#7 Tvůrcovské noviny ~ k ranní kávě
Ranní haiku, inspekce u čarodějnice, podcast PodniKavky, magická Ostara, co povím vnoučatům, vlaštovka, povídání s poslankyní, policejní slang v luštěnce a dětský dotaz na konec
Vážené a milé čtenářstvo,
s nesmělými prvními paprsky jarního slunce vám posíláme březnové Tvůrcovské noviny k ranní kávě a rozjímání. Prezentujeme vám písmenka smělá i nesmělá, nějaké to dumání, nachytření, luštění a nezbytný komiks závěrem!
Mimo písmenka jsou vám též k dispozici i hlasy znějící v našem Tvůrcovském rádiu. O čem povídají?
- vykouzlila z anglického hrabství anglický pořad In Search of Peace-Fullness o pokojné mysli a v první epizodě vzdává hold svým ptačím přátelům a čaji.
Tanya se shodou okolností vyskytuje i v druhém dvoudílném rádiovém povídání. Moje maličkost konečně uvedla v život pořad Nakafenačaj o rozjímání a důležitosti lelkování v našich životech. Jako workoholik na odvykačce si to sama potřebuji průběžně připomínat a tak si o tom povídám s tvořivými lidmi okolo. A čerpám inspiraci.
Kouzelný pohádkový pořad Pohádcast pod taktovkou Ivy Cherry vám do ucha přinese pohádky z jejího pisatelského šuplíku.
A zatím posledním pořadem je osobnostně-rozvojové roztleskávání ikigai koučky Jany Staňové s názvem Self upgrade.
Další pořady připravujeme. Stay tuned!
Děkujeme, že Tvůrcovské noviny čtete a přejeme příjemné rozjímání na vlnách Tvůrcovského rádia.
Nůši plnou kreativity a dny plné smíchu vám přeje
Bára Belandy Dvořáková
NOVÝ BRAK
Inspekce (část 1.) ~ Jan Wranimir Vrána
„Bauere! Máš to samej zmetek! Tu poslední várku předěláš místo oběda!“ Hlas ředitelky Samanthy se rozléhal studenou výrobní halou. Odpovědí mu byl jen tichý cinkot řetězů, jak ostatní děti zrychlily tempo práce.
„Linharte, ty nečum a dělej, zaostáváš za normou! Vás dva se ani nevyplatí živit, naděláte víc užitku, když vás namelu do bratwurstů! Tady nejste ve škole, tohle je život. A život, to je práce, tak koukejte žít, smradi!“ Ředitelka se nasupeně otočila, zapálila si cigaretu a přitáhla plášť s kožešinovým límcem blíže ke svému otylému tělu. Byl podzim, období největšího obchodního ruchu. Objednávky se hromadily, výroba zaostávala a v hale byla zima, jako už začátkem listopadu v Hamburku bývá. Děti se zahřejí prací, ale co chudák ona? Vytápět místnost s takhle vysokými stropy efektivně nejde a hala ani nebyla pořádně izolovaná.
Myšlenky jí přerušil otravný zvuk zvonku od vstupních dveří. Samantha zaklela, potáhla z cigarety a vydala se těžkými kroky přes halu ke dveřím. Děti u výrobního pásu se neodvažovaly ani zdvihnout zrak, když procházela kolem. Zvonek se ozýval s čím dál kratšími přestávkami a otylou ředitelku to dráždilo k nepříčetnosti.
„Co chcete?!“ vyštěkla s obláčkem kouře na drobnou blondýnu v růžovém kostýmku, postávající za dveřmi. Vizáž slečny jí dráždila skoro stejně jako zvonění. Nesnášela tyhle diblíkovské slečinky s nalíčenými tvářičkami, okázalými hadříky a profesionálním úsměvem. Tahle byla navíc tak malá, že ředitelka ani nechápala, jak mohla vůbec dosáhnout na zvonek. To si snad musela pokaždé poskočit. Samanthu napadlo, že by se docela dobře vešla k výrobnímu pásu. Třeba místo Bauera…
„Dobrý den, jsem Dorota Rosenblumová z inspektorátu práce,“ zašvitořila blondýnka vysokým hláskem.
„Neptala jsem se, kdo jste, ale co chcete.“
„Jdu na rutinní kontrolu pracovních podmínek ve vašem podniku.“
„Nepovídejte,“ potáhla ředitelka z cigarety a vyfoukla nový obláček kouře slečně Rosenblumové do obličeje. „A nemáte se náhodou hlásit předem?“
„Jsem ohlášená,“ odhalila slečna řadu zářivě bílých zubů a kývla hlavou směrem k poštovní schránce, přetékající pomačkanými obálkami a reklamními letáky. Samantha se nikdy neobtěžovala něčím tak malicherným, jako je čtení došlé pošty. Asi tak posledních dvacet let nepřinesl pošťák vůbec nic, co by si skutečně chtěla přečíst, objednávky chodily e-mailem.
„Můžu dál?“ stoupla si slečna na špičky a snažila se nahlédnout otvorem dveří za ředitelčino zavalité tělo.
„Shift!“ Vyřkla Samantha magickou formuli a kolem jejích prstů se drobně zajiskřilo. Tohle záchranné kouzlo se naučila před lety na mezinárodním sabatu v Eastwicku. Umožňovalo posunout u jiných lidí vnímání věcí a uložit je do paměti v upravené podobě, podle přání čaroděje. Mnohokrát už ji zachránilo, když se jí zrovna něco nedařilo tak, jak si naplánovala.
Neuměla moc anglicky, na sabatech se mluvilo převážně enochiánštinou, ale všimla si tehdy, že v Americe muselo být tohle kouzlo velmi populární. Několikrát byla svědkem toho, jak se o jeho seslání intenzivně pokoušeli i lidé bez špetky magického nadání, když se jim zrovna něco nepovedlo. Vyslovovali to ale divně, tak nějak zkráceně, žádný div, že jim to nefungovalo.
„To jste se spletla, slečinko,“ roztáhla Samantha ústa v něčem, co mohlo být vnímáno jako úsměv jen vlivem kouzla. „Račte nahlédnout – tohle je školka, vidíte? Tady se nic nevyrábí, tady si hrají děti.“ Ukázala rukou do haly, kde se děti u pásu oháněly drobným nářadím či tahaly za páky automatických ramen, až jim řetězy na zápěstích chrastily.
To víš, že jo, ty nádhero jedna napudrovaná, já tě tu tak nechám čenichat. Myslíš si, že jsi první, kdo se mi snaží narušit podnik? Tak šup šup, moc neokouněj a kliď se odsud.
***
pokračování příště
PODNIKATELSKÉ POHLEDY PODNIKAVKY
50pod50 - podnikatelskej podcast o těch, kteří nenápadně a něžně zlepšují svět ~ Alice Kavková
Uf. To jsem si zas naložila. Napadlo mě to loni a letos jsme to dotáhla. Teda dotáhla… Rozjela. Dotahovat to budu ještě rok dva tři… Poslouchala jsem a četla nejrůznější podnikatelský rozhovory a chybělo mi tam téma mentálního zdraví. Buď tam vůbec nebylo, nebo se to okolo něj jen štrejchlo, ale do hloubky to nikdo moc neprobírá. Spíš frčí adorování mladejch pracháčů, obdivování jejich neskutečných obratů, mezinárodních spoluprací, ocenění, strhujících mediálních výstupů a minimální potřeby spánku.
Jenže mně bude skoro pade a vyprávění mlaďocha, co nemá rodinu, hypotéku, děti, starost o stárnoucí rodiče, bolavý záda a o něco víc křížků na hrbu, mě prostě nezajímá. Mladejm fandím, ale já se učím od lidí jako já. Starších a zkušenějších. Obraty a dechberoucí ocenění mě nějak zvlášť neoslňují, pokud stejně dechberoucí není i daná osobnost. Učím se od lidí, kteří jsou mentálně zdraví a přitom mají úspěch v podnikání. Inspirujou mě lidi, kteří zvládají překážky, přes který v životě lezu i já. Bejt svobodnej, bezdětnej a makat 20 hodin denně? Před tím na prdel nepadám. To umí každej mladej blbec. To není dlouhodobě udržitelný.
Takže jsem začala natáčet vlastní podcast, ve kterým se kouknu do hlubin podnikatelský duše, na finty, který dlouhodobě udržujou tvůrce, freelancery a podnikatele na nohách, fungují jim a díky kterejm se nehroutí, nevyhoří, mají zdravý vztahy a i přístup ke svý práci. A přitom jsou skvělí a padá mi z nich brada. Zatím mám první díl a v hlavě už se mi rodí, jak budu točit další: s touhle kámoškou při rozhovoru pojedu na koni, s touhle se projdu její vinicí, s tímhle chci stáčet mízu ze stromů a přitom na ně posvítit a ukázat, jak úžasní jsou. A co jim pomáhá ráno vstát a večer v klidu ulehnout. Dlouhodobě, udržitelně, s rodinou po boku. Je to jako u většiny mejch projektů, když mi něco ve světě chybí a vím, že bych to uměla stvořit, jdu do toho.
KOLO ROKU
OSTARA - Jaro tak křehké a tak plné energie ~ Lucie Deutsch
Blíží se jarní rovnodennost a s ní i svátek Ostara. Nevím, jak vy, ale já vnímám několik podob jara.
Sílu i jemnost.
Ráda si to připomínám v písních. Jemnost uslyšíte ve Skácelově básni Stopadesátý sonet o jaru a něžném hlasu Alice Holubové, která zpívá o tom, jak se pomalu slimáčími růžky odhodlává tráva… snad růst až k nebesům.
Na druhé straně leží písně, které odrážejí novou a silnou energii přicházející se slunečními paprsky. A radost, že zima odešla.
Pusťte si třeba Morenu Tomáše Kočka. Nejdříve se pomalu rozhlédnete po krajině, kde ještě vládne zima… pak už se však chystá její nezvratný konec, energie roste, až se vše freneticky roztočí v kole oslav. Morena shořela v ohni a jaro je tady.
Tak tedy: „Vítej, Vesno!“
Ostara
Ostara připadá na jarní rovnodennost a je druhým jarním svátkem v Kole roku. Den a noc jsou v dokonalé rovnováze a na severní polokouli se překlápíme do té světlé a teplé poloviny roku. Přichází nový život a nová energie.
Název svátek dostal po západogermánské bohyni jara, Ostaře, neboli Eostre, dle které se v angličtině a němčině jmenují Velikonoce (Easter, Ostern). Vždyť i oslavy spojené s jarní rovnodenností se dodnes zachovaly v našich velikonočních tradicích. Mladí zajíčci, svěže zelené větvičky, vajíčka, to vše jsou symboly plodnosti, nového života. Vajíčko však může symbolizovat i vyrovnanost vesmíru a mužského a ženského elementu.
I pro Slovany byla jarní rovnodennost velice důležitým svátkem, možná právě proto, že jí začínal vegetační i zemědělský cyklus. O tomto svátku hořel živý oheň stejně jako o slunovratech. Díky lidové kultuře se do dnešních dob zachovaly pohanské zvyky spojené s počátky jara, ať je to topení Morany či přinášení léta do vsi.
~
Inspirace pro toto období:
Zasejte semínka, třeba jen osení nebo řeřichu za oknem, když nemáte zahrádku a pozorujte, jak rostou.
Užijte si pobyt v přírodě, podívejte se, co dobrého vám nabízí – všude bude plno zelené energie (kopřiva, medvědí česnek, ale třeba i pupeny břízy). Jen dejte pozor, kde trháte, a také buďte k přírodě citliví.
Když už budete venku, zapalte si oheň a poseďte u něj s rodinou či přáteli.
Oslavte Velikonoce dle vašich tradic a vašeho vyznání.

Jak se fotí Jaro:
Na focení Ostary jsem si moc přála krásné jarní, veselé a slunečné počasí. Ten rok však bylo opravdu chladno a dost pršelo. Už nezbývalo moc dní k Beltainu, a tak jsem se rozhodla, že jaro bude prostě víc zadumané.
V jednu chvíli, když jsem Katce – mé Vesně - vložila do rukou narašené větvičky (které odkazují třeba ke zvyku přinášení léta), vysvitlo na pár vteřin slunce. Skrze mraky a stromy přesně do míst, kde stála. Podívala se na slunce, na větvičky a v tom mžiku bylo slunce pryč. Kouzlo tepla jarních paprsků, těch, které nabývají od svátku Ostara na síle, však zůstalo uchováno na fotce.
Tak, jak píše Jan Skácel: „Jaro je tak křehké, až se světlo láme, pomalu slimáčími růžky se odhodlává tráva…“
VÁŠEŇ V POHYBU
~ Markéta Polášková
Víte, já ani zdaleka nejsem nejlepší flamencová tanečnice v České republice... Popravdě ani nemám ty ambice. Ale rozhodně patřím k těm nejnadšenějším 😃
Měla jsem období, kdy jsem chtěla být jako tanečnice obdivována, pak jsem měla období, kdy jsem měla flamencovou grupu a chtěla jsem co nejvíce vystupovat, a teď mám období, kdy chci, aby co nejvíce vystupovaly moje studentky 🙂
Baví mě flamenco šířit mezi lidi (tedy mezi ženy hlavně), baví mě pozorovat, jak může ovlivňovat (k lepšímu!) naše každodenní životy a nejvíc mě baví představa, kolik žen díky mně (ach) bude jednou ukazovat vnoučatům fotky, že jejich babi tančila flamenco, případně - a to je ještě lepší - stále tančí!
A protože kam dáváte pozornost, tam to roste, tak mi jednou takto krátce po Novém roce volá kamarádka Petra Bohemi s naprosto úžasnou nabídkou, zda si nechceme s holkama zatančit v brněnském Kabaretu des Peches na jejím koncertě...
Chtěly jsme 🙂
Čas na přípravu - pět týdnů 😃 No... ale od toho jsou výzvy, aby byly překonávány! Moje holky poctivě trénovaly, naučily se zbrusu nové věci (normálně jednu choreografii jedeme celý školní rok), každou neděli odpoledne se trhly od rodiny, včetně mě - a daly jsme to!
Já teda už po cestě tam věděla, že to bude super - "Vesmír" naznačoval 🙂 To jsem totiž šla koupit holkám do šatny nějaké čokoládičky, vzala jsem dvě bonboniéry, a u kasy mi prodavačka řekla, že jsem sáhla zrovna po značce, na kterou mají akci, a ke každé bonboniéře jsem dostala druhou ZDARMA 😃 Musela jsem si dokoupit tašku, abych to množství čokolády vůbec měla jak odnést 😃
A pak už generálka, všechno šlapalo, perfektní zvuk i světla, krásné prostředí Kabaretu... A holky se zdobily, miluju, jak je každá jiná, já to prostě miluju! Všechno se nám povedlo, mám z toho skvělý pocit.
A pointa na závěr.
Víte, co bylo na tom všem úplně, úplně, ale jako úplně nejlepší? Ne to vystoupení samotné... ale ta sranda na trénincích, ty výbuchy smíchu, ta atmoška v zákulisí, to jak jsme se tam dusily, když pouštěli páru na efekt a my se ji snažily odvát sukněmi, jak jsme tancovaly za oponou, když nás ještě nebylo vidět, jak jsme se SPOLEČNĚ BAVILY... tak to bylo to nej.
A o tom budu vyprávět jednou vnoučatům já.
Děkuji vám holky, upřímně a z celého srdce. Je to dar, tohle moci zažít.
RUBRIKA 42
Vlaštovka ~ Eunika Eyerová
Červánky se začaly odrážet na šedé omítce domu. Byl takovou velkou krabicí socialistického realismu. Přišlo mi, že trochu vypadá jako nádraží, které je kousek odsud. Dům měl požární žebříky s kovovými zrezivělými šprušlemi, které spojovaly zem s úplně posledním, 9. patrem (na pána v podkroví se zapomnělo). I zábradlí bylo sestaveno ze železných olezlých tyčí, které vás tentokrát zavedly až úplně nahoru, k zapomenutému pánovi.
Ráda jsem postávala na okraji plošiny, která rozdělovala žebřík na dvě části. Byla jsem tam i když pršelo, i když byl mráz a i když byla plošina celá kluzká a já bála, že mi k ní přimrzne ruka. Táhlo mě to tam. Ke sledování protějšího domu, jeho oken a v nich jeho obyvatel. Pod plošinou byla druhá část žebříku a temná neznámá ulička plná myšlenek pozůstalých duší napojující se na velké osvětlené zalidněné ulice bez ducha. Hlas tmy plné myšlenek dozníval až ke mně, do 4. patra, na mojí malou kovovou plošinu.
Je místem, kde můžu být úplně úplně sama a přesto vidět nebýt odříznuta. Vábena touto představou každé ráno po svítání a večer před tím, než se setmí, usedám na okraj. Koukám se dolů a čekám na to, kdy přijde temnota a s ní i vábivý zvuk duší.
Přímo naproti bydlí vrásčitá babička se třemi kočkami, dvě jí umřely. Taky se chvilku starala o nějaké děti, možná vnoučata, nicméně ty už dlouho nepřišly. Na stole mívá ručně malovanou vázu s kytkama. Mění je každou sobotu, ve čtvrtek už vidím, jak přestávají držet rovnováhu a opadávají jim okvětní lístky. Vím to, protože ji sleduji už dva roky, obdivuji ji. Zvládla celý svůj život, neskočila ze zamrzlé plošiny, která je pod jejím oknem, nenechala se pohltit tmou.
Už dlouho jsem se s ní snažila promluvit. Dvakrát nebo třikrát jsem na ni zkoušela zavolat, pak i zakřičet. První jsem zkoušela křičet dobrý den, jak se máte a skončila jsem u Halo!! Ani se neotočila, i když měla otevřené okno a i přesto, že jsem ji viděla do obličeje. Možná, že už moc neviděla a možná, že už ani moc neslyšela. Odšourala se do koupelny, předpokládám, že to byla koupelna. Myslím, že měla dveře z dřevotřísky. Po chvíli se dveře začaly otevírat a objevily se její pantofle, v ruce držela papírovou vlaštovku. Došla ke stolu, která na sobě měla vázu, tentokrát s karafiáty, a položila ji na něj. Sedla si, natáhla ruku a vzala si propisku. Cvakla, objevil se její hrot a začala něco psát na ocas té vlaštovky. Uvědomila jsem si, že už skoro necítím svoje prsty od rukou a že začalo sněžit. Podívala jsem se dolů za vločkami. Byly pohlcovány temnotou uličky. Už bylo po růžovooranžových červáncích, nebyly vidět hvězdy, svítila jen malá lampička u vstupu do naší temné neznámé uličky. Vločky padaly pomalu, prolétaly kolem zapomenutého pána, 4. patra a kolem posledních šprušlí požárního žebříku a pak zmizely ve tmě. Chtěla bych letět s nimi. Chtěla bych udělat krok dopředu a letět, nejdříve pomalu a jak se budu blížit k zemi, tak zrychlit, aby, až doletím ke tmě, rychlost zvířila myšlenky v ní schovaných duší, s těmi mými. Zašeptala bych. Už jsem tu, nejsem sama, jsem taky tou tmou, jsem s vámi všemi, jsem vámi všemi, už se nebojím, už netoužím, už jenom jsem.
Babička přišla k oknu, usmála se, napřáhla ruku a hodila vlaštovku. Přistála mi na stehnech, začala jsem ji otvírat a přitom jsem si stoupala, abychom byly ve stejné rovině. Uklouzla jsem, ale vlaštovku jsem nepustila. Padala jsem nejdříve pomalu a pak rychle.
KLUBOVNA NADĚJE
~ Tomáš Paprštein
Klubovna Naděje je bezpečný prostor pro oběti sexuálního zneužívání, který společně tvoříme. Místo, kde si můžeme otevřeně povídat a vyměňovat zkušenosti, jež nám pomáhají toto trauma překonat.
V dnešní Klubovně Naděje si povídáme s poslankyní parlamentu ČR, advokátkou Evou Decroix o tom, co se děje ve vládě ohledně registru sexuálních delikventů.
▶ Potřebujeme registr sexuálních delikventů? Dělá pro to něco vláda?
LUŠTĚNKA MĚSÍCE
~ Martina Kavky
Luštěnka je zpátky! Dnešní luštění se nese v duchu policejního slangu. Nápověda jako vždy ve Slovníku 🧐
ART Z BUCHTÍ RODINY
~ Martiny Müller Ondrušové
ŽIJU s RUDOU. Z Rudy padají různé věci. A z našich dětí TAKY.
Tímto končí ranní vydání našeho tvůrcovského plátku. Snad jste si ho vychutnali stejně jako vaši ranní kávu.
Těšíme se odpoledne na přečtenou!
Vaši psavci