětí Linda a táhne mě za ruku napůl vyschlým korytem. Skáčeme z kamene na kámen, občas s cáknutím sklouzneme do louže či mokrého písku, ale nevěnujeme tomu pozornost. Za pár minut už se krčíme v houští na kraji louky u statku. Pan Sedláček stojí zrovna na dvoře ve starých lacláčích, kostkované košili a kovbojském klobouku a nahazuje vidlemi hnůj na valník. My ale sledujeme napjatě poníka, který se popásá na louce opodál. Je k nám teď zády a s hlavou skloněnou v trávě vypadá docela obyčejně.
„To je ale asi jeho poník, viď?“ Zeptám se s obavou.
„Sedláčkův? Nemyslím si. Táta ho prý zná. Říká, že je to starej páprda, co si hraje na kovboje. Jezdí westernové závody, nic jiného ho nezajímá. Poníkama pohrdá a když si tu hrajeme, úplně nás ignoruje. Sleduj!“ Hvízdne na prsty, poník zdvihne hlavu a přiběhne k nám. Hříva se mu při běhu natřásá a vprostřed čela ční majestátní roh. To je určitě tím, že Linda umí pískat na prsty. Musím se to taky naučit, nebo ke mně nikdy žádný jednorožec nepřijde.
„To si musím vyfotit,“ vydechnu nadšeně. Tahám z kapsy telefon – je na něm zmeškaný hovor od táty. Zapomněla jsem po škole vypnout tichý režim. Ale to teď počká. Zapínám foťák.
„Bertíku, zapózuj!“ Vykřikne Linda. Jednorožec se zvedne na zadní, zafrká a zahrabe nohama ve vzduchu. Vezmu to rychlou sérií fotek, abych si pak mohla vybrat tu nejlepší. Bertík však náhle skočí vpřed, trhne hlavou a bodne mě rohem do čela. Upadnu, leknutím upustím telefon a ten zmizí kdesi v trávě. Jednorožec znovu zafrká a odcválá po louce pryč. Sáhnu si na čelo a ucuknu rukou. Bolí to, stružka krve mi stéká přes kořen nosu na tvář a zadnici mám naraženou od pádu. Vůbec nechápu, co se stalo.
~ pokračování příště
PODNIKATELSKÉ POHLEDY PODNIKAVKY
Promovat či nepromovat? Toť otázka ~ Alice Kavková
My tvůrci obsahu se až Hamletovsky ptáme, zda to, co tvoříme, máme promovat či nikoli. Nepošpiníme poctivou práci tím, že ji budeme vnucovat lidem na sítích a nedej bože třeba ještě za pomoci placený reklamy? Hodně tvůrců chce tvořit. Tvorba je baví. Ale nechtějí se prodávat. To je nebaví. Jenže v současný obrovský konkurenci na vás a vaše veledíla každej zapomene během … trojtečkový pauzy.
Takže jak promuju to, co dělám, abych se na sebe mohla podívat do zrcadla? Složitě, dlouze a s menším dosahem, než kdybych to tlačila penězi čistě jen na sílu. Pořád věřím, že hodně dobrej (i obsahovej) produkt se prostě prosadí. Rozeznávám dva druhy marketingu — agresivní ala alzák, tomu říkám i znásilňovací marketing. Někdo vás prostě chce osejlovat a něco vám nacpat. Druhej marketing je něžnej. Často obsahovej, s přidanou hodnotou, něco si z toho odnášíte vy i ten, koho pomocí toho marketingu hledáte, aby vás poslouchal, četl, něco si od vás koupil.
Znásilňovací marketing je taktika velkejch značek, firem. Potřebujou opanovat trh, bojujou slevama, chtějí urvat co nejvíc lidí, co si u nich nakoupí. Malí, poctiví tvůrci a výrobci by si ale podobnou taktikou zničili pověst, dost možná jednou provždy. My malí a poctiví nehráváme na nesmyslný slevy. Bláboly, že jsme cenově sensitivní trh, tu ten slevovej ohňostroj zavinily. Mnoho obchodů i tvůrců vůbec neví, jak o sobě dát vědět, pokud mu seberete možnost dát slevu. Proboha! Bez slevy nic neprodám!
Jde to. Je to dřina, musíte mít super produkt, službu, přístup. Pak vám lidi rádi zaplatí. Vím, o čem mluvím. Slevy nedáváme, věříme, že za každou slevu umře koťátko. A přesto prodáváme. Služby i produkty. Místo slev lidem nabízíme bezva produkt, přístup, komunikaci, zákaznickej zážitek. A to něco stojí. Kdo dává slevy, něco z tohohle ozevlí. Protože na něco z toho mu nezbydou prachy.
PROPOJENÉ DĚJINY
KYKLOP - mýtus nebo…? ~ Markéta Sloka
Napadlo vás někdy, jak lidi přišli na Kyklopy?
Možná vás dneska překvapím. Protože mají tak trochu reálny základ.
A je to krásný příklad, proč tak moc záleží na tom, aby archeologové viděli kosti a nálezy v zemi a měli celkový kontext a dokumentaci nálezové situace. Prostě aby viděli, jak kosti leží a co je okolo.
Bylo, nebylo. Před několika tisíci lety se v současném Řecku nacházely kostry. Mohutné, podsadité. S velikými lebkami, které uprostřed měly jeden velký spíše oválný než kulatý otvor, na oko samozřejmě. Prostě obři. Jednoocí. Na některých ostrovech se nacházely kostry různě veliké, takže zjevně celé rodiny.
Vypadalo to, že kdysi byly řecké ostrovy obsazeny jednookými obry.
Na ty doby si už nikdo nepamatoval, ale dávní mořeplavci museli být hrdinové, když proplouvali okolo těchto ostrovů. A nedejtebohové na některém z nich zastavit. Nebo, co když ztroskotala loď a lidé byli vyplaveni na kyklopský ostrov. Hrůza pomyslet. A toho materiálu pro příběhy.
Kyklopy známe v Řecké mytologii jako děti bohů a stali se součástí mnoha mýtů a legend. Za zmínku stojí minimálně Ilias a Odyssea.
Zajímá vás, čí to byla kostra? Tipnete si? Na chvíli se zastavte a přemýšlejte. Mohutná kostra, prozradím vám, že to zvíře chodilo po 4. Velká lebka, a uprostřed jeden velký otvor.
Přemýšlíte? Tipli jste si?
Jdeme na to!
Je to slon.
Ta velká díra uprostřed je na chobot. Na oči jsou malé prohlubně po stranách.
Kdysi žili na řeckých ostrovech a v celé středozemské oblasti různé druhy trpasličích slonů. Díky ostrovnímu paradoxu se z původních cca 4 metrů zmenšili na 1—2,3 m v kohoutku. Fosilie byly nalezeny na Kypru, Maltě, Krétě, Sicílii, Sardínii, Rhodosu a dalších.
Druhy zatím nejsou dobře prozkoumané a pojmenované, ale třeba na Krétě se v Pleistocénu vyskytovaly tři druhy slonů, u nichž nejstarší je Mammuthus creticus, krétský trpasličí mamut.
Doufám, že jste si dnešní čtení i představu mamuta na Krétě užili a těším se příště.
KLUBOVNA NADĚJE
~ Tomáš Paprštein
Klubovna Naděje je bezpečný prostor pro oběti sexuálního zneužívání, který společně tvoříme. Místo, kde si můžeme otevřeně povídat a vyměňovat zkušenosti, jež nám pomáhají toto trauma překonat.
V dnešní Klubovně Naděje si povídáme se zástupkyní Policie České republiky s podplukovnicí Mgr. Martinou Petrovičovou o tom, jak policie řeší trestné činy sexuálního zneužívání a násilí.
▶ Jak reaguje policie ČR a Policejní prezidium na téma zneužívání a násilí dětí?
LUŠTĚNKA MĚSÍCE
~ Martina Kavky
Dnešní luštění se nese v duchu hokejového slangu. Nápověda jako vždy ve Slovníku 🧐
A řešení dubnové luštěnky je tu 👇
ART Z BUCHTÍ RODINY
~ Martiny Müller Ondrušové
ŽIJU s RUDOU. Z Rudy padají různé věci. A z našich dětí TAKY.
Tímto končí ranní vydání našeho tvůrcovského plátku. Snad jste si ho vychutnali stejně jako vaši ranní kávu.
Těšíme se odpoledne na přečtenou!
Vaši psavci